Končící premiér Petr Fiala (ODS) FOTO: Občanská demokratická strana / se souhlasem
FOTO: Občanská demokratická strana / se souhlasem
PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Výrok premiéra Petra Fialy o dosažení německých platů za čtyři roky zřejmě nebyl nějaký chvilkový úlet, k němuž by došlo ve víru televizní debaty. Premiér totiž i po pár dnech na tomto cíli trvá. Připomeňme, že premiér prohlásil, že průměrná mzda v Česku dohoní průměrnou mzdu v Německu, když dostane Fialova koalice SPOLU silný mandát vládnout další čtyři roky. Vzápětí se spustila vlna kritiky od řady ekonomů i politiků včetně třeba bývalého ministra financí a zakladatele TOP 09 Miroslava Kalouska. Ten řekl, že by zodpovědný politik neměl dávat nereálné sliby.
Podle premiéra Fialy ale nešlo o populistický výrok, nýbrž o „povzbuzení společnosti k vyššímu nasazení“. Předseda vlády znovu tvrdí, že je tento cíl dosažitelný, a odmítl „český defétismus“, tedy skepsi vůči vlastním silám a poraženectví. Češi jsou podle něj mistři ve zpochybňování a říkání toho, co nejde. To je třeba podepsat. Když se předháníme v hořekování, tak opravdu skoro nic nelze udělat a neposouváme se kupředu.
Fiala těžko může navrhnout hodnověrný recept na dvacetiprocentní růst platů, přičemž ani taková míra růstu by zřejmě nestačila, protože by na nás Německo muselo počkat a tamní platy by se již nesměly dále zvedat. Jistě, to je opravdu z říše snů.
Na druhou stranu ale stanovení takového cíle není zas tak mimo. Kdysi jsme se smáli Václavu Klausovi (to byl ještě „skoro normální“), že brzy u nás bude průměrná měsíční mzda 20 tisíc korun. Dnes máme průměrnou mzdu 45 tisíc korun a jsme zhruba na 46 procentech průměrného německého platu, při zohlednění parity kupní síly je to podle ekonomů asi na 55 procentech.
Celkový trend je přitom jasný a je pro Čechy pozitivní. Před deseti lety byly české platy na úrovni 30 procent průměrné mzdy v Německu a stále se k němu přibližují. Za dobu Fialovy vlády už zhruba o 5 procent. Plyne to z tabulky Eurostatu zveřejněné na serveru Novinky.
Pro budoucnost země není žádným přínosem říkat, že to nejde. Přínosem je říci, co je třeba udělat, aby to šlo. V tom má Fiala pravdu. Jak se ale máme vyrovnat s tím, jak ten cíl nadsadil?
Česká politika je natolik zakletá do marketingu, že hlavním problémem demokratických politiků je to, aby byli vůbec aspoň trochu slyšet. Těm populistickým to jde snadno. A když si někdo ochočil tolik médií a novinářů jako Andrej Babiš, je pro něj jeho viditelnost a slyšitelnost jednoduchou věcí. Fiala nyní dosáhl toho, že vytvořil téma, kterým se média celou tu dobu zabývají. Zatím to pro něj nevyznělo sice moc dobře, ale téma žije a s postupem času si na něj zvykáme.
Problémem ale není to, co přesně řekl Fiala. On má reálnou šanci, že s tématem německých platů prostě uspěje tím, že nastolí vlastní agendu a prosadí se jako ten, kdo ukázal směr, o který nám všem jde.
Problém je spíše v samotném zakletí politiky do obludných principů marketingu a masové komunikace. Zkusme se vžít do frustrace někoho, kdo často říká rozumné věci, a nikdo ho takřka neregistruje. Možná už žijeme v době, kdy je třeba říct aspoň občas nějakou blbost, aby byl člověk vůbec zaznamenán. Je na každém z nás, zda chceme dělat takové obchody. Rozhodně ale nejsme v prostředí, kde by se samy o sobě prosadily umírněné postoje. Což je vlastně strašná vizitka celé společnosti. A suďme někoho, že v tomto prostředí přehání, ale v podstatě tím vyjadřuje žádoucí směr. Mnohem důležitější přitom je, že Fialovo zřejmé přehánění nelze ani náhodou poměřovat s lhaním a podvracením základů demokracie, jehož jsme svědky u nesystémové a v podstatě proruské opozice. Fialovi „zásadoví kritici“ nemají smysl pro proporce.
Ruku na srdce, podstatným tématem nejsou německé platy a dokonce ani to máslo. Podstatným tématem je udržení demokracie v době, kdy Ukrajina prohrává válku se zločineckým Ruskem a nevíme, jak se k otázce mezinárodní bezpečnosti postaví nevyzpytatelný Donald Trump, který vyhrál prezidentské volby v Americe.
V tomto kontextu bychom měli tu špetku populismu českému premiérovi odpustit. Jeho podpora Ukrajiny je pro Českou republiku mnohem důležitější věcí. A je vlastně dobře, že na tom výroku o platech trvá. Jen by měl ještě říci, jak toho dosáhneme. Jestli půjde o razantní snížení regulací a další investice místo neustálého projídání státních peněz, tak je to cesta správným směrem a další přiblížení rozvinutějším zemím je reálné.
