
Christoph Heusgen se rozplakal FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz

PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Otřes z nebezpečného vyznění Mnichovské bezpečnostní konference se stále ještě snažíme strávit a pochopit jeho důsledky. Slyšeli jsme mnoho slov o tom, že se má Evropa postavit na vlastní nohy a sama bez Ameriky se pokusit hájit Ukrajinu před agresívním Ruskem. Takovému odhodlání ale neodpovídala kuriózní tečka mnichovského rokování, když se při závěrečném projevu ředitel konference, diplomat Christoph Heusgen, rozplakal nad rozpadem americko-evropské spolupráce.
Vstupujeme do období ještě větší nejistoty ohledně budoucnosti světa, budoucnosti Západu a budoucnosti liberální demokracie. Pláč bývalého německého velvyslance v USA pana Heusgena odkryl plnou vážnost této situace. Ten pláč je možná dobrý pro pochopení toho, co se stalo. Toho, co přinesl Trump světu na začátku svého druhého prezidentství. Ale pro morálku evropských demokratů by bylo mnohem lepší, kdybychom se už na žádný další pláč dívat nemuseli. Není to věrohodný signál, že bychom příliš věřili v silnou Evropu.
Mosty ještě stojí
Komentátoři i politici se nyní přou, jestli již Trumpova administrativa překročila pověstný Rubicon, nebo zda lze ještě počítat s akceschopnou Severoatlantickou aliancí. Emoce jsou sice pochopitelné a výčitky Trumpovi, že legitimizuje Putinovy zločiny, platí rovněž. Trumpovci navíc v Evropě otevřeně podporují proruské strany a nepřátele liberální demokracie, čímž se naprosto arogantně vměšují do věcí, do nichž jim nic není.
Letitý zastánce spojenectví s USA Friedrich Merz, pravděpodobný budoucí německý kancléř, dokonce již prohlásil, že mu americký viceprezident nebude určovat, s kým se má ve vlastní zemi bavit, neboť J. D. Vance nutil Němce, aby se vzdali svého „cordon sanitaire“, jež zapovídá demokratickým stranám dialog s extremisty z AfD.
Je zřejmé, že mezi Amerikou a Evropou ještě nejsou strženy všechny mosty. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski třeba říká, že americký plán na mírové jednání s Ruskem je nadějný, třebaže neortodoxní. Takže nás čekají ještě další díly dramatu.
Kdo chce sloužit Rusku
Pro naši domácí situaci si ale musíme říct nahou pravdu. Jestli nás dříve před pádem do autoritářské žumpy, kterou představoval tandem Miloš Zeman a Andrej Babiš, chránila vazba na západní struktury, tak dnes musíme vědět, že je nyní více než dříve otázka udržení liberální demokracie v Česku hlavně na nás samotných. A průzkumy veřejného mínění jsou děsivé, nálada voličů nevnímá hrozivá mračna nad světem, ale stále jen egoistické zájmy lidí, kteří chtějí své finanční jistoty. V době, kdy jsou ohroženy základní kontury civilizovaného a bezpečného světa.
Jednání Ameriky o Ukrajině může opravdu sklouznout do appeasementu, zrady demokracie a vpuštění Ruska k mocenskému uplatnění v Evropě. A že by mu naše temné síly v čele s Babišem a Konečnou sloužily s radostí, o tom nemějme pochybnosti.
Situace je velmi nebezpečná. Neměli bychom si nic nalhávat. Trumpova zrada Ukrajiny a rozpad americko-evropské spolupráce znamená potenciálně i akutní ohrožení liberální demokracie v Česku.