Čtyři týdny před pravděpodobným vystoupením Velké Británie z Evropské unie Britové nevědí, co jim kýžená nezávislost přinese. Je tomu tak i proto, že jim propagátoři brexitu slibovali nesplnitelné. Jejich kampaň se opírala o následujících 8 lží, které také zásadně ovlivnily výsledek referenda.
- lež: „Peníze ušetřené na odvodech do EU půjdou do zdravotnictví“
Podle této zatím nejproslulejší lži zastánců odchodu Velké Británie z Evropské unie půjdou peníze, které Británie každý týden odvádí do fondů Evropské unie, do britského systému zdravotnictví National Health System (NHS). Boris Johnson tímto slibem dokonce polepil autobus. Doslova na něm stálo: „Každý týden posíláme EU 350 milionů liber. Podpořme namísto toho náš NHS.“ V době, kdy tímto autobusem jezdil po celém ostrově, si jen menšina voličů uvědomovala, že to není pravda.
Planý slib uvedl na pravou míru britský statistický úřad poukazem na to, že zmiňovaná suma nezohledňuje peníze, které Británie dostává z fondů EU například prostřednictvím dotací na zemědělství. V důsledku toho by nešlo peníze jen tak poukázat na zdravotnictví a příslib je tedy podle šéfa úřadu Andrewa Dilnota „potenciálně zavádějící“. I předseda Strany nezávislosti Spojeného království (Ukip) Nigel Farage krátce po referendu v nechvalně proslulém rozhovoru přiznal, že dávat tento slib byla chyba.
2. lež: „Vyjednat dohodu o volném obchodu bude snadné.“
Ministr obchodu Liam Fox v létě 2017 v BBC prohlásil, že uzavřít obchodní dohodu s EU bude tou „nejjednodušší věcí v dějinách lidstva“.
Skutečnost je ovšem taková, že několik týdnů před brexitem je smlouva v nedohlednu. Návrh premiérky Theresy Mayové parlament s velkou většinou odmítl a politici se nedokáží dohodnout na ničem lepším.
3. lež: „Ty nejlepší obchodní dohody si vyjedná Británie sama.“
Této mýlce propadali konzervativci jako Liam Fox nebo David Davis ve svých představách o obchodních dohodách s nečlenskými zeměmi. Tito stoupenci brexitu líčili v pestrých barvách vyhlídky na výhodné smlouvy jak s rozvojovými zeměmi, tak i s velkými národními ekonomikami jako Spojenými státy, Čínou, Japonskem, Kanadou, Austrálií, Jižní Koreou nebo Novým Zélandem.
Otázkou, jak by si pro sebe Britové vyjednali s americkým prezidentem typu Donalda Trumpa lepší obchodní podmínky, než by se podařilo ekonomicky i politicky nepoměrně silnější Evropské unii, se už ale zjevně nezatěžovali. Jisté je tak zatím jen to, že pro Británii důležité Japonsko už se raději dohodlo s Evropskou unií.
Velká Británie ovšem 29. března nejenže odejde z Evropské unie, ale zároveň s tím i odstoupí od všech obchodních smluv uzavřených mezi EU a dalšími zeměmi. „Věřte mi, v březnu 2019 budeme mít pár vteřin po půlnoci připravených až 40 (obchodních smluv),“ ujišťoval Fox v roce 2017 podle britského serveru Business Insider. „Zbabělci tvrdí, že bychom to nedokázali, ale to je čirá hloupost!“ dodal.
Jenže zatím se Británii mnoho smluv uzavřít nepodařilo. Jak upozornil týdeník Der Spiegel, z oněch 40 slibovaných dohod Británie uzavřela pouhé čtyři, z toho jednu s Faerskými ostrovy.
4. lež: „Velká Británie si zachová členství ve vnitřním evropském trhu.“
Klíčová hospodářská otázka, zda by Spojené království mělo setrvat ve vnitřním trhu EU a v celní unii, zůstala během kampaně „brexitářů“ před referendem poněkud stranou zájmu. Přitom bezmála polovina britského vývozu a více než polovina dovozu se uskutečňuje s partnery z Evropské unie. „Vůbec nikdo tu nemluví o tom, že by naše místo ve společném trhu bylo ohroženo,“ prohlásil konzervativec Daniel Hannan. „Volný obchod i přístup k vnitřnímu trhu zůstanou zachovány,“ napsal Boris Johnson krátce po referendu v článku pro „Daily Telegraph“. Zastánci odchodu Británie z EU přitom odkazovali na norský a švýcarský model, tedy nečlenských zemí, které však jsou členy Evropského sdružení volného obchodu (EFTA).
Třebaže nezávazné referendum v červnu 2016 neobsahovalo žádné podrobnosti o způsobu odchodu z EU, trvalo tvrdé jádro zastánců brexitu na tom, že lidi přímo prahnou po vystoupení Británie z vnitřního trhu i celní unie. Poukazovali přitom na to, že by jejich země nadále podléhala určitým nařízením EU, o nichž by už však nemohla nadále spolurozhodovat. Současně připomínali, že by Spojené království nejspíše muselo akceptovat volný pohyb osob z EU.
5. lež: „Po vystoupení z EU poleví imigrace.“
Migrace byla v úvahách o opuštění Evropské unie důležitým momentem. Zejména k přistěhovalectví ze zemí bývalého východního bloku se Britové staví kriticky. Po rozšíření EU v roce 2004 Británie zažila velké přistěhovalecké vlny a občanům z nových členských zemí – na rozdíl např. od Německa – také rovnou otevřela svůj pracovní trh, což působilo nejrůznější potíže. Propagátoři brexitu této neblahé zkušenosti náležitě využili.
Analýza BBC ovšem ukazuje, že bez ohledu na možný konec volného pohybu osob se počet přistěhovalců nijak zásadně nesníží. Přestože od referenda počet přistěhovalců směřujících ze zemí EU do Británie klesl, počet přistěhovalců z nečlenských zemí naopak vzrostl. Důvodem k tomu je už jen to, že britské hospodářství, zejména ve zdravotnictví a sociální sféře, potřebuje další příliv pracovních sil. Podle četných studií má imigrace zásadní vliv na růst ekonomiky.
6. lež: „Unie poroučí Británii.“
„Získejme zpátky kontrolu (nad naší zemí),“ hřímal Boris Johnson a „Chceme zpátky naši zemi,“ dožadovali se členové strany Ukip v kampani pro brexit v roce 2016. Potíž těchto mobilizačních hesel je jen v tom, že Brusel Brity neřídil.
Podle analýzy nevládní organizace Vote Watch je Británie skutečně nejčastěji přehlasovávanou členskou zemí v Evropské radě. Přesto však Britové podpořili 97 procent zákonů EU přijatých mezi lety 2004 a 2015. Stejně tak i britský portál „FullFact“ ověřující informace dospěl k tomu, že britská vláda mezi lety 1999 a 2016 jen ve dvou procentech případů hlasovala proti zákonům EU. To je dáno tím, že zákony v Evropské unii mezi sebou jednotlivé země dlouho předem projednávají.
7. lež: „Odchod z Unie nepřivodí ztrátu pracovních míst.“
„V souvislosti s brexitem nedojde ke ztrátě ani jednoho pracovního místa,“ ujišťoval člen sněmovny lordů a šéf Konfederace britského průmyslu (CBI) Digby Jones. Bylo to však odvážné tvrzení.
Velká Británie bývala pro velké společnosti jakousi branou do trhu EU. S blížícím se odchodem ostrovní země z tohoto společenství ale zahraniční společnosti mění názor. Honda už oznámila záměr zavřít továrnu ve Swindonu, kde zaměstnávala na 3500 lidí. O něco dříve se rozhodl Nissan vyrábět nové SUV v Japonsku namísto ve Velké Británii, jak původně plánoval. Sony a Panasonic přesídlily se svými evropskými centrálami z Londýna do Amsterdamu a britská letecká společnost Flybmi šla kvůli nejistotám kolem brexitu do insolvence. A to je podle pozorovatelů jen začátek. Mnohá odvětví, zejména pak již zmíněný automobilový průmysl využívají rozsáhlé sítě zahraničních dodavatelů a logistiky „Just in time“. V obavách, že brexit tento systém zkomplikuje, Británii zřejmě opustí i další společnosti.
8. lež: „Británie neobdržela žádné peníze z Marshallova plánu.“
Stoupenci brexitu se neomezují jen na planá ujištění. Jsou mezi nimi i nepokrytí lháři. „Velká Británie pomohla osvobodit půl Evropy, přitom uvízla po uši v dluzích, ale žádného Marshallova plánu se nám nedostalo, ten byl jen pro Německo,“ postěžoval si na twitteru konzervativní člen parlamentu Spojeného království Daniel Kawczynski.
Ve skutečnosti Velká Británie obdržela největší, 25procentní, část z Marshallova plánu. Následovala Francie, jíž z tohoto amerického plánu evropské obnovy po II. světové válce připadlo 20 procent. Západní Německo pak z celkové sumy 14 miliard dolarů získalo přibližně desetinu.
