A co když je všechno jinak? Lidé ničemu nevěří a chtějí důkazy – aby jim opět nevěřili

Realita je stále častěji ne to, co se skutečně událo, ale to, co vidět chceme a co k sobě dobrovolně pustíme. Platí to pro politiku i pro ony známé sociální bubliny v reálném i virtuálním životě: co nevidím, to se nestalo, napsal v komentáři pro knihu Obchodníci se strachem Robert Břešťan.

Při cestách do zahraničí člověk běžně zažívá řadu kulturních šoků. Někdy stačí úplný detail, třeba to, že na vás v hromadné dopravě ostatní spolucestující bezostyšně nezírají jen proto, že vypadáte trochu jinak. Byl to jeden ze silných zážitků autora tohoto textu při jeho první návštěvě Londýna v 90. letech minulého století. Není to žádná banalita, ale rozdíl, který dokáže definovat vyspělost společnosti.

Jak ostatně napsal uznávaný americký sociolog Erving Goffman, muž, jehož předmětem zájmu byla mimo jiné sociologie města a kriminologie: „Akt zírání je věc, kterou obvykle neděláme druhým lidem. Při zírání totiž pozorovaný objekt ponižujeme a vytrháváme ze své třídy. S opicemi v zoo nemluvíme, ani s objekty v obludáriu – na ty prostě zíráme!“

Nový rozměr zírání

I v Česku už si přeci jen po těch téměř třiceti letech od konce všudypřítomné šedi komunismu na výstřednost zvykáme. Což je dobře, protože právě necivilizované civění na bližního je bližší spíše východnímu než západnímu kulturnímu prostoru. Ale ne že by se tady „goffmanovsky“ civět přestalo (nutno zdůraznit, že podívat se není totéž, co zírat).

Zírání jde ruku v ruce s lhostejností. Nevyjadřuje totiž zájem o druhého, ale zájem o sebe: o to, že ten druhý je jiný než já. Přičemž já, „slušný člověk“ (případně slušný, tj. bílý Čech), jsem přece ten, kdo určuje normu. Kdo je jiný, je divný, nepatří mezi nás, už svou přítomností narušuje naše jistoty, ohrožuje náš smrádek, ale teploučko.

S vývojem moderních technologií dostává kombinace zírání a lhostejnosti nové rozměry. To, na co zírám, lze samozřejmě i vyfotit, zvěčnit, vyvěsit na sociální síť.

Nikoli náhodou přibývá situací, kdy si lidé katastrofu, nehodu či akt násilí fotí či natáčejí, případně si na místě pořizují selfíčka a obratem vše sdílejí, místo toho, aby se osobně angažovali – byť třeba „jen“ tím, že telefon použijí nikoli jako kameru, ale jako přístroj, jímž se dá přivolat pomoc policie či sanitka.

Nelze samozřejmě tvrdit, že jde o obecně platný jev a že si lidé v nouzi nepomáhají, nicméně fenomén „člověka schovaného za displejem“ už před deseti lety popsal i v Česku dobře známý britský filosof a politolog Roger Scruton. „Mám prst na tlačítku a kdykoli mohu ten obraz vypnout. Ostatní jsou svobodní ve svém vlastním světě, ale v mém vlastním světě svobodní nejsou, tam jsem konečným arbitrem já. Je to obrazovka, k čemu jsem fixován, ne ta tvář, co je za ní. Veškerá interakce s druhým je vzdálená a to, zda a nakolik se mne bude týkat, závisí čistě na mém rozhodnutí,“ psal Scruton ve své eseji „Behind the Screen“.

Když mezi sebe a realitu nastrčíme kameru, fotoaparát či chytrý telefon, ocitáme se v jiném, odosobněném světě, méně angažovaném, oproštěném od emocí. Jde o kvalitu záběru, detail, polodetail, celek, o techniku a o to, aby vám někdo nezacláněl, už ne o dění samotné.

Zná to nepochybně každý rodič pozvaný na školní představení svého dítka. Ve chvíli, kdy potomka pozorujete z publika, sledujete jej na vlastní oči, je kvalita prožitku úplně jiná, emocionálnější, událost si zapisujete do své paměti. Když ale mezi sebe a třeba taneček své dcery vrazíte kameru, možná si uchováte dokument doby (pokud se vám později z cloudu neztratí), ale na minimum se tím omezují emoce, bezprostřednost i hloubka prožitku.

Podobné je to ve chvíli, kdy se děje nějaké zjevné bezpráví; například když skupina opilců brutálně mlátí a kope do hlavy na zemi ležícího bezmocného člověka. Když mezi sebe a takové jednání nastrčím displej místo toho, abych zavolal pomoc (když už se jeví jako čirý nerozum sám zasáhnout proti přesile agresorů), stává se z reality film, který má své vlastní obsazení a mne se netýká.

Uprchlíci na náplavce

Realita se i kvůli tomuto vidění světa stále častěji mění ne na to, co se skutečně událo, ale na to, co vidět chceme a co k sobě dobrovolně pustíme. Platné je to i pro politiku, i pro ony známé sociální bubliny v reálném i virtuálním životě: co nevidím, to se nestalo. Nevěříme již tolik osobnímu svědectví a psanému slovu, chceme „důkazy“, fotografii, video.

Platí to i naopak – to, že se kupříkladu Česká televize ve zpravodajství nevěnuje kdejaké pitomosti či něčemu, co se ve skutečnosti ani vůbec neudálo, je v konspiračních kruzích považováno za nezvratný důkaz toho, že nám zase něco zamlčují, že nám lžou a že pravdu musíme hledat někde jinde.

Vztahu obrazu a komunikace se ve své práci důkladně věnoval český filosof Vilém Flusser. Muž, který zemřel už v roce 1991, popsal tohle téma velmi jasnozřivě; i tak by se asi dnešní době dosti divil. Psal o tom, že obrazy v minulosti bývaly doplňky textů, nyní je tomu ale naopak. Upozorňoval, že obrazy vyvolávají dojem, že jsou skutečným zachycením reality, a převážná většina publika to nekriticky přijímá.

Navzdory tomu, že už snad všichni mohli pochopit, jak snadno lze se současnou technikou falšovat fotografie a videa. Ve světě internetu se to ukazuje den co den.

Ve chvíli, kdy lidé věří třeba tomu, že si na pražské náplavce rozbili stanový tábor uprchlíci (což měla před časem dokazovat fotografie, která je ve skutečnosti od pařížské Seiny), nebo tomu, že zjevná fotomontáž s uprchlíky rozesetými po střeše lokomotivy Českých drah je skutečná, je možné asi úplně všechno. Opět to vidíme dnes a denně.

A co teprve, až se zcela zdokonalí již existující technologie na syntézu řeči a úpravy videí? To se pak hranice mezi fikcí a realitou smaže definitivně. To budeme teprve zírat – všichni.

Což je v konečném důsledku ideál každé dobré propagandy: všechno je relativní, když je pravda všechno, není pravda nic. Takto nastavenému publiku lze chytrým marketingem a sázkou na instinkty a emoce prodat cokoli. Třeba politika, co o sobě po letech strávených v nejvyšších politických funkcích říká, že není politik; estébáka, co o sobě říká, že není estébák; a vládu s komunisty bez komunistů.

Aktuálně pak třeba přesvědčení, že covid neexistuje a že očkování je jeden gigantický podvod a pokus vyhladit lidstvo, aby se nějací bezejmenní „oni“ měli lépe.

Text byl pro potřeby publikace na webu HlídacíPes.org zkrácen a aktualizován. Text publikujeme s laskavým svolením HlídacíPes.org.