Pohled na Škodovy závody v roce 1927 FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
FOTO: Pavel Šmejkal / se souhlasem
V roce 1942 bylo ve Velké Británii rozhodnuto bombardovat továrnu Škoda Plzeň, která patřila mezi významné producenty zbraní a munice. Jejím poškozením by totiž bylo narušeno nejen zásobování německé armády, ale šlo by navíc i o významný signál lidem v protektorátu, že Spojenci jsou schopni úspěšně zasahovat již i ve vzdálenějších místech od území Velké Británie.
Na přípravě této akce se kromě britského královského letectva, tedy RAF, podílely také československý II. odbor exilového ministerstva obrany a britská Special Operations Executive (SOE). Definitivní schválení akce, které podepsal prezident Edvard Beneš, se uskutečnilo 14. dubna 1942. Do konkrétního provedení byli zapojeni rovněž parašutisté ze skupin, které byly již předtím vysazeny na území okupované republiky. Cílem tedy bylo poničit Škodovy závody, které byly tehdy součástí RWHG, tedy Reichswerke AG Für Erzbergbau und Eisenhütten „Hermann Göring“.
„Škodovka“ patřila k největším zbrojovkám, které sloužily nacistům. Továrna kromě jiného produkovala lehké tanky, původně předválečné československé LT 35 a LT 38. Ty byly také v různých modifikacích vyráběny po celou dobu války a tanková produkce dosáhla 1335 kusů. Kromě tanků zde vznikaly součásti obrněných kolopásových vozidel SdKfz 251, známých jako „hakl“ neboli Hanomag HKL 6p.
Škodovy závody však vyráběly i děla, kulomety, traktory, akumulátorové stanice, různé zbraně a munici a mnoho dalšího strojírenského materiálu. Proto se britské letectvo pokoušelo několikrát tuto výrobu prostřednictvím bombardování narušit či vyřadit. Protože zbrojovka byla logicky cílem náletů, nechaly protektorátní úřady mezi obcemi Vochov, Křimice a Vejprnice v roce 1943 vybudovat dřevěnou maketu továrny, která jako klamný cíl měla zmást případné bombardéry.
Neúspěšné bombardování
Kromě výsadkové skupiny Silver A, jejíž radiotelegrafista Jiří Potůček udržoval prostřednictvím vysílačky Libuše pravidelné spojení s Londýnem, se o zničení továrny možná poněkud překvapivě pokoušeli členové výsadku Anthropoid, ale hlavně výsadku Out Distance. Tato skupina ve složení Adolf Opálka, Ivan Kolařík a Karel Čurda měla z Anglie dovézt speciální navigační maják Rebecca, který by byl při útoku bombardérů použit pro přesné navedení nad továrnu.
Při seskoku však došlo ke ztrátě kontejneru, v němž byl radiomaják uložen, a parašutisté tak byli londýnským vedením vyzváni, aby zorganizovali navádění „starým způsobem“, totiž zapálením signálních ohňů v místě. A tak v dnešní ulici Nade Mží na severovýchodním okraji Starých Skvrňan zapálila krátce před půl druhou ráno v noci ze soboty 25. dubna na neděli 26. dubna 1942 dvojice Adolf Opálka a Karel Čurda za pomoci benzínu, který jim sehnal Václav Král, stodolu, která stála za Škodovými závody. Ve stejný okamžik podpálili Jan Kubiš s Josefem Valčíkem 200 metrů od tehdejší Goldscheiderovy cihelny ležící na spodním okraji „Škodovky“ stoh slámy. Cíl britských bombardérů se nacházel přesně ve středu signalizačních ohňů. Jenže ani tato znamení nepřinesla akci požadovaný úspěch.
Nad Plzeň se z vyslané šestice čtyřmotorových těžkých bombardérů Short Stirling Mk. I od 218. peruti RAF dostalo pět strojů, z nichž jen dva prolétly nad továrnou, kde vystřelily osvětlovací rakety a několikrát obletěly město.
Nad cílem však ležely přibližně ve 300 metrech mraky, a tak signální ohně zahlédla jen jedna posádka. Pumy proto byly většinou odhozeny naslepo a tomu odpovídal i výsledek. Tříštivé i zápalné bomby dopadly daleko od předpokládaného cíle, nezasáhly ani továrnu, ale ani seřaďovací nádraží, které bylo cílem náhradním.
Londýn chtěl akci přibližně po týdnu opakovat, ale npor. Alfréd Bartoš, velitel všech parašutistů v protektorátu, se odmítl se svými muži na akci podruhé podílet, aby nebyla narušena jejich odbojová činnost, která měla přednost. Přesto se druhý nálet uskutečnil v noci ze 4. na 5. května 1942. Ani tento útok však továrnu nijak nepoškodil.
Návrat do Plzně
V souvislosti s akcí Canonbury se členové Anthropoidu vrátili na místa, kde měli být krátce po svém seskoku a kam se s menším zpožděním způsobeným navigační chybou při seskoku vrátili.
Jan Kubiš a Josef Gabčík se tak na konci dubna na pár dní opět ubytovali v bytě ve druhém patře v ulici Pod Záhorskem 1/22 v rodině inspektora tajné protektorátní policie Václava Krále. Gestapo si pro Královy přišlo 17. června 1942, druhý den poté, co se Karel Čurda dobrovolně přihlásil na pražském gestapu, kde obsáhle vypovídal o své činnosti a pomocnících. Václav Král jako zkušený policista vypovídal tak, aby gestapu jeho odpovědi připadaly věrohodné, ale aby zároveň nikoho dalšího neprozradil.
Od 17. dubna 1942, kdy Gabčík s Kubišem a dalšími parašutisty přijeli kvůli akci Canonbury do Plzně, bydlel minimálně jeden z nich až do 26. dubna 1942 u švadleny Aloisie Hrdličkové a jejího syna Jiřího v bytě ve čtvrtém patře na Klatovské třídě 1600/78. Aloisie Hrdličková a její syn byli zatčeni mezi prvními, již 17. června 1942. Po krátkém věznění byli posláni do Terezína a 22. října 1942 je čekal odsun do Mauthausenu, kde byla Aloisie zastřelena v 10.14 a Jiří v 16.00.
Během devíti dubnových dnů, kdy vrcholily přípravy na akci Canonbury, bydleli někteří parašutisté v přízemním bytě Vojtěcha Kučery a jeho ženy Marie v Resslově ulici 202/4. Spolu s nimi zde žila i dcera Věra. Obchodník Vojtěch Kučera udržoval spojení s dalšími odbojáři – plzeňskými policisty Bejblem a Králem, starostou Radobyčic Karlem Baxou a také s rodinou Moravcových v Praze. Věra Kučerová, studentka tříleté rodinné školy, se s parašutisty aktivně účastnila akce Canonbury. Při výsleších po zatčení celé rodiny 17. června 1942 však nikoho neprozradila. Kučerovy potkal stejný osud jako Královy. Po věznění a vyslýchání v Petschkově paláci v Praze byli posléze odesláni do Malé pevnosti Terezín a poté zařazeni do říjnového „mauthausenského“ transportu. Dne 24. října 1942 byli v koncentračním táboře Mauthausen popraveni střelou do týlu. Věra jako první v 8.52, její matka v 8.54 a otec v 16.54.
Poslední velký nálet
Poslední velký, těžký a úspěšný nálet na Škodu Plzeň se uskutečnil o tři roky později – 25. dubna 1945. Byla při něm poškozena polovina závodu: 5000 tříštivých a zápalných pum zcela zničilo 29 objektů a 21 jich těžce poškodilo.
Nedaleko Plzně se nachází Holoubkov. U Jana Kovaříka, přednosty zdejší železniční stanice, byli na svých cestách mezi Prahou a Plzní střídavě ubytováváni parašutisté. Po akci Canonbury zde odpočíval Adolf Opálka. Jan Kovařík byl nakonec také zatčen, ale nikoliv v souvislosti s bombardováním „Škodovky“ či pomocí parašutistům. Gestapo jej zadrželo až 27. září 1944 kvůli tomu, že ve stanici úmyslně zdržoval vagóny se stavebním nákladem. Byl vyslýchán v Plzni, vězněn na Borech a v lednu 1945 předán do Terezína. Odtud byl 10. dubna 1945 veden v pochodu smrti do Flossenbürgu. Po cestě však byl neznámo kdy a kde zavražděn.
