
Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948) FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz

PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Česká společnost je prý nemocná historií. Pro někoho je konec války před 80 lety tím nejkrásnějším okamžikem historie, někomu jinému tehdejší události vytváří rozporuplné pocity s vědomím, že se národ ocitl na přechodu od nevýslovných hrůz nacismu k nevýslovným hrůzám komunismu. Tato nejednota ale nesvědčí o tom, že by za dnešní nemoci mohla historie, nýbrž o tom, že části české společnosti byl vymyt mozek i s historickou pamětí.
V Polsku nebo ve Finsku celý národ ví, že se na nich moskevská říše pojmenovaná jako Sovětský svaz dopustila strašného bezpráví a strašných zločinů. I Češi se stali v minulém století obětí ruského imperialismu a přímé agrese, ale rozsáhlá míra kolaborace a nedostatečné vyrovnání s komunismem způsobily, že se tu vesele prohánějí kolaborantské proruské strany a kolaborací je nasáklá i hlavní opoziční strana ANO Andreje Babiše.
Právě před 80 lety se v bunkru zastřelil Adolf Hitler. Padla zrůda, která přinesla světu obrovské neštěstí. Je samozřejmě logické, že se tímto výročím otevírá seriál vzpomínkových akcí k událostem, které budou dohromady označeny za „osvobození“. Abychom ale nebyli nemocní historií, tak je třeba zasadit pád nacistické Třetí říše a konec německé okupace do kontextu s tím, co v Československu následovalo.
Byly to nejprve vraždy tisíců nevinných Němců a následné vyhnání celé německé menšiny, která spolu s námi – a také s Židy, jež vyhladil Hitler – vytvořila velkou kulturu naší země. Pak to bylo také řádění sovětských agentů, kteří si došli pro ruské a ukrajinské emigranty, již u nás dříve našli útočiště před bolševickým terorem.
Československá vláda se za tyto nešťastné Rusy a Ukrajince nepostavila. Následně jsme se nechali okrást Sovětským svazem o veškerý náš uran a nastolili jsme si tu rusifikovaný barbarský režim, který způsobil zničení našeho průmyslu a našeho venkova, likvidaci podnikatelské elity i tisíců živností a devastaci intelektuální elity.
Kvůli tomuto řetězci tragédií a zločinů nemůže soudný člověk vyslovit slovo „osvobození“ v souvislosti s rokem 1945 bez značné hořkosti.
Nezvládnutá historie se promítá do naší neveselé současné situace mnohem více, než by se zdálo. Až uslyšíme děkování Rudé armádě za osvobození, tak mysleme na nové zotročení, které k nám přivezly sovětské tanky a jemuž naše společnost tehdy podlehla v omámení z etnického vyčištění země a z nastolování beztřídní společnosti. Člověk, který je dobře informovaný o dějích po konci války, se těžko může zbavit pocitu absolutního hnusu. A stejný pocit mám, když vidím někoho, kdo dnes adoruje Vladimira Putina, který není ničím jiným než novou inkarnací zrůdnosti Adolfa Hitlera. Je to vlastně pořád to samé.