Letos uplynulo 75 let od konce druhé světové války, kterou oficiální propaganda putinovského Ruska drze prezentuje jako Stalinovu one man show, v níž je tehdejším spojencům Sovětského svazu přisouzena role ubohých statistů. Zároveň si v těchto dnech připomínáme 80. výročí sovětsko-ruské okupace Pobaltí. I to byl přece velký „sovětský úspěch“ ve druhé světové válce! Bude se v Rusku slavit? Organizuje ruská ambasáda v Praze další svatojiřské stužkování, jehož se vždy nadšeně účastní i prezident republiky Miloš Zeman?
Je bohužel smutnou pravdou, že imperiální „sovětský narativ“ je tradičně pěstován i u nás. Ruská věrchuška jen nerada slyší, že si vlastně „plete“ války, neboť ruskou imperiální svátostí je přece Velká vlastenecká válka (1941–1945), před níž byl Sovětský svaz věrným německým spojencem.
Naše česká amnézie je prastarého data. Když se 15. listopadu 1945 loučila Rudá armáda s Československem, zněla z pražských tribun slova díků i přehnané servility. Předseda Národního shromáždění Josef David, prosovětský národní socialista, hovořil o „chrabré sovětské armádě“, která zachránila „slovanskou Prahu“ před zničením, což byla lež. Jaksi samozřejmě zdůrazňoval též etnonacionalistické klišé o „slovanské vzájemnosti“, však byl členem Slovanského výboru, užitečného nástroje sovětsko-ruského imperialismu. Nejvíce nestoudnosti bylo ovšem v jeho tvrzení, že „ruská vojska nikdy nešla cestou výbojů“. Sovětský svaz byl prý od počátku nepřítelem „všeho fašistického snažení“, aby pak nesl „pochodeň svobody národům“. To lhaní bylo bolestivé, poněvadž i československé politické elity dobře věděly, že si gangster Stalin ponechal i po válce svou kořist z let 1939–1940, totiž z časů sovětsko-německého spojenectví. Oficiálně byl Sovětský svaz osvoboditel, vítěz a spojenec…
Většina politiků, novinářů a intelektuálů během mírového jásotu z roku 1945 mlčela o paktu Hitler–Stalin (1939), nehovořilo se o tom, že nyní „spojenecký“ Sovětský svaz byl už koncem roku 1939 vyloučen ze Společnosti národů kvůli napadení Finska. Ostatně nikdo raději nepřipomínal, že už na podzim 1939, kdy si nacionálně-socialistické Německo rozdělovalo se Sověty Polsko, napochodovala Rudá armáda do Estonska, Lotyška a Litvy, prý aby tyto země vojensky chránila. Před kým, prosím? Před svým německým spojencem?
Pobaltí se nechtělo smířit s vnuceným sovětským protektorátem, ale Stalinovu impériu nemohlo vojensky ani zahraničněpoliticky vzdorovat. Právě 17. června 1940, před 80 lety, převzala Rudá armáda kontrolu nad Estonskem a Lotyšskem, o dva dny dříve i nad Litvou, čímž byla okupace Pobaltí „úspěšně“ završena. Všechny tři země byly během několika týdnů začleněny do Svazu sovětských socialistických republik, což je metoda, které pro její rychlost a po nedávných zkušenostech s putinovským Ruskem můžeme říkat třeba „krymská“. A na tamější elity čekala již osvědčená forma sovětské „svobody“ a emancipace od „buržoazních přežitků“ – internace, popravy, kolektivizace, rusifikace, deportace, gulag…
Památník obětem komunismu v estonském Tallinnu FOTO: www.memoriaal.ee
FOTO: www.memoriaal.ee
K obnovení suverenity Litvy, Estonska a Lotyšska došlo až v roce 1990/1991, když se na Východě začala hroutit sovětsko-ruská imperiální obluda. Jestliže se i dnešní Rusko tak hrdě hlásí ke všem „sovětským úspěchům“ z druhé světové války, pak se musíme mít na pozoru, neboť k nim patří i okupace Pobaltí. Naopak Estonci, Lotyši a Litevci považují za svůj úspěch, že jsou skrze Evropskou unii a Severoatlantickou alianci součástí Evropy a Západu. V Česku to někteří vrcholní představitelé vidí jakoby rozostřeně. Prezident republiky Miloš Zeman gratuloval už 7. května 2020 V. V. Putinovi a „celému ruskému národu jménem svým i jménem občanů České republiky … k výročí konce 2. světové války“, přičemž svou českou zdravici zakončil v ruštině (!) symbolickou floskulí: „С Днём Победы!“.
Je tudíž dobře, že Česko přes veškerou svou zahraničněpolitickou rozkolísanost zní i jiným hlasem. Tak trochu ve stínu korona-hysterie bylo 11. května 2020 vydáno Prohlášení ministrů zahraničních věcí Bulharska, České republiky, Estonska, Maďarska, Lotyšska, Litvy, Polska, Rumunska, Slovenska a Spojených států k 75. výročí konce druhé světové války, v němž se jednoznačně konstatuje: „Zatímco květen 1945 přinesl konec druhé světové války v Evropě, svobodu do celé Evropy nepřinesl. Střední a východní část Evropy zůstala téměř 50 let pod vládou komunistických režimů. Pobaltské státy byly nezákonně okupovány a anektovány a železné sevření dalších podrobených států upevnil Sovětský svaz za použití ohromné vojenské síly, represí a ideologické nadvlády.“
