Ferdinand Peroutka ve svém časopise Přítomnost uspořádal anketu, kde významné kulturní osobnosti odpovídaly na otázku: „Proč nejsem komunistou“. Nejznámější je odpověď spisovatele Karla Čapka, ale odpovídal třeba i jeho bratr Josef, spisovatel Ivan Olbracht a další.

Bylo by škoda v době, kdy komunisté sbírají agresivně poslední zbytky sebevědomí, nepřipomenout i někoho z dalších autorů, kteří se tehdy vyslovili. Ukazuje se, že v době skoro před sto lety už si někteří lidé uvědomovali výrazné rysy komunistického vidění světa, především jeho černobílost, pochmurnost a nezájem o skutečný život člověka a jeho potřeby.

V roce 1925 odpovídal v čísle 2 Přítomnosti i expresionistický básník Richard Weiner (1884 – 1937). Napsal toto:

Složil jsem si slib, že odpovím co nejstručněji, ale tu také už jsem si uvědomil, že formulace otázky je tomu velkou závadou, protože žádá odpovědi motivované a nikoliv – jak to u anket obyčejně bývá – pouhé resumé osobní situace vůči položenému problému. Nuže, mám strach, že by se mi motivovaná odpověď zapředla přespříliš. Uchýlil jsem se proto k stylistickému úskoku, jenž mi snad bude prominut. Budete za to odměněni něčím, co není k zahození: stručností. Nenapíši, proč komunistou nejsem, nýbrž kdy se jím stanu.

Stanu se komunistou, až mi někdo povolaný ukáže, že ani včely a mravenci v komunistických kolektivitách vždy nežili a že, dospěli-li k nim, dospěli k nim revolucí či chcete-li, evolucí, to jest v obou případech aktem volním a nikoliv puzeni temnými nám příčinami fyziologickými a anatomickými, jejichž imperativního nátlaku individua druhu člověk v historických dobách nikdy nepociťoval.

Lidský sklon ke komunismu, sklon instinktivní, neuplatňoval se u člověka nikdy v okruhu přesahujícím rodinu, tj. pokrevenstvo, ale i tu je nasnadě otázka, není-li to, co nazýváme citem rodinným, pouhým atavismem z primitivních dob, kdy solidarita rodinná byla čákou obrany v zápase jedinců. Jest jisto, že cit rodinný a solidarita rodinná jsou v úpadku. A jsou v úpadku proto, že s postupující civilizací a mašinismem se položení izolovaného v boji o existenci stalo snazším, či aspoň méně exponovaným.

V Číně, pokud žila životem exkluzivním, to jest pokud neměla žádných styků s civilizací západní, nebyl společenskou buňkou jedinec, nýbrž rodina, v níž jedinec mizel. Všechno čínské zřízení lze svésti na zřízení rodinné.

Společenský a státní individualismus čínský je v počátcích. Není náhodou, že počátky ony spadají v jedno s vnikáním západních civilizací, jejichž vývoj utvrzuje spíše domněnku, že lidská povaha má k individualismu větší sklon než ke komunismu. Proto také vědí ruští bolševici velmi dobře, co činí, dávají-li své čínské propagandě formu boje proti cizákům. Jejich cílem není nic jiného, než přiměti Čínu k nové exkluzivitě, která je lehčí živnou půdou pro komunismus než Čína korumpovaná civilizací západní. Stará exkluzivní Čína poznala ostatně komunistické experimenty ve velkém rozsahu. Poznala je, protože byla zbudována na zřízení okopírovaném přesně na rodině.

Budu tedy komunistou, až mě kdo povolaný přesvědčí – či zkrátka: až budu přesvědčen – že přechod od individualistického instinktu ke komunistickému je možný také jinak než chmurným a trvalým terorem. Pak uvěřím, že úžasný úpadek výkonnosti, konstatovaný v sovětském Rusku jest pouhou náhodou a nikoliv přirozeným následkem prabytnosti onoho přechváleného druhu zvaného „člověk“, jenž koná jen tehdy užitečně funkci kolečka hodinového stroje, kyne-li mu naděje, že jeho výkonnost, zdatnost a důmysl učiní ho kolečkem nejen užitečným, nýbrž také hlavně uspokojeným ve všech oněch přirozených sklonech materielních a mravních, jež komunismus prohibuje.

Ostatně, kam až by byl dospěl onen konstatovaný úpadek výkonnosti v sovětském Rusku, nebýti sebezáchovného pudu individuí, odsouzených k nerovnému zápasu s okolním světem, jenž, vzhledem k moderní civilizaci, jíž se komunisté nechtějí vzdáti, je společensky lépe organizován než dnešní Rusko?

Proto také vládcové Ruska, kteří žijí v iluzi či ji udržují, jako by totiž komunismus byl slučitelný s moderní civilizací, jejíž znak jest nadvýroba, byly volky nevolky přivedeni k zotročení dělníka. (Máme ovšem na mysli dělníky netoliko manuelní, nýbrž všechny pracující a tvořící.)

Budu komunistou, až komunisté nabudou odvahy říci, že se komunismus nesnáší s náročností lidstva „zhýčkaného“ civilizací, nýbrž že vede osudně ke společnosti primitivní, kde jedinec je možný, protože v ní jediné pud sebezáchovy stačí na udržení oné minimální výkonnosti průmyslové, k níž je člověk ochoten, není-li ani nátlaku (tj. je-li plná osobní svoboda), ani vyhlídek na vyšinutí se, to znamená na možnost ovládnouti méně zdatné.

Nyní však přece jen odpovím, proč nejsem komunistou; komunistou třetí internacionály. Proto, že může jím býti patrně jen tvor, který má sdostatek oné truchle zavilé domýšlivosti, že nevidí šeredné hrůzy, jež čiší ze slov takového Stalina či Zinověva, když praví: „V propagandě protináboženské musíme býti opatrní.“ Opatrný Antikrist není toliko šerednější Antikrista „neopatrného“, nýbrž zároveň také ubohým zmetkem.
22. 1. 1925

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner