HISTORIE / Blížící se konec války pocítili svitavští obyvatelé již na počátku roku 1945. Během ledna byly na školách vyhlášeny uhelné prázdniny a kvůli nedostatku uhlí došlo také k uzavření textilních továren. Od Olomouce a Šumperka začaly směrem na Svitavy a Litomyšl procházet tzv. pochody smrti válečných zajatců. Podvyživení, nemocní, vyčerpaní. Cesty byly posety jejich mrtvolami.

V lednu 1945 přijel na nádraží transport židovských vězňů z KT Golleschau, který byl pobočným táborem koncentračního tábora Auschwitz. Byl určen pro svitavskou firmu K. H. Barthel, ale nikdo jej už nepřijal. Vlak byl dopraven do Brněnce, kde se o ty, kteří přežili cestu v ohromných mrazech a nelidských podmínkách, starala Emilie Schindlerová, manželka Oskara Schindlera, který se během války podílel na záchraně více než tisíce Židů.

Na přelomu ledna a února začali do města čím dál častěji přicházet také uprchlíci. Nakonec nebylo dne, kdy by městem neprocházela menší nebo větší kolona. Ubytovna pro ně byla zřízena v dívčí škole, později kvůli kapacitě byly vyhrazeny také veřejné budovy a kostely. Uprchlické kolony se nejprve musely pohybovat pouze po vedlejších cestách, neboť hlavní silnice a železnice byly vyhrazeny pro potřeby armády, ale i zde později zavládl zmatek a proudy uprchlíků se mísily s ustupujícími jednotkami Wehrmachtu.

V polním lazaretu u města bylo kolem tisíce zraněných německých vojáků. S jednou skupinou uprchlíků přijelo i osm řádových sester Karla Boromejského. Ihned se zapojily do ošetřování. Tři z nich zemřely…

Protitankové překážky a popravy

Během prvních jarních dnů se museli patnáctiletí chlapci zapojit do práce při opevňovacích pracích. Budovaly se především protitankové překážky. Původně byli k opevňování využíváni váleční zajatci. Strach z rudé armády sílil, fronta se blížila, a tak museli nastoupit i příslušníci Hitlerjugend a Volkssturm.

16. dubna sovětská letadla svrhla letáky s výzvou německým vojákům a důstojníkům, aby zanechali marného boje. Tentýž den byli v pískovcovém lomu nedaleko městských jatek zastřeleni dva vojáci Wehrmachtu: granátník Helmuth Dörfl a dělostřelec Matthias Suschitz za dezerci a zradu. Bylo jim teprve 17 a 18 let. A červené vyhlášky, které informovaly o jejich exekuci, zaplnily město. 

Do oficiálního konce války zbývá více než týden. Situace ve Svitavách byla čím dál víc nepřehledná. Začala doba ničení dokumentů, rabování, znásilňování, vražd i sebevražd.

 

Hned na začátku měsíce přes město projížděla kolona maďarského jezdectva a dělostřelectva, pokračovala dál směrem na Květnou a také Lanškroun. Městem se šířily zvěsti o Rudé armádě a jejím zacházení s civilisty. Z Ostravy přijeli příslušníci gestapa, zdrželi se zde pár dní a pokračovali do Jihlavy. Do Svitav se dostala zpráva o úmrtí Adolfa Hitlera, byl vyhlášen smutek a prapory visely na půl žerdi.

Město bylo bombardováno, lehčí bomby dopadly do jihozápadní části města a zabily německého dělníka, vážně zranily několik osob a na Lázeňské ulici bylo zabito pětileté dítě.

Revoluční výbor bez německých antifašistů

Dne 5. května pak vznikl revoluční národní výbor v čele s Josefem Dědičem. Byla-li zpočátku vůle českých starousedlíků koordinovat přebírání správy města společně s německými antifašisty, byla vzápětí taková koncepce opuštěna a Češi začali sami organizovat novou městskou správu.

Neúspěšně se obraceli se žádostí o pomoc na okolní města (Polička, Letovice, Česká Třebová). Z Litomyšle 8. května přijela rota maďarských vojáků, ale ti se obratem museli stáhnout zpět. Tentýž den začal revoluční národní výbor přebírat správu města a zajišťovat národní majetek. Z Litomyšle přijel 36členný oddíl národní stráže a začal zajišťovat nejdůležitější podniky a zařízení ve městě.

V tu dobu bylo město zaplaveno asi třiceti tisíci lidmi všech národností, zcela zkolabovala dopravní propustnost a do takové vřavy přijela vojska 4. ukrajinského frontu. Traduje se, že první sovětský tank vjel do města 9. května před desátou hodinou ranní, ale již o tři dny dříve, tedy 6. května, tam pronikla rozvědka čs. armádního sboru.

Sovětská armáda obsadila město bez větších bojů a s minimálními ztrátami. Padlo sedmnáct sovětských vojáků, kteří byli pohřbeni na svitavském náměstí u mariánského sloupu a na městském hřbitově. Později byly jejich ostatky převezeny na vojenské hřbitovy do Olomouce a do Brna.

Vojenským velitelem města byl jmenován kpt. Michail Grigorjevič Černopisskij. Vojáci byli ubytováni v objektech tabákové továrny a v měšťanské škole. Velitelství zprvu sídlilo v Nové ulici č. 1 a po několika dnech se přemístilo do budovy na ulici Rudé armády 34 (dnes ulice Milady Horákové).

„V prvních květnových dnech skýtaly Svitavy dokonalý obraz zpustošení. Nebylo úřadů, obchodů ani továren, nebylo hostinců a hotelů, veřejných institucí, pošty, telefonu ani lidí. Úřady byly od Němců opuštěné ve chvatu, inventář zdemolován, spisy rozmetány a spáleny. Obchody byly vydrancované a pusté bez majitelů. Továrny, větší budovy a skladiště byly obsazeny vojskem. Zděšení obyvatelé byli ukryti bůhví kde, domy byly opuštěné s rozbitými okny a dveřmi. Byty byly zdemolované a zpřeházené. Nikdo se o nic nestaral. Na ulicích byla roztroušena ve zmatku různá vozidla, polorozbitá auta, tanky, součásti oděvů, pušky, munice, mezi tím zdechlí koně – zkrátka dokonalý obraz zpustošení. Statisíce vojsk se převalilo přes toto město, ležící na křižovatce hlavních dopravních tepen,“ popisuje situace ve Svitavách městská kronika.

Poté, co sovětské elitní prvosledové jednotky byly postupně vystřídány záložními útvary, které se nevyznačovaly vysokou morálkou, došlo k prudkému zhoršení situace ve vztazích se sovětskými vojáky.

Hromadné sebevraždy i vraždy na denním pořádku

Silné detonace a výstřely zněly Svitavami, docházelo k desítkám lidských tragédií. V bytech, na lukách, polích a v okolních lesích se nacházela mrtvá těla, která za této situace neměl kdo pohřbít. Dne 18. května se konal pohřeb 126 sebevrahů. Celkem bylo do konce května evidováno 335 mrtvých.

Docházelo k hromadným sebevraždám, při nichž rodiče nebo příbuzní brali život i malým dětem. Z celkového počtu je 173 žen a 98 dětí a mladistvých. Ne všechna úmrtí byla zapisována. Při částečné exhumaci hromadného hrobu v roce 2000, kde byli pohřbeni civilisté i vojáci z lazaretů, bylo vyjmuto přes 600 lebek. Ostatky byly převezeny na vojenský hřbitov do Brna.

V matrice máme doloženy případy, kdy vraždili vojáci Rudé armády. Zastřelen byl například hostinský, který jim odmítl nalít alkohol, nebo otec bránící svou dceru. U více než čtyřiceti lidí se ale pravdu již nedozvíme, důvod úmrtí je uveden „neznámý“ či „smrt zastřelením“, aniž bychom s odstupem osmi desítek let byli schopni zjistit, kdo střílel. Mozaiku vědění částečně doplňují střípky svědeckých výpovědí pamětníků. Nezřídka se stává, že zápis matriky udává pouze pohlaví a přibližný věk, identita a důvod úmrtí nebyly zjištěny.

Květen 1945 se ve Svitavách nenesl v duchu osvoboditelských oslav, dění naopak komentovala jedna z pamětnic slovy: „A na několik dní začala válka.“ Sověti, dělníci cizích národností i nově příchozí kradli a rabovali, dobře se nechovali ani mnozí příslušníci čsl. vojska a strážních oddílů.

Němci byli označeni bílými páskami, později písmenem „N“ v bílém čtverci na hrudi, což bylo kritizováno vojenským velitelstvím, protože označení probouzelo pocit sounáležitosti a solidarity. V rozkazu z konce května se můžeme dočíst: „Nedejte jakýchkoliv náznaků sympatie, jednejte vždy naprosto přísně – nepřipusťte rozhovor (vyjma nutné služební dotazy). Toto opatření platí i pro Němce smíšených rodin.“

Od prvních květnových dní docházelo také k zatýkání nacistů a kolaborantů. Do 23. srpna bylo zajištěno 291 Němců a dvanáct Čechů, někteří byli souzeni mimořádným lidovým soudem, jiní odesláni do sběrných táborů, někteří byli propuštěni. Hlavně ze začátku docházelo k velmi tvrdým výslechům. 

Na základě rozsudku mimořádného lidového soudu v Brně padl pouze jeden trest smrti. Odsouzeným byl František Razek za své nelidské a surové nakládání s vězni v pracovním táboře u firmy Barthel ve Svitavách. Jako dozorce zde působil od května 1942, rok poté byl povýšen na vedoucího celého lágru.

Nejvyšších trestů nebylo více, místní vrcholní nacisté, např. Julius Hönig či Karl Löschinger, totiž unikli před spravedlností sebevraždou.

Situace po válce

Na začátku července vznikl tzv. úřad pro Němce, jehož existence neměla žádný právní podklad. V jeho čele stál Karel Haas. Jak se později zjistilo – sedmnáctkrát soudně trestaný zločinec. Docházelo k rozkrádání německého majetku při konfiskacích, které probíhaly bez jakékoliv evidence. V srpnu téhož roku byl úřad zrušen.

Podle instrukcí z poloviny července byli Němci ze Svitavska internováni v různých táborech – pracovních, evakuačních, koncentračních a sběrných.

I zde došlo k tzv. divokému odsunu, o těchto transportech není přesný přehled. Většina německého obyvatelstva byla nucena odejít v rámci povinného odsunu. První čeští osídlenci přicházeli na Svitavsko již v květnu 1945, jednalo se převážně o Čechy, kteří se odstěhovali ze Sudet v roce 1938. Proces osídlování však probíhal odlišně v různých obcích. Některé byly díky své výhodné poloze osídleny poměrně rychle a bez potíží do konce roku 1945, v jiných nebyl proces osídlování dokončen ještě v roce 1947. Do konce roku 1946 byla naprostá většina Němců odsunuta a odsun byl ukončen, poslední transport byl ze sběrného a odsunového střediska ve Svitavách vypraven 25. října 1946.

Autorka je historička z Městského muzea a galerie ve Svitavách a spolupracovnice redakce