Jak to bylo s tím, že byl Tibet za dalajlámů peklem, a kdo je podle Zemana pitomeček

V souvislosti s tažením proti havlismu a dalajlamismu se objevila řada článků a vyjádření politiků – především Miloše Zemana – které líčí Tibet před jeho obsazením Čínou jako peklo na zemi. K tématu ve slovenském Denníku N napsal text Martin Slobodník. Významné pasáže přejímáme.

„‚Alternativní‘ zpravodajské webové portály mají sice jiné oblíbené téma, ale v posledních měsících se na několika z nich objevily články věnované Tibetu před rokem 1950, které ho vykreslovaly v nejčernějších barvách. A ani známý polyhistor, český prezident Miloš Zeman, nevynechal příležitost, aby v květnu prezentoval i své tibetologické vzdělání: ‚Ne každý, kdo vyjádří odlišný názor, je pitomeček, ale pokud se několik šašků zabalovalo do tibetských vlajek a nevěděli, že Tibet byl otrokářská společnost, která nikdy nebyla uznána žádným státem, je to opravdu pitomeček.‘ Prokázal však pouze vysoký stupeň indoktrinace čínskou propagandou.“

„Tibet před rokem 1950 byl feudální teokratickou společností, ve které byl majetek (v první řadě půda) zkoncentrován v rukou tibetské vlády reprezentované dalajlámou, několika aristokratických rodů a buddhistických klášterů, respektive jejich nejvýznamnějších představitelů – znovuzrozenců. Politická moc byla na centrální i lokální úrovni převážně v rukou buddhistického duchovenstva: mnichů, lamů, a znovuzrozenců. Vysoký stupeň závislosti velkých skupin rolníků na svých pánům splňoval charakteristiky toho, co v evropských dějinách označujeme jako feudalismus.

„Rolníci pracovali na polích, které patřily klášterům, aristokratickým rodům nebo tibetské vládě ve Lhase. Kromě pracovních povinností, museli většinou platit i daně – v naturáliích nebo v peněžní formě. Jejich povinností byla i nucená práce pro potřeby vlády, většinou doprava zboží nebo doprava úředníků na oficiálních cestách. Poddaní však zároveň měli právo dědičně využívat půdu, kterou jim přidělil na vlastní obživu jejich pán. Tuto půdu nemohli prodávat či pronajímat, ale práva na její využívání byla poměrně silná. Poddaní patřící do kategorie thälpa měli relativně největší práva. V případě, že si splnili své pracovní a daňové povinnosti, nikdo je nemohl připravit o půdu, kterou mohli dědičně využívat. Pokud se tak stalo, mohli se soudit. Někteří z těchto rolníků thälpa měli poměrně slušnou životní úroveň a měli dostatek zdrojů, aby si najímali služebnictvo. Poddaní patřící do kategorie düčchung a mibog (nejnižší sociální vrstvy) víceméně odpovídají evropskému chápání nevolnictví. Otrok a otrokářská společnost jsou v kontextu tradičního Tibetu neadekvátními termíny.

Privilegované postavení v tradiční tibetské společnosti měli mniši. A vstup do kláštery byl alternativou (a v jistých obdobích i jednou z forem daňových povinností) otevřenou pro obyvatele ze všech sociálních vrstev. V tradičním Tibetu žilo kolem 100-120 tisíc mnichů (počet mnišek byl relativně zanedbatelný) tvořících přibližně 15 procent obyvatelstva. Tato velká skupina ekonomicky neproduktivních mužů představovala příliš velké břemeno pro tibetskou ekonomiku, ale vzhledem k dominantnímu politický vlivu duchovenstva byly jakékoliv pokusy o zásadní reformy předem odsouzeny k neúspěchu.

Období od zániku poslední čínské dynastie Čching roku 1911 do vstupu čínské Lidové osvobozenecké armády do Centrálního Tibetu v říjnu 1950 představovalo pro Lhasu jedinečnou možnost na uskutečňování modernizačního programu a zároveň řešení svého státoprávního statusu, protože Čína byla zaneprázdněna vlastními problémy. Tato příležitost však zůstala nevyužita. Přestože tehdejší 13. dalajlama Thubtän Gjamccho si – i díky zkušenosti nedobrovolného exilu v Britské Indii v letech 1910-1912, kam utekl před císařskou armádou – uvědomoval nutnost reforem, konzervativní buddhistické kruhy jeho nesmělé pokusy úspěšně sabotovaly… 13. dalajlama však alespoň zrušil některé přísné tělesné tresty, které dnešní „zpravodajští alternativci“ také uvádějí jako důkaz toho, že tradiční Tibet byl peklem na zemi.

Někteří vlivní Tibeťané si uvědomovali nutnost reforem – patřil k nim i 14. dalajlama a i proto v prvních letech čínské vlády projevoval jisté sympatie k marxismu a čínské verzi socialismu. Paradoxně mnozí z těch, kteří podporovali politiku Pekingu v Tibetu, protože ji vnímali jako účinnou ‚léčbu‘ nespravedlností tradiční tibetské společnosti a distribuce politického a ekonomického vlivu v ní, v důsledku čínské politiky skončili buď ve vězení, jako například 10. pančhenlama Čhökji Gjalcchän , nebo přišli o život, jak vlivný lama Šerab Gjamccho, který v 50. letech zastával post viceguvernéra provincie Čching-chaj obývané převážně Tibeťany a zemřel během Velké kulturní revoluce roku 1968 v důsledku dvouletého pronásledování fanatickými rudými gardisty. Dalším paradoxem čínské politiky je, že po přičlenění Tibetu v květnu 1951, kdy byla podepsána tzv. sedmnáctibodová dohoda, byla všechny privilegia tradičních vládnoucích elit zachována a postavení ‚otroků‘ v Tibetu se nijak nezlepšilo. Zlom nastal až po sérii protičínských povstání v letech 1958-1959, kdy nakonec 14. dalajlama v březnu 1959 uprchl do exilu v Indii, kam ho následovaly tisíce jeho rodáků ze všech společenských vrstev.“

Celý článek si můžete přečíst na serveru sinopsis.cz.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner