HISTORIE / Ze dne na den se ocitli bez domova, nikým nechtění. Češi, židé i Němci odmítající nacismus, kteří v pohraničí žili celé generace, si na konci září 1938 museli sbalit kufry a odejít do vnitrozemí, své domovy, majetky a dosavadní životy nechali za sebou. Mačkali se na nádražích, v kasárnách i školách a stát si s nimi jen těžko věděl rady. Jejich zoufalství a ponížení předznamenaly atmosféru i osud celé druhé republiky.

Trvala sotva půl roku, pouhých 165 dní – pokud ji počítáme od prvního říjnového dne roku 1938, kdy mnichovská dohoda vstoupila v platnost, až do vyhlášení Slovenské republiky 14. března roku následujícího. Přesto se druhá republika stihla stát jednou z nejtemnějších a nejbolestivějších kapitol českých dějin.

Všechny hodnoty a ideály, o něž se opírala první republika, skomíraly. Mizely poslední zbytky liberálních postupů v hospodářství, občanská práva a svobody byly omezovány, nastoupila cenzura, sílil antisemitismus. Dny druhé republiky byly navíc od jejího počátku sečteny – nacistický vůdce Adolf Hitler se nikdy nechtěl spokojit jen s československým pohraničím.

Atmosféru ve společnosti líčil Josef Čapek v jednom z podzimních vydání Lidových novin roku 1938: „Listopad už snáší poslední listí se stromů a jejich větve se už začínají tvrdě a naze rýsovati proti předzimnímu nebi. Snad tak mnohému z nás to připomnělo jeho samotného, nás všechny. I my se teď tak trochu cítíme jako bezlisté stromy… Stojíme tu do té přicházející zimy obnaženi a ošleháni jako ty stromy.“

Mnichovská tragédie

Osud Československa se zpečetil po půlnoci v noci na 30. září 1938 v Hitlerově pracovně. Nad mnichovskou dohodou se po německém vůdci sklonil britský ministerský předseda Neville Chamberlain následovaný italským předsedou vlády Benitem Mussolinim a jako poslední přišel na řadu francouzský ministerský předseda Édouard Daladier. Český podpis chyběl. Přesto právě stvrzení tohoto dokumentu zanechalo český národ napospas německému agresorovi, de facto ukončil první republiku a jejím obyvatelům ukázal, jak křehká může demokracie a víra v ni být.

„V těchto dnech stalo se skutkem nejstrašnějším, co mimo válku mohlo nás postihnout. Byli jsme poraženi bez války. Československá republika jest osekávána a nepřátelské ruce za pomoci našich bývalých přátel rvou kusy z našeho živého těla,“ linula se z rozhlasových přijímačů na podzim roku 1938 slova básníka, redaktora a pedagoga Josefa Martínka. „Zásada sebeurčení byla obrácena naruby. Otázku třímilionové menšiny německé v Československu řešilo direktorium čtyř mocností vytvořením nové milionové české menšiny v Německu.“

Obavy západních mocností z dalšího válečného běsnění převážily nad jejich spojeneckými závazky k Československu. V naději na mír, která se už brzy ukázala jako bláhová, tak souhlasily s odpáráním československého pohraničí. Zároveň tím zatratily představy o tom, že proti silnějšímu nepříteli nestojí republika sama. „Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly, Francie sladká, hrdý Albion, a my jsme je milovali,“ píše František Halas v refrénu své básně Zpěv úzkosti ze sbírky Torzo naděje. 

Ještě téhož dne prezident Edvard Beneš a vláda vedená generálem Janem Syrovým na podmínky mnichovského paktu kývli. „Rozhodnutí podřídit se vůli signatářů mnichovského ujednání – a tedy rezignovat na možnost obrany – bylo motivováno obavou, že bez podpory dosavadních spojenců (kteří ji podpisem dohody fakticky odmítli) by vojenské řešení bylo příliš riskantní,“ vysvětluje mediální teoretik a publicista Jan Jirák v knize Druhá republika: 167 obyčejných dnů. Slovy historika Jana Gebharta ti, na jejichž bedrech spočívala historická odpovědnost, pragmaticky zvolili cestu, „jak zachránit alespoň zdravou kůži“.

Hitlerovo Německo na nic nečekalo. Už prvního říjnového dne vstoupily do pohraničí první německé jednotky. Zatímco většina německých obyvatel je nadšeně vítala, jejich čeští i židovští sousedé spolu s německými antifašisty museli opustit své domovy, mnohdy i násilím. Sudetoněmecké jednotky Freikorpsu, tedy ozbrojené organizace, která záškodničila v pohraničním území, mnohdy střílely na prchající obyvatele i české četníky. Bezbřehé násilí vystihuje i rozkaz jednoho z jejích náčelníků: „Nic nezapalovat… Kořist řádně odevzdat. Rudé a Čechy na útěku vyřídit…“

Napětí mezi sudetskými Němci a Čechy tak tragicky vrcholilo. V hraničním pohoří žily oba národy pospolu po celá staletí, mísily se mezi sebou, přátelily se i svářily. Největší rozkol přišel ovšem po konci první světové války a zrodu Československa. Německé demonstrace za právo na sebeurčení armáda nově zrozené republiky krvavě potlačila. Více než tři miliony sudetských Němců, zhruba třetina obyvatelstva českých zemí, se ocitly v novém státě jako národnostní menšina.

Mohli sice zakládat a udržovat vlastní školy, kulturní spolky, měli poslance v parlamentu i vlastní univerzitu, ale vadila jim povinná znalost češtiny ve státní správě a armádě i menší zastoupení v úřednických a důstojnických funkcích. Hospodářská krize 30. let navíc průmyslové Sudety těžce zasáhla a pocit, že Praha pro jejich region nedělá dost, sílil. A právě na jejich nespokojenosti vybudoval Konrad Henlein úspěch své Sudetoněmecké strany, právě na jejich pocitu druhořadosti a životě v zanedbaném pohraničí postavil Hitler svou propagandu a připravil půdu pro odtržení Sudet od Československa.

České země přišly o téměř 29 tisíc kilometrů čtverečních, tedy zhruba 38 procent celkové plochy republiky. Nové hranice ležely pouhých 40 kilometrů od Prahy. Do říše se „vrátilo“ na 3,4 milionu sudetských Němců. Podle tehdejších oficiálních statistik bylo více než 171 tisíc lidí vyhnáno z pohraničních oblastí do vnitrozemí – přibližně 141 tisíc Čechů, více než 10 tisíc Němců a téměř 19 tisíc židů. Tato čísla přitom nezahrnují aktivní státní zaměstnance, kterých bylo kolem 50 tisíc. Ti, kteří se odvážili zůstat, přišli o národnostní i některá občanská práva, o svůj majetek i důstojnost. Čelili ponižování a útokům, židé a němečtí antifašisté navíc pronásledování a věznění. 

Uprchlíci kromě střechy nad hlavou přišli i o živobytí, propadali zoufalství. A ani ve vnitrozemí na ně mnohdy lepší osud nečekal. Jejich počty výrazně převyšovaly možnosti jejich zabezpečení ze strany státu. Československé ministerstvo vnitra se proto snažilo zabránit zejména příchodu Němců a židů z pohraničí a nařizovalo jim vracet se tam, odkud byli vyhnáni, což pro mnohé z nich mělo fatální následky. V okleštěné druhé republice pro ně však nebylo místo. „Židovská emigrace nechápe, že ji zde nechceme,“ hlásal výstižně v říjnu 1938 v titulku postoj druhé republiky agrárnický list Večer.

„Beneš má plán, jmenuje se aeroplán“

Mnichov ovšem nezpůsobil „jen“ územní ústupek, masy lidí v pohybu a společenskou krizi. Dohoda rozvrátila celý dosavadní politický, hospodářský i společenský vývoj v pohraničních oblastech. Přerušila dopravní a obchodní vazby, poškodila tradiční dělbu práce a narušila dodavatelsko-odběratelské vztahy. Odhaduje se, že druhá republika ztratila asi 40 procent prvorepublikového průmyslu. Počet nezaměstnaných se do konce roku 1938 zdvojnásobil, a to ze 70 na 140 tisíc.

Tragédie Mnichova otřásla i veřejným a politickým životem. Hned v prvním říjnovém týdnu prezident Beneš podal demisi. Ve svém rozhlasovém projevu sice ujistil, že „neopouští loď v bouři“, nicméně už za pouhých sedmnáct dní po abdikaci si plně uvědomil, v jak bezvýchodné situaci se nachází, a odletěl se svou ženou Hanou na Západ. Lidé o jeho cestě hořce vtipkovali: „Beneš má plán, jmenuje se aeroplán.“

V čele druhé republiky stál pouhých pět dní. „Ale bezpochyby ho těch pět dní, kdy zůstal ve funkci, mrzelo,“ uvedl historik a politolog Jan Holzer pro Český rozhlas. „Tím totiž tento stát legitimizoval.“ Jeho nástupcem se na konci listopadu stal právník Emil Hácha, který následně jmenoval vládu Rudolfa Berana. Jenže zatímco dříve vládly zemi rozmanité koalice, nyní bylo všechno jinak.

Beran prosadil sloučení stran do dvou velkých bloků –do Strany národní jednoty, postavené na bázi republikánské (agrární) strany doplněné o pravicová a středopravá uskupení, a do mnohem menší levicové Národní strany práce, která sdružovala především sociální demokraty a část národních socialistů. Komunistická strana byla rozpuštěna, třebaže její členové zůstali v parlamentu. Napětí mezi Čechy a Slováky navíc vyústilo v ustanovení autonomní slovenské vlády a změnu oficiálního názvu státu na Česko-Slovenská republika neboli Česko-Slovensko.

Krok do autoritářství

V prosinci roku 1938 Národní shromáždění schválilo takzvaný zmocňovací zákon. Vláda na jeho základě mohla měnit zákony pouhými vládními nařízeními, prezident mohl prostřednictvím dekretů dokonce měnit ústavu. Parlamentní demokracie tím zanikla, stát se posunul k autoritářskému zřízení.

Češi byli v šoku. Ještě v září nadšeně provolávali „Svou vlast nedáme!“, „Jedeme na Hitlera!“, „Neustoupíme ani o krok!“ či „Věrni zůstaneme!“ a během vyhlášené mobilizace se do zbraně postavilo více než milion sto tisíc osob. O pouhý týden později stát před nepřítelem svěsil hlavu. Bez boje, poražený a zrazený. Lidé se báli nastalé krize, báli se o svá zaměstnání, báli se, co přinesou další dny a týdny. Mnozí v naštvání a vzteku hledali viníky, kteří těžké časy způsobili – a našli je. V první republice, v Masarykovi, v Benešovi i v demokracii jako takové.

„Mnichovské trauma, mezinárodněpolitická izolace, oprávněný pocit ohrožení i zásadní otřes dosavadních hodnot, na nichž stála česká společnost, posílily hlasy, které vývoj interpretovaly jako selhání první republiky a její státní ideologie, resp. masarykovského pojetí státu, a principů liberální demokracie vůbec,“ vysvětluje Jan Jirák.

K první republice a jejím hodnotám zavládl veřejný odpor. Sílilo přesvědčení, že samotný zrod republiky je i příčinou současné krize národa. Masarykovský stát podle tohoto názoru nedokázal svůj lid ochránit, zdálo se, že politické hádky, svobodný tisk a pluralita stran i názorů přinesly jen slabost a bezmoc. Zklamání u části společnosti vedlo nejen k rezignaci na prvorepublikové demokratické hodnoty, ale i k touze po „pevné ruce“, jež by dokázala zajistit pořádek a jistotu. Zejména agrárníci bez skrupulí volali po „odbenešení“ republiky, přestože nejen on nesl za přijetí Mnichova zodpovědnost.

Novinář Pavel Tigrid ve svém knižním životopise vypráví: „Zejména v prvních měsících (…) se ve večerníkových plátcích šířily takové kachny, že Beneš ukradl cenné národní sbírky nebo že si v Londýně velkopansky žije. Pravda, moc lidí tyhle pomluvy odmítalo, ale část společnosti jim věřila a šířila je po hospodách.“

Cokoliv, co rozvracelo údajnou jednotu národa a tím i jeho sílu, bylo postihováno. A tak se znovu probudil i český antisemitismus, naposledy hlasitě projevovaný na přelomu 19. a 20. století v době takzvané hilsneriády. Noviny, zejména katolické a agrární, vinily židy z ponížení českého národa, jeden nenávistný titulek stíhal druhý. Nově se aktivizovala krajní pravice a s ní i antisemitská propaganda českých fašistů. Židé byli propouštěni ze svých zaměstnání, museli se vypořádat s ponížením a odmítáním. Třeba doposud populární herec a režisér židovského původu Hugo Haas byl napadán za to, že dělá práci, která by měla být vyhrazena jen pro „opravdové Čechy“. Po výpovědi z Národního divadla v roce 1939 raději s manželkou uprchl do Spojených států.

Karla Čapka uštvali k smrti

Kromě „benešovců“ a židů se pořádal hon na „liberály“, emigranty, na „hradní“ či „falešné humanisty“. Nejznámější obětí štvavé kampaně se stal spisovatel a novinář Karel Čapek, výrazný hlas první republiky, muž blízký Masarykovi, reprezentant humanistických idejí. Na konci roku 1938 jej zlomila nemoc i nenávist, která se na něj valila z pravicového tisku.

„Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme lépe, kdo je kdo. Kdo byl slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví,“ psal tři týdny před smrtí. 

Beran si navíc uvědomoval, že druhá republika je vydána na milost či nemilost Německé říši. „V tomto kontextu se jevilo jako logické, že prakticky ve veškerém vládním tisku přestalo být Německo byť i jen náznakem označováno za hlavního původce mnichovských rozhodnutí, a brzy také utichla ostřejší kritika postupu západních signatářů mnichovské dohody. Tím více ale zesilovaly útoky na principy československého politického systému, na parlamentarismus a na politické strany,“ podotýkají historikové Jan Gebhart a Jan Kuklík v knize Druhá republika 1938–1939.

„Druhá republika vlastně byla prvním satelitem třetí říše,“ sdělil historik Jan B. Uhlíř serveru Aktuálně.cz. „Naše policejní orgány začaly po lednu 1939 poměrně intenzivně spolupracovat s gestapem. Začaly třeba vydávat německé uprchlíky – z Německa i ze zabraného českého pohraničí – do Říše. Byla to smutná a ostudná věc.“

Vytí s vlky nás před vlky neochránilo

Zemi postupně také ovládla přísná cenzura. Jakýkoliv hlas vystupující proti názoru většiny musel být umlčen. A tak v listopadu 1938 naposledy spadla opona populárního Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha, které ve svých hrách satiricky poukazovalo na nástup fašismu a nacismu.

Ani tato pomyslná snaha „výt s vlky“ a nezavdávat roztahovačnému sousedovi záminku k agresi však druhou republiku nezachránila.

Po necelém půlroce, 14. března 1939, byl po tlaku Německa na slovenské autonomisty vyhlášen samostatný Slovenský stát. A o pouhý den později zlomený Hácha svým podpisem stvrdil dokument, v němž „v zájmu uklidnění vkládá s plnou důvěrou osudy českého národa a české země do rukou vůdce Německé říše“. Ještě téhož večera si Adolf Hitler vychutnával svůj triumf výhledem z oken Pražského hradu. Již okleštěná země byla zcela pozřena třetí říší, která tak sama mnichovskou dohodu porušila. Z trosek druhé republiky vzešel protektorát, území okupované nepřítelem, a jeho obyvatele čekalo dlouhých šest let, jeden měsíc a devatenáct dní nacistické nadvlády, teroru a zvůle. 

O více než čtvrt století později na nešťastnou a rozporuplnou dobu druhé republiky vzpomínal literární kritik a historik Václav Černý ve svých Pamětech: „Těch pět měsíců druhé republiky, chvíle v našem životě nejneuvěřitelnější, fantastickému snu podobná. (…) Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitých člunech bez plachet a spuštěných na širé moře. Nebylo možné uvěřit, že tak lze natrvalo žít. A přece bylo nutné, naprosto nutné – žádal to nejprostší pud sebezáchovy! –, abychom se každý jednotlivě a všichni vespolek chovali tak, jako by ten stav bez nohou, bez rukou, bez pevné půdy pod námi, bez vyhlídek před námi měl trvat věčně anebo alespoň sto let: jinak letělo všechno k čertu.“

Zároveň přišel s varováním, které podle něj bude platit vždy: „Kdykoliv nás stihne nová rána a dočasný pád, vždy bude v Čechách znovu libovolné množství hřbetů nahrbených k přijetí jha a hnijících hub, dušujících se láskou k vlasti a plivajících po všem, co měla a má nejlepšího.“