RECENZE / Setkání s knihou známého pražského advokáta Aleše Rozehnala nejprve vyvolá v člověku otázky. Názvy knih navozují dojem, že jde o žánr, s nímž kdysi dobyl knihkupectví po celém světě americký spisovatel Dan Brown: První kniha z roku 2021 se jmenuje Kdo rozváže pás Orionu a letos vyšla v nakladatelství Pražské příběhy kniha Na opačné straně času. Rozehnalovy knihy přitom také spojují současnou realitu s fikcí a hojně sází na tajemno a mystiku. 

Přeci jen jde ale o cosi jiného než mechanickou kalkulaci, jak vytvořit prvoplánový bestseller. Po přečtení druhé knihy mohou ale napadnout čtenáře odlišné spisovatelské paralely, než je provařená Šifra mistra Leonarda. Rozehnalův zájem o starou Prahu a její skrytá tajemství nám může připomenout Gustava Meyringa, autora slavného Golema, nebo třeba Michala Ajvaze a jeho Druhé město. Propojení filozofické perspektivy a neproniknutelných tajemství lidského údělu s prvky magického realismu, v němž ztrácíme přehled o hranicích mezi skutečností a fikcí, však připomínají jiného spisovatelského mistra, totiž Jorge Luise Borgese. 

Jedinečnost Rozehnalových knih však spočívá v tom, jak tyto prvky spojuje s třetím inspiračním zdrojem, kterým je jeho advokátská praxe. Můžeme sledovat, jak běžný advokát musí nahlížet až na dno lidských charakterů, v nichž se mísí všechny škály naivity a zoufalství na jedné straně s nepřebernými variantami podlosti, hlouposti a předstírání na straně druhé. V knize Na opačné straně času sledujeme jednu základní dějovou linii, v níž pražský advokát marně hledá možnost záchrany pro svoji psychicky nemocnou pachatelku, přičemž jeho běžná agenda vytváří další dějové linie. Zatímco v hlavní linii vede autor své čtenáře do filozofických rozprav o nejednoznačnosti smyslové skutečnosti a rozvíjí pátrání po tajemné knize hermetismu, tak v každém prostřihu do jiné dějové linky čtenáře vtahuje do zamotaných obchodních konfliktů a kriminálních kauz, jež charakterizuje nejednoznačnost statusu podvodníka a podvedeného, pachatele a oběti. 

V této souvislosti je zajímavé, že spisovatel – advokát a navíc docent právní vědy na Univerzitě Karlově – nás nechává nahlédnout do své zkušenosti s vymahatelností práva a v dosahování spravedlnosti. Je to pohled, z něhož můžeme nabýt poměrně značné skepse. V tomto světě zapeklitých a zamotaných kauz nevítězí dobro nad zlem, ale spíše dravost a drzost nad nešikovností a prostotou mysli. A je třeba poznamenat, že jedním ze zdrojů skepse ohledně právních jistot jsou zde i ti, kteří by měli právní jistoty garantovat, totiž soudci. Vidíme zde třeba soudce, který nemilosrdně zavře ženu, jež se připletla k páchání trestné činnosti na základě naivního podléhání zlotřilému partnerovi. Zlaté pravidlo in dubio pro reo – v pochybnostech ve prospěch obviněného – není zřejmě zdaleka tak frekventované, jak by si člověk ve formálně právním státě myslel. 

Těžko si lze představit, že by zkušený právník takové hořké zkušenosti vymyslel. Vedlejsí dějové linie tak jsou možná pro Rozehnala příležitostí, jak vyjádřit dlouhodobou deziluzi a popsat jistý obecný rys praktického justičního provozu. Vedle toho tu ale také vidíme Rozehnalovu bohatou zkušenost s lháři a predátory z vysokého byznysu a také je zde takřka geniálně vykreslený typ pseudopodnikatele a obchodníka s větrem, který se dokáže úspěšně prožvanit z jednoho startupového projektu k druhému, aniž by se mu cokoli povedlo. 

Kniha Na opačné straně času je překvapením, protože se navzdory filozofickým dialogům dá číst jedním dechem. Ty dialogy jsou pro autora zjevně zásadní. Pro čtenáře by se v nich dalo i trochu ubrat, ale mají co říct.         

Je tu nakonec ještě jeden rozměr, kterým jsou Rozehnalovy knihy zajímavé. Jde o fascinaci Prahou a její historií. Rozehnal popisuje v knize plastiky a reliéfy na domech ve starém jádru města a ukazuje bohatství jejich symboliky. U knihy Na opačné straně času si uvědomíme, jaký důraz dříve dávali stavitelé a investoři městských činžáků na tajemné významy. Byly to doby zvýšeného zájmu o okultismus, mystiku a hermetismus v celé Evropě. Tato fascinace se odrazila v umění, architektuře a literatuře. Praha, se svou bohatou historií alchymie a esoteriky, byla pro takové symboly přirozeným prostředím. Stavební slohy té doby, jako jsou novorenesance a secese, často zahrnovaly dekorativní prvky, které měly skrytý význam nebo odkazovaly na mytologii, symboliku a mystiku. Architekti a umělci těchto stylů čerpali inspiraci z antických, renesančních a mystických motivů, což vedlo k zakomponování hermetických a zednářských symbolů do fasád budov. Tento fakt je pro autora studnicí tajemna a magie motivů. Nakladatelství Pražské příběhy a grafička Helena H. Zahrádecká využily tento motiv k excelentnímu výtvarnému provedení knihy.