
Někdejší místopředseda Evropské komise Frans Timmermans FOTO: Evropská unie
FOTO: Evropská unie

PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Když sledujeme růst krajní pravice a rostoucí odpor vůči Green Dealu v řadě zemí, tak z toho nemůžeme vinit pouze cynismus populistů nebo ruskou propagandu. Mezi viníky je třeba také zařadit arogantní či fanatické reprezentanty aparátu Evropské unie, kteří se pod dojmem nastolování obecného dobra a záchrany planety uchylují k praktikám, jež dodávají krajní pravici a všem populistům argumentační munici.
Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) upozornil v deníku FORUM 24 na trapný skandál, který rozvířily nizozemské noviny De Telegraaf. Podle jejich zjištění byly z peněz Evropské komise financovány lobbistické organizace, které lobbovaly u činitelů jednotlivých členských států za přijetí přísnějších pravidel pro jejich ekonomiky ve prospěch co největšího snížení emisí skleníkových plynů.
Lobbing za 700 tisíc eur
Záměr dosáhnout v Evropě co nejdříve uhlíkové neutrality působí vznešeně. Za tento vznešený úmysl se dal snadno schovat královský byznys, který získaly lobbistické firmy, a je zřejmé, že se při prosazování Green Dealu v Evropské komisi nešetřilo. Jedním z příkladů takové zakázky je lobbování za prosazení kontroverzní legislativy, která vznikla v dílně eurokomisaře pro ochranu klimatu Franse Timmermanse. Komise jen za tento lobbing utratila 700 tisíc eur.
Timmermansův tým si jistě uvědomoval, že je najmutí lobbistů na proměnu postojů politiků členských zemí určitý problém. Důkazem je skutečnost, že smlouvy s lobbisty byly zařazeny do režimu utajení. Dozvěděli jsme se o nich až tehdy, když je začal prověřovat Evropský účetní dvůr. To tedy aspoň znamená, že vnitřní systém EU zafungoval dobře, jen asi dost pozdě.
Frans Timmermans si asi myslel, že zachraňuje Evropskou unii před globálním oteplováním počasí. Ve skutečnosti ale Evropskou unii poškodil tím, že vytvořil záminku k zhnědnutí evropské politiky. Přehánění v oblasti Green Dealu a jeho nadřazování nad jiné hodnoty, mezi něž kupříkladu patří udržení demokracie, již přináší velmi hořké ovoce.
Putin a spalovací motory
Nebylo jednoduše správné natolik podceňovat dopady zelené politiky na automobilový průmysl, na ceny energií a potažmo na politickou stabilitu v celé unii. Tato hlediska si ale levicoví politici a bohužel i část středopravicových evropských lidovců ještě donedávna nepřipouštěla. Na polemické postoje se dívali pouze jako na neekologické barbarství a odsouvali každou oponenturu do kategorie nepřípustné debaty. Tím obrovsky pomohli krajní pravici k jejímu vzestupu. Ta chce nyní ovšem chránit nejen automobilky a motoristickou vášeň pro naftové motory, ale také zrůdné zájmy ruského režimu Vladimira Putina.
Jak spolu souvisí obrana spalovacích motorů s Putinem? Pro normální politiku nijak. Ale pro polofašistickou populistickou politiku je ta souvislost velmi úzká. Jde o obranu kulturní zaostalosti a bezohlednosti, které se zcela lživě říká konzervatismus a nová konzervativní revoluce. Otcové konzervativní politiky se obracejí v hrobech. A vynálezci spalovacích motorů asi také.
Ale vraťme se k Fransi Timmermansovi, který posloužil krajní pravici tak, jak to zatím nedokázali ani Wilders s Le Penovou. Pan Timmermans se dostal do vedení Evropské komise skrze svoji nizozemskou levicovou Stranu práce a její koalici s nizozemskými Zelenými. Tato levicově zelená koalice zastupuje menšinu Nizozemců a v tamních poměrech dosahuje 16 procent. I v evropském měřítku jde o menšinový proud, ale mocenský pakt s lidovci a liberály na úrovni Evropské unie udělal v letech 2019 až 2023 z Franse Timmermanse jednoho z nejvlivnějších úředníků EU, který si pletl svoji pozici s politikem, jehož by volili Evropané napříč celým kontinentem.
Evropská unie je smluvní organizací, v níž společně rozhodují jednotlivé členské státy. Komise, která EU vede, má naplňovat společnou politiku členských zemí. Když ale Evropská komise pořádá lobbing u členských států, jakou mají mít politiku a co mají od ní samotné požadovat, tak tím staví celou konstrukci unie na hlavu. Dalo se spočítat na prstech jedné ruky, že se to celé nakonec obrátí proti Evropské unii jako takové i proti legitimnímu úsilí o ekologicky čistší ekonomiku. To se ale nemůže provádět za cenu politické či ekonomické sebevraždy.
Evropské unii je vyčítáno, že je nějakým superstátem. Pořád slyšíme fámy o diktátu z Bruselu. Ve skutečnosti je problém EU přesně opačný. Je to stále organizace slabá a její vrcholní představitelé nemají mandát politiků, nýbrž jen dosazených úředníků. Kdybychom právě nečelili populistické a extremistické tsunami napříč celým Západem, tak by se mělo uvažovat o mnohem těsnější evropské integraci. Ale rozhodně ne pod prapory Zelených. Těm už odzvonilo.
Ze zeleného fanatismu a z chyb unijních postupů budou však populisté žít ještě dlouho. Včetně těch našich proruských pseudovlastenců.