Vůdce hnutí ANO a český premiér Andrej Babiš FOTO: Hnutí ANO / se souhlasem
FOTO: Hnutí ANO / se souhlasem
PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Česká republika má tři kraje, které zásadním způsobem mění výsledky voleb v celé zemi a v podstatě tím rozhodují o jejím osudu. Jde zejména o Moravskoslezský kraj, ale také o Ústecký a Karlovarský kraj. Není náhoda, že regiony, v nichž mají antisystémové a populistické strany u voličů největší úspěch, jsou právě ty, ze kterých bylo po druhé světové válce vyhnáno původní německé obyvatelstvo a v nichž došlo k obrovské sociální destrukci.
Když si spočítáme, jak by se změnil celostátní výsledek u předešlých voleb bez těchto tří krajů, tak dojdeme k rozdílu tří až pěti procent ve finálním výsledku. Od Andreje Babiše je tudíž opravdu chytré, že si ke svému očekávanému volebnímu triumfu zvolil právě těžce poškozený Moravskoslezský kraj s nejnaštvanějším obyvatelstvem. Právě zde může úspěšně a donekonečna rozehrávat svoji nejúspěšnější roli zachránce a mesiáše, který rozumí svému lidu. Zdejší obyvatelstvo je připravené vděčně pozřít i s chlupy všechny jeho lži, nesmysly a manipulace. A je za to všechno navíc dětinsky vděčné.
Zároveň je ale jen těžko pochopitelné, proč právě zde koalice SPOLU určila za svého lídra neohrabaného ministra financí z ODS Zbyňka Stanjuru, když tam má mnohem populárnější starostku Kravař Moniku Brzeskovou z KDU-ČSL.
Deník Právo publikoval průzkum, v němž věští Babišovo drtivé vítězství a debakl vládních stran. ANO by prý mělo v tomto kraji získat přes 40 procent, zatímco vládní SPOLU jen necelých 14 procent. Je to jistě zatím jen průzkum, realita může být trochu jiná. Ale je docela zřetelné, jaký trend to ukazuje.
Navíc výsledky průzkumu nejsou překvapivé, když se podíváme na aktivitu stran. Babiš na severovýchodě země opravdu bojuje o svoji moc nad celou Českou republikou a proti němu tam nestojí vyrovnané síly. Nic naplat, k politickému umění skutečně patří snaha vytvořit důvěru mezi politickými lídry a voliči. Demokraté v tomto umění selhávají z mnoha důvodů a jeden z nich je i ten, že skoro dokonale nerozumí lidem v krajích, jež jsou postižené sociální destrukcí a stíny někdejší industrializace, která zkrachovala. Lídři, kteří nerozumí tamnímu obyvatelstvu a neumí najít způsob, jak se s ním dorozumět, takřka nemohou v takovém kraji nyní uspět. Museli by najít šém, který nemají.
Je to podobné, jako se před pražské voliče nemůže postavit Andrej Babiš. Nejde jen o to, že je rovněž nechápe, nýbrž je mu také nepříjemné, že jim nemá co říct a co nabídnout, protože ho lidé v Praze k ničemu nepotřebují. On sází jen na takové voliče, kteří se mu plně oddají s důvěrou, že se o ně postará. To střední vrstva složená z iniciativních lidí všude po České republice nepotřebuje a nechce. Chce mít co nejlepší možnost se sama o sebe postarat. A hlavně bez něj. Babiš je šéfem zaměstnanců a králem poddaných. Před svobodnými a samostatnými lidmi je bezmocný a nepotřebný.
Severní Morava a česká část Slezska je náš Donbas. Stejně jako na východě Ukrajiny je i Ostravsko historicky uhelným a hutním regionem, který byl průmyslovým srdcem země. „Železné srdce republiky,“ říkali komunisté.
Donbas i Ostravsko zažily ekonomický kolaps, sociální problémy a zklamání ze změn po pádu komunismu. Na Ostravsku v devadesátých letech vyhrávala ODS volby, protože zde lidé chtěli prudkou změnu, komunismus je většinou urážel tím, jak je využíval, ale představovali si novou éru jinak, než jak se posléze odehrála. Touha po jistotách a frustrace se tu spojují s nedůvěrou k institucím, nenávistí ke kosmopolitní Praze, liberálním elitám a vůbec k lidem, kteří se určitě mají lépe a „kašlou na nás“. A upřímně řečeno na tom i něco je. Naši demokratičtí politici (vesměs z Brna) opravdu nedokázali nastolit důvěru mezi Prahou a Ostravskem.
Smutným problémem je, že voliči z „odstrčených krajů“ si chybně definují svoji vlastní situaci a tím i řešení a řešitele svých problémů. Rozdávání a státní zaopatřování, které nabízejí populistické strany v čele s Babišem, jim změnu a vzestup nezajistí. Jejich tragédií jsou jejich negativní emoce víc než reálná fakticita opravdové chudoby.
Hrubý produkt vytvořený v Praze, jež patří k nejbohatším regionům Evropské unie, dosahuje ročně skoro dvou bilionů korun. Podobně lidnatý Moravskoslezský kraj má HDP asi třetinové, kolem 700 miliard korun. HDP na hlavu je v Praze 1 493 235 korun a v Moravskoslezském kraji je to 550 454 korun. Tento dramatický rozdíl v produkci bohatství symbolizuje i rozdíl v životě lidí, ačkoli faktický propad v reálných příjmech je relativně nižší: lidé v Moravskoslezském kraji v průměru berou 70 % příjmů lidí v Praze. Metropolitní ekonomiku zvedá velké množství firem a dramatický pohyb zboží a peněz. To ale nemá být předmětem závisti a ani nenávisti. Ta vůbec nikam nevede. A kulturní války s tím nesouvisí vůbec. Otevřenost Evropě a světu je cestou k bohatství. Nikoli uzavřenost a strach.
To, co by takzvaným vyloučeným krajům skutečně pomohlo, je prudký rozvoj podnikání, a nikoli rozhazování peněz na dávkách. Peníze, které svým voličům Babiš pošle, budou právě díky bezuzdnému rozdávání automaticky znehodnoceny. Vytvoří ale kýžený dojem „starání se o lidi“. Budou to peníze vložené do propagandy a ne do „lepšího života“.
Ve skutečnosti populistické strany velmi potřebují aby vyloučené regiony a odstrčené kraje nadále zůstaly vyloučenými a odstrčenými, protože je to jejich zdroj voličské podpory a hlasů. Potřebují pro sebe voliče, kteří chtějí být závislí na státu. A tím tyto strany v čele s Babišovým ANO stahují ke dnu celý stát.
Nedivíme se lidem v Moravskoslezském, Ústeckém a Karlovarském kraji, že u nich převažuje frustrace, ale souhlasit s jejich většinovými postoji nelze. Škodí sami sobě. Krátké seznámení s historií a sociálními faktory tu ovšem mluví za všechno. Kdyby v těchto krajích byla přirozená sociální struktura, kdyby odsud tolik lidí nebylo vyhnáno, zlikvidováno a tolik lidí neuteklo, nebyl by to dneska Babišův volební ráj. Je ovšem tragédií, že jsme za celých 36 let nedokázali přijít na to, co pro tyto kraje udělat, aby zde došlo k prudkému rozvoji, který by zastavil zdejší radikalizaci. A hned druhou tragédií je, že tak velká část místního obyvatelstva pro to neudělala rovněž vůbec nic a teď se oddává bláhové představě o svém zachránci. Všichni máme společnou zodpovědnost. Bude to znít tvrdě, ale Česku by možná bylo o dost lépe bez Moravskoslezského kraje a třeba i Ústeckého kraje. Ale nelze tvořit budoucnost tím, že se zbavíme zodpovědnosti a vyhneme se solidaritě. I když nás tam Pražáky lidé tak nesnášejí a chystají se nám co nejvíce zatopit.
Zatopí ale nejen nám, ale i sobě. Zatopí nám všem po celé zemi.