Váleční zločinci: ruský ministr obrany Sergej Šojgu s prezidentem Vladimirem Putinem. FOTO: Kremlin.ru / wikimedia / CC BY 4.0
FOTO: Kremlin.ru / wikimedia / CC BY 4.0
Do Ruska jsem se přestěhoval v roce 2004, když mi Lukašenko zavřel mou univerzitu. Mohl jsem tenkrát jet dostudovat do nádherné Prahy či vybrat si Varšavu nebo kouzelný Krakov, ale moje babička řekla, že každý vzdělaný mladý člověk je jednoduše povinen alespoň pár let svého života strávit v Petrohradu. Tak jsem ji, neznámo proč, poslechl.
Přijel jsem tam v říjnu, z oblohy se valil mokrý sníh. Hned první den mě dvakrát div nesrazila auta na přechodu se semaforem (já si myslel, že na zelenou se přecházet může, ale byla to bláhovost). Zažil jsem spor s využitím chladné zbraně a také smečku toulavých psů, která ze mě viditelně neměla radost. Někteří z nich sborem vrčeli. Toho příjemného bylo (na první den) opravdu málo. Viděl jsem kolem stovky budov, které hrozily zhroucením už v následujícím okamžiku, ale největší otřes mě čekal ve sféře jazyka.
Jak už jsem se zmínil, před stěhováním do největší země světa jsem stihl studovat nějaký čas na Filozofické fakultě Evropské humanitní univerzity v Minsku, jejíž učitelé nám vštěpovali jeden velmi prostý zvyk: je žádoucí jakýkoli výrok uvozovat slůvkem patrně. Patrně se stalo to a to, patrně se to seběhlo tak a tak. Nikdy a nic nevíme určitě. Nikdy nic nevíme na beton a k pravdě máme daleko. Všechno můžeme jen předpokládat. Během všemožných debat vyjadřujeme jen svůj osobní názor, který může být docela dobře nesprávný.
„Ono patrně“, trvali na svém mí učitelé, „je jedině přijatelným domovským přístavem jakékoli myšlenky.“ Vše, nač máme právo, je váhat, klást otázky a pomalu, krok za krokem se utkvěle přibližovat ke křehké pravdě, která se nám, což není vyloučeno, rozsype v rukou. „Pochybuji, tedy jsem!“, učili nás naši kantoři za pomoci mírné parafráze slavného Descartesova výroku.
V Rusku jsem hned první den pochopil, že tady pravidlo „převážně“ nefunguje. Tady veškeré výroky obvykle začínají slovním obratem „ve skutečnosti“. Že je to parazitní slůvko? Ale symptomatické.
„Ve skutečnosti jsou všichni Evropané homosexuálové“, „ve skutečnosti rozhodčí naši fotbalovou sbornou nenávidí“, „ve skutečnosti všechno zlo světa přichází z Ameriky“, „ve skutečnosti jsme my Rusové národ Bohem vyvolený“.
Časem jsem si zvykl, že jen málokterý Rus je schopen pochybovat. A řekl bych, že za tímhle „ve skutečnosti“ se skrývá obrovské množství problémů ruské společnosti. Řekl bych (ale patrně se mohu mýlit), že tady tkví jedna z bazálních potíží Ruska: pochybovat a přiznávat své omyly se tu rovná porážce. Ruský člověk raději zemře, než aby uznal, že neměl pravdu. Pochybovat v této zemi znamená přiznávat svou slabost – a být slabý ve státě, kde se po staletí pěstuje kult síly, je jednoduše vyloučeno.
Celá ruská vzdělávací soustava je koncipována tak, že člověk se tu neučí, ale získává znalosti. Znalosti v Rusku se nesdílejí, ale je to jakási nákaza podobná covidu. V těchto dnech byla v Rusku likvidována poslední univerzita, kde jste si sami mohli vybírat studijní předměty – ode dneška až navěky se můžete dovídat jen to, co se dovídat smíte. Nějaké kantorské patronáty či semináře jsou zbytečné! K čemu to? A proč? V největší zemi světa všichni stejně jako dřív zbožňují povinné přednášky. Během těch se po vás nepožaduje iniciativa, ale jen pokora a ochota vše vstřebávat. Vše si tu vyslechnete, poznamenáte, nabiflujete a pak z toho uděláte zkoušku. Ptát se není nutné, zapotřebí je výhradně alespoň něco si zapamatovat.
Výsledkem je obrovské množství lidí, kteří každou svou výpověď uvozují slovním spojením „ve skutečnosti“. A proč? Protože ti lidé si zvykli na to, že jsou jim poskytovány „ověřené“ znalosti: „Ve skutečnosti odpověď znám!“ – „Ale díky čemu?“ – „Protože jsem o tom kdysi cosi slyšel, někdo mi něco říkal – snad ve škole, ale možná taky v televizi…“ – A co když vám ta televize lhala? – Ve skutečnosti ne!
Diskutovat v Rusku s oponentem – a je naprosto jedno, zda je to liberál, anebo člověk, který o liberálech mluví jako o „liberastech“ – je zpravidla velice těžké. V Rusku neexistuje kultura pochyb. Většina lidí, s nimiž jsem o podobných věcech debatoval, je upřímně přesvědčena, že smyslem jakéhokoli sporu je „protivníka“ přesvědčit o své pravdě, ale vůbec ne snaha alespoň o krůček se pravdě přiblížit (pokud je to vůbec možné).
Velmi dobře to dokládají debaty v ruské televizi – důležité tu není oponenta vyslechnout, ale překřičet ho. Zdejší moderátoři nikdy o ničem nepochybují, kdežto poslanci znají odpověď na každou otázku a ministerstvo zahraničí, jak se mi to jeví, je plně informováno o celých světových dějinách, a to až po soudný den.
Nechápu jen jedno: jak je při podobné totální informovanosti možné, že v Rusku doposud nikdo neodpověděl na otázku, co bylo dřív – zda slepice, nebo vejce. (Anebo mi něco uniklo.) Nu a ruský prezident vůbec nepovažuje za nutné klesnout až do roviny nějakého „patrně“. Za celé ty dlouhé roky vládnutí se Putin nikdy neúčastnil nějaké reálné debaty. Že se pravda rodí z polemiky? Ne, pravda se rodí v jeho hlavě! Opravdu? Patrně…
Člověka napadá, že ruská propagandistická mašinérie funguje tak perfektně jen proto, že společnost o ničem nepochybuje. To by byl zbytečný krok, neužitečný postup. Televizní diváci nehodlají vystavit nějakým pochybám to, co jim nabízejí federální televizní programy. Pracovníci federálních televizí zase nemají nejmenších pochyb o tom, že za to, co stvořili, rozhodně nebudou káráni a jisti jsou si i metodickými pokyny, které dostávají z Kremlu. Pochybnosti jsou jen ztrátou času a cestou k problémům. Nepochybovat je pohodlné, a dokonce spásné.
Kdyby měl člověk najednou zapochybovat, musel by sám sobě připustit alespoň jednu jedinou alternativu. Jenže pokud chcete přijít s takovou jedinou alternativou, musíte zauvažovat. A otázka v takovém případě zní – proč? Proč pochybovat, když „ve skutečnosti“ je přece všechno jasné! Když „ve skutečnosti“ jsou tu lidé, kteří tohle všechno už udělali za vás. Proč váhat, když „ve skutečnosti“ stejně nic nezměníte, protože „ve skutečnosti, ve skutečnosti a ještě jednou ve skutečnosti…“
Když se v těchto dnech pokoušíme pochopit, jak Rusko dospělo k tomu, že válka proti Ukrajině je možná, nesmíme zapomínat na to, že v ruské společnosti se nikdo nezanáší otázkou opačnou: Proč by taková válka nebyla možná, když VE SKUTEČNOSTI jsou všichni Ukrajinci náckové a když ve skutečnosti jejich země patří nám? Vše, co se v těchto týdnech děje na Ukrajině, není náhlý, pomíjivý konflikt, ale svár, který v mnoha ohledech způsobily zásadní problémy v ruské společnosti, konflikt, jehož kořeny sahají hluboko do absence kultury pochyb.
V Rusku se lidé odnaučili naslouchat jeden druhému, odnaučili se respektovat názor někoho jiného. Rusko se odnaučilo (pokud to vůbec kdy umělo) pochybovat o vlastních myšlenkách. Rusům se zpravidla líbí vše, co říkají oni sami. Líbí se jim (i když patrně ne všem) uvědomovat si, že mají pravdu: to je taková zvláštnost ruského národního charakteru, a jestli to takhle půjde dál, v nejbližších staletích nemá smysl očekávat od nich něco dobrého. Ostatně – patrně se mýlím…
Saša Filipenko je běloruský spisovatel a novinář narozený v Minsku a působící v Rusku, kritik Putinovy i Lukašenkovy diktatury; mimo jiné pracoval v ruské nezávislé televizi Dožď, která od března 2022 přestala na nátlak Kremlu vysílat. Česky vyšly jeho romány Rudý kříž a Štvanice, v nichž reflektuje bolševický teror i postsovětské období.
Esej pro rubriku Nová Orientace přeložil z ruštiny rozhlasový publicista a rusista Libor Dvořák.
