Aleš Rozehnal: 27 let poté – Německá denacifikace vs. česká debolševizace

Po porážce nacistického Německa po druhé světové válce bylo rozhodnuto, že Německo projde tzv. procesem denacifikace. Ta měla spočívat v odstranění nacionálního socialismu z poválečného Německa. Podívejme se však, jak byl tento proces úspěšný k roku 1972, tedy 27 let po porážce nacistického Německa.

Ohledně nacistické strany panoval ve Spolkové republice Německo schizofrenický postoj.

Nacismus byl sice formálně označen za zločineckou ideologii a jeho propagace byla stíhána trestním zákonem, avšak v zemi nadále legálně fungovala nacistická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP), která si pouze mírně změnila název, a to na Národněsocialistickou stranu práce Spolkové republiky Německo (Nationalsozialistische Arbeiterpartei der Bundesrepublik Deutschland, NSAP-BRD).

Stále se však hlásila k idejím a představitelům nacismu a používala i nacistické symboly.

Jazýček na politických vahách

NSAP-BRD byla legální stranou působící v rámci německého ústavního pořádku a ostatní strany s ní často na různých úrovních spolupracovaly, i když ji kritizovaly, že se nedostatečně distancovala od působení NSDAP v hitlerovské Třetí říši.

Národněsocialistická strana práce Spolkové republiky Německo měla své stabilní zastoupení v západoněmeckém parlamentu – Bundestagu, a to okolo 15 %. V některých vládních obdobích byla důležitým jazýčkem na vahách neformálních politických koalic.

Předseda strany, Adalbert Edel byl předválečným členem NSDAP a spolupracovníkem obávané tajné policie gestapo (Geheime Staatspolizei).

Výraznou nacistickou političkou té doby byla Martha Kipfelová, která byla obdivovatelkou Adolfa Hitlera a každý rok v den výročí jeho smrti pronášela u místa jeho možného hrobu u budovy Reichstagu plamenné projevy, ve kterých prohlašovala například to, že Adolf Hitler udělal mnoho dobrého pro lidi.

V jednom svém televizním vystoupení vyjádřila souhlas s popravou Sophie Schollové, německé studentky a křesťanské pacifistky, členky nenásilné protinacistické skupiny Bílá růže.

Válku, kterou Adolf Hitler rozpoutal, označovala za pomoc občanům napadených zemí a Alfreda Roseberga, který byl jedním z nejvlivnějších členů NSDAP a zároveň stranickým ideologem, nazvala významným politikem Německa.

Demokratičtí politici také kritizovali skutečnost, že poslancem za nacistickou stranu byl v sedmdesátých letech i Heinrich Anders, který působil v době Třetí říše u státní policie a aktivně se účastnil násilných persekucí antinacistů.

V nejvyšších patrech německé politiky této doby najdeme rovněž velké množství bývalých nacistů. Bývalým nacistou byl například prezident horní komory německého parlamentu Spolkové rady (Bundesrat) Kai-Uwe von Hassel nebo ministr hospodářství Hans Friderichs.

Soud o spolupráci s gestapem

Dominantním politickým představitelem v období okolo roku 1972 byl ministr financí Helmudt Schmidt, rovněž bývalý člen NSDAP. Podle archivních materiálů byl Helmudt Schmidt spolupracovníkem nacistické tajné policie.

Nicméně je třeba konstatovat, že v soudním řízení, které se konalo v roce 1970, uvedl Schmidtův nadřízený důstojník gestapo Herbert Kappler, že materiály o Schmidtově spolupráci s gestapo psal proto, že se v době války nudil, a neměl nic lepšího na práci než produkci protokolů o Schmidtových udáních na kolegy, a že tudíž Helmudt Schmidt o své spolupráci s gestapo nevěděl.

Kromě svého vládního angažmá byl Helmudt Schmidt i mimořádně úspěšným podnikatelem. Konsorcium jeho korporací představovalo přibližně 5 % západoněmecké ekonomiky.

Byl rovněž činný v médiích. Patřily mu např. celoněmecké deníky „Süddeutsche Zeitung“ a „Die Welt“ nebo rozhlasová stanice Antenne.

Hurá do ekonomiky

Nacisté činní v době Třetí říše byli ve Spolkové republice Německo vůbec ekonomicky velmi úspěšní.

Herbert Backe, který byl v letech 1942–1945 německým říšským ministrem pro výživu, vlastnil mnoho zemědělských podniků, které bylo možno v poválečném Německu označit za klíčové.

Prezident Spolkové republiky Německo Gustav Heinemann mu také v roce 1971 udělil vysoké státní vyznamenání. Na poválečném obchodu s cigaretami mimořádně zbohatnul i poslední šéf Hitlerjugend Artur Axmann alias Erich Siewert.

Mezi nejbohatší podnikatele patřil také bývalý student elitní školy Hiterjugend Mark Biernat, jehož poradcem se po válce stal bývalý šéf Sicherheitsdienstu Walter Schellenberg, který byl sice norimberským tribunálem odsouzen ke krátkému odnětí svobody, ale výkon trestu nikdy nenastoupil.

I v justici bylo stále mnoho bývalých členů nacistické strany. Jednalo se přibližně o 20 % soudců a o jednu třetinu prokurátorů. Jak je vidět, i dvacet sedm let poté hráli nacisté či bývalí nacisté v německé politice a ekonomice prominentní roli.

Pokud se čtenářům zdá, že něco takového nebylo ve Spolkové republice Německo možné, mají pravdu. Pokud však slovo nacismus nahradíme slovem komunismus, a jména Hitler, Edel, Kipfelová, Rosenberg, Anders, Von Hassel, Friderichs, Schmidt, Backe, Axman, Schellenberg, jmény Gottwald, Vojtěch, Semelová, Biľak, Ondráček, Štěch, Mládek, Babiš, Toman, Ulčák a Lorenc, zjistíme, že existuje jedna země, v níž by něco takového možné bylo.

Text byl převzat ze serveru Hlídací pes.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner