21. srpen 1968. Konec nadějí na jakoukoliv změnu a start dvacetileté normalizace

Ve středu 21. srpna 1968 brzy ráno vzbudil tisíce občanů Československa neobvyklý hluk. Při pohledu na světla přistávajících letadel však jen málokdo tušil, že právě přistávají vojáci elitní sovětské 7. gardové výsadkové divize. A že jsou vyzbrojeni i tanky a obrněnými transportéry, protože přijeli bojovat s kontrarevolucí…

Na letišti v Ruzyni sovětská letadla dosedala v minutových intervalech, ale klidno nebylo ani v jiných městech, kam okupanti jeli po svých. Kdo bydlel u hlavních tahů, mohl spatřit kolony tanků a nejrůznějších vojenských vozidel, které byly označeny bílým pruhem.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Kdo zametá na Hradě stopy? A proč?

V novém čísle Týdeníku FORUM nabízí šéf bezpečnostního výboru poslanecké sněmovny Pavel Žáček zajímavé srovnání. Podle něj likvidace státních dokumentů…

Informace se sháněly těžko, televize tehdy vysílala jen na jednom programu, a ten ještě končil před půlnocí. Zbýval tedy rozhlas. Kdo si jej zapnul, uslyšel vážný hlas Vladimíra Fišera, který vybízel občany, aby neodcházeli od přijímačů a aby vzbudili své sousedy.

Když se pak Fišerův hlas ozval znovu, většina lidí nevěřila tomu, co říkal: „Všemu lidu Československé socialistické republiky! Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.“

To už ale jeden z předních prosovětských kolaborantů Karel Hofman, který byl ředitelem Ústřední správy spojů a o okupaci věděl předem, dal pokyn k vypnutí vysílačů šířících vysílání do éteru na středních vlnách.

Nedlouho předtím – 30. července ⁠– otiskla moskevská Pravda dopis 99 zaměstnanců pražské Pragovky, kteří vyzývali sovětské vedení k zásahu v Československu. A tehdejší kremelský vládce Leonid Iljič Brežněv tento dopis použil jako ospravedlnění invaze.

Pro většinu lidí byla okupace šokem, ale pro vedení státu to až takové překvapení být nemělo. To, že se něco chystá, se totiž díky rozvědce k jejich uším dostalo. A to navzdory tomu, že českoslovenští agenti nesměli v Sovětském svazu působit, přestože naopak to neplatilo. Ale i tak se k Dubčekovi a spol. doneslo, konkrétně z Kanady, že se poblíž československo-polských hranic soustřeďuje značná síla sovětských vojsk. A podobně jako v současné době proti Ukrajině jela na plné obrátky sovětská propaganda lží vůči Československu. Sověti tvrdili, že se Československa chystají zmocnit imperialisté a že západoněmecká armáda již stojí na hranicích. A využili k tomu například fotografie z natáčení slavného filmu Most u Remagenu, který se za značné účasti vojenské techniky točil nedaleko Prahy u Davle.

Ještě 20. srpna večer byl poklidný den, kdy mohli lidé večer v televizi zhlédnout romantický film Řeka čaruje. V zahraničí už takový klídek nebyl. Přibližně v 17.00 zavolal zpravodaji ČTK v Budapešti anonym a řekl mu, že o půlnoci začne invaze. Přibližně v tutéž dobu ve Washingtonu informoval sovětský velvyslanec v USA Dobrynin amerického prezidenta Johnsona o chystané pacifikaci Československa.

O chaosu, který při vypuknutí invaze panoval, svědčí i to, že již okolo 22. hodiny vnikly na naše území východoněmecké průzkumné jednotky, které si popletly středoevropský a moskevský čas, podle kterého byla agrese řízena.

Síla, která se přelila přes hranice, byla vskutku drtivá. Tři prvosledové skupiny napadly Československo z Polska, Maďarska a tehdejšího východního Německa. Skupina A operující z Polska měla 70 000 vojáků a 1800 tanků, skupina B z NDR 35 000 vojáků a 1300 tanků, skupina C, která na československé území vnikla z Maďarska, 40 000 vojáků a 1500 tanků.

Celkem bylo pro účely okupace vyčleněno 600 000 vojáků, 6300 tanků, 2000 děl a raketometů a 800 letadel. Pokud by československá armáda vzdorovala, byla by při své početní síle 150 000 vojáků rychle převálcována. Vojáci sice ochotní byli, ale dostali rozkaz zůstat v kasárnách.

Okupanti se s organizovaným ozbrojeným odporem nesetkali, o to častěji se však setkávali s pohrdáním a nenávistí ve tvářích většiny Čechů a Slováků. A trvalo to jednadvacet let…