Teroristické útoky v USA 11. září 2001 FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Pár let po konci komunismu ve střední Evropě vypadala geopolitická situace růžově a poté, co vyprchalo převratové nadšení, jsme ji začali chápat jako samozřejmost. Budoucnost měla ukázat, jak moc jsme se mýlili.
Totalitní režimy se zhroutily jakoby přes noc. Francis Fukuyama vydal knihu o konečném vítězství trhu a liberální demokracie. Konzervativní komentátor Charles Krauthammer psal o unipolární chvilce, ve které jsou Spojené státy americké neotřesitelným lídrem, a nabádal politické vedení země, aby se zasadilo o přeměnu mezinárodních institucí, která by stabilní řád upevnila.
Námitkám paleokonzervativců navzdory, nepravděpodobný vizionář Helmut Kohl znovusjednotil Německo. Říkalo se, že k nastupujícím pořádkům neexistuje alternativa, ačkoli když s tím zhruba o dekádu dřív vyrukovala Margaret Thatcherová, skoro celá levice se jí vysmívala. V devadesátých letech potom sama reformovaná levice začala proces rozšiřování NATO a EU, dvou pilířů liberálního systému. Dokonce i osud Fidela Castra v Karibiku se zdál nahnutý.
Pak přišlo jedno bezoblačné úterní ráno. Muhammad Atta, Marván Šihhí, Zijád Džarráh a dalších šestnáct arabsky hovořících mladíků nasedlo do čtyř nadzvukových dopravních letounů a, jak se v Americe říká poněkud otřepaně, zbytek jsou dějiny. Na tu dobu máme my, co si ji pamatujeme, živé vzpomínky. Nejen na ono úterý, kdy spodní část Manhattanu vypadala jako kulisy katastrofického filmu, ale na týdny a měsíce po 11. září, kdy jsme sledovali proměnu Spojených států, jejich politiky, kultury i jejich psychického rozpoložení. Tehdy se hodně říkalo, že se svět změnil, že už nic nebude jako dřív. Byly to od nás laciné věty, protože jsme pochopitelně nemohli vědět, co znamenají.
Konec bezejmenného období
V jistém smyslu teroristické útoky svět nezměnily, jen většině lidí umožnily už nějakou chvíli probíhající změnu pochopit. Bylo jisté, že končí jedna éra, bezejmenné údobí, jemuž se s pomocí notoricky ošklivého politologického slovníku říkalo svět po konci studené války (post-cold war). Ale co je vystřídá? Obecnou atmosféru v Americe nejlépe nevystihl politický analytik, ale rocker Bruce Springsteen, který vydal své stěžejní album věnované osudnému dni.
Dnes ráno jsem se probudil
a sotva popadal dech (…)
Dnes ráno jsem se probudil
do prázdného nebe.
Solidarita s Amerikou netrvala dlouho. Vláda George W. Bushe, obávající se šíření jaderných technologií, zaostřila na Irák a Schröderovo Německo i Chirakova Francie se postavily proti válce. U nás se prezident Václav Havel snažil udržet spojenectví s Washingtonem, i když čelil tlaku zevnitř české politiky a jistě také svým vlastním pochybám ohledně války. Byl vedle italského a španělského premiéra hlavní světovou politickou osobností, která Bushe podpořila. Když se podíváme, co za zjevy dnes sedí na Hradě a ve Strakově akademii, zní to jako Staré pověsti české…
Havlův nástupce Klaus se už o solidaritu s Američany ani nepokoušel. S válkou v Iráku nesouhlasil a Washingtonu to dával najevo s neomaleností jemu vlastní, což znatelně poškodilo naše vztahy se Spojenými státy a Klausovi nadobro zavřelo přístup do Bílého domu, jakému se těšil Havel.
Války Američanů v Iráku a Afghánistánu přinesly smíšené výsledky. Na jednu stranu je velkým úspěchem zdecimování teroristické sítě a zabití bin Ládina před deseti lety v Pákistánu. Od té doby na Ameriku nikdo podobně neútočil. Změnit dynamiku v regionu Středního a Blízkého východu se však podařilo velmi omezeně a některé změny, jako například nárůst vlivu Íránu na Irák, jsou škodlivé. Přesto je podle mého názoru chybné tvrdit, že tyto války jsou signálem vypovídajícím o úpadku Spojených států a jejich globální role. Nejlépe to vystihl americko-kanadský komentátor David Frum, jenž o nedávném Bidenově fiasku v Afghánistánu napsal, že naopak dokládá ohromnou americkou vojenskou a politickou převahu, neboť ta Washington vede k pokušení pouštět se do projektů, jež by žádnou další mocnost ani nenapadly. Můžeme si o nich myslet, že jsou bláhové. Ostatně generálem je po bitvě každý.
Svět černých labutí
Lidé ve svobodném světě, kteří vyrostli za studené války, po ní občas vyjadřují určitou nostalgii. Stýská se jim po předvídatelnosti a stabilitě. Opice v zoo vidí samozřejmě svoji stabilitu po svém, což dokládá situace, kdy neopatrný zřízenec zapomene zavřít dveře od klece.
Je však nabíledni, že svět za posledních třicet let zakusil možná až moc černých labutí. Černé labutě přece mají být neuvěřitelně vzácné, že? Po rozkladu komunismu přišlo jedenácté září, pak globální finanční krize, migrační vlna a nakonec matka všech černých labutí, pandemie nového koronaviru, která ne a ne skončit.
K tomu začátkem tisíciletí vstoupila komunistická Čína do Světové obchodní organizace a znásobila svoji hospodářskou moc, aniž by se byť jen přiblížila k liberálnějšímu režimu. V Rusku se k moci dostala Putinova nacionalistická autokracie. Nástup digitální ekonomiky proměnil komunikaci a začíná radikálně měnit strukturu trhů. V politice liberálních demokracií se dějí věci, které by před jednadvaceti lety byly nepředstavitelné, včetně nástupu sil, které si liberální demokracii nepřejí.
Všimněte si, že ze všech vyjmenovaných dějinných událostí je jen jedna jednoznačně pozitivní: Pád komunismu a vzestup trhu a demokracie v devadesátých letech. Všechny ostatní jsou buď výrazně nebezpečné, nebo sporné. A začalo to přesně před jednadvaceti lety na Manhattanu a ve virginském Arlingtonu, kde sídlí Pentagon. S odstupem času vidíme, jak výjimečné byly naše revoluce proti totalitě z let 1989-91 a jaké štěstí jsme tehdy měli, když jsme využili historického časového okna a vstoupili do euroatlantických struktur. Dnes by něco takového nebylo zdaleka tak snadné.
Teroristické útoky na Ameriku, od nichž uplynulo přesně dvacet jedna let, nám ukázaly, že v dnešním integrujícím se světě je možné opravdu skoro všechno a pravděpodobnost, že nás přelomová událost ovlivní k horšímu, je mnohem větší, než že nás ovlivní k lepšímu. Jedenáctým zářím skončilo období zázraků, které jsme tehdy až moc chápali jako samozřejmost. Uvědomění si reality nám možná pomůže vážit si víc trhu a liberálních pořádků, a také něco udělat pro jejich obranu. Momentálně jsou totiž vystaveny útoku barbarů z několika stran.
