Aleš Rozehnal: Islám a demokracie. Jak to jde dohromady?

Eric Drooker

Obyvatelé Západu jsou nepříjemně překvapeni vývojem na Blízkém a Středním východě. Mnoho lidí očekávalo, že po pádu diktátorského režimu Saddáma Husajna, částečné porážce Talibánu a zejména po událostech Arabského jara nastoupí tyto země cestu k demokracii. Opak se však stal pravdou a tyto země jsou ještě méně svobodné a demokratické než byly dříve. Tato deziluze vede Evropany a Američany k tomu, že sledují s obavami i možný pád režimu syrského prezidenta Bašára al-Asada, protože mají strach, že vláda, která by mohl následovat, bude ještě horší než jeho.

Ze všech zemí světa je možno 63 % označit za demokratické. Ze dvaceti dvou členů Arabské ligy však není demokratický ani jeden, i když Jordánsko a Maroko jsou v určitém smyslu liberálně autoritářskými státy. Další velká muslimská země, Turecko, svoji cestu k demokracii a svobodě zřejmě opouští.

Znovu se tak objevuje otázka, zda je možná koexistence islámu, demokracie a respektu k lidským právům. Mnoho politologů toto soužití označuje za nemožné. I laici vyjadřují názory, že islámským zemím může vládnout pouze diktátor, jinak se propadnou do chaosu.

Demokracie je prostředkem k vytvoření nejhumánnější, nejbohatší a nejsvobodnější společnosti ve světové historii. Pouze život v demokracii zajišťuje sebeuspokojení člověka. Všechna slova o specifičnosti pojetí lidských práv v některých zemích jako je např. Čína, jsou jen zástěrkou pro jejich potlačování a pro neochotu být vystaven svobodné demokratické politické soutěži.

Pokud někdo argumentuje tím, že lidé by radši žili v nedemokratické, ale v některých částech bohaté Číně, než v demokratické, ale chudé Indii, je to argument vadný.

Indie je sice demokracií, ale její vláda je velmi slabá, a životní úroveň Indů velmi nízká. Pokud by však Číňané měli na výběr mezi demokratickou a totalitní Čínou, zcela jistě by si vybrali demokratické uspořádání.

Vládce demokratičtější než poddaní

Jak je tedy možné, že mnoho islámských států stále seká ruce zlodějů, kamenuje cizoložnice a homosexuály a nepřipouští svobodu slova? Někteří arabští vládci jsou dokonce demokratičtější než jejich podaní.

Když např. kuvajtský vládce uznal volební právo žen, bylo toto právo následně zrušeno demokraticky zvoleným parlamentem plným islámských kleriků. Když chtěl jeden ze saúdských princů zavést veřejnou debatu o oprávnění žen řídit automobil, byl umlčen celonárodním odporem.

Je ale možné, aby jedna pětina lidstva byla k demokracii a lidským právům nepřátelská a odmítala je? Historicky a kulturně-nábožensky je přitom islám velmi blízko k západní kultuře. Sdílí s ní judaisticko-křesťanské dědictví náboženství a etiky a řecko-římské dědictví práva, které umožnilo formovat moderní civilizaci.

Mnozí politologové odvozují nekompatibilitu demokracie a islámu ze svatých textů Koránu, sunny a hadísů. Ty vytvářejí nebeskou hierarchii s absolutní autoritou Boha, andělů ve střední pozici a padlého lidstva, které potřebuje spasení. Struktura moci tak vytváří pyramidu, která je s demokracií neslučitelná.

Tato interpretace je však nesmyslná. Bible ani tóra rovněž odkazy na demokratické vládnutí nepřekypují. Nejlepší král všech dob – král Šalamoun – byl absolutním monarchou a idea demokracie mu byla naprosto cizí. Křesťanství a judaismus jsou rovněž dědici paradigmatu stratifikované a centralizované moci.

Tradiční monoteismus se svým pohledem na člověka a Boha není obecně příliš kompatibilní s demokracií.

Za odpadlictví smrt

Islámské svaté texty navíc obsahují mnohé odkazy, které by mohly být základem demokratického vládnutí. Je tím např. koncept konzultací (shura), koncensu (ijma) a nezávislého úsudku (ijtihad). Demokratické ideály svobody slova a diverzity myšlení se objevují i ve slovech samotného Proroka Mohammeda: “Rozdílnost názorů uvnitř komunity je znamením Boží milosti.”

Korán, sunna i hadísy jsou otevřeny i demokratickým interpretacím a neslouží výhradně jako báze pro autoritářské a fundamentalistické dogma.

Není však možno zavírat oči nad tím, že určitá nedemokratičnost je obsažená i v tolerantní verzi islámu. Islám více než jiná monoteistická náboženství zasahuje do všech oblastí společenského života.

Všechna náboženství připouští výklad svatých textů, které je přizpůsobují současnosti, sekulárnímu právu, lidským právům a individuálním potřebám. Islám však nemá církevní hierarchii a tudíž všechny výklady islámu jsou stejně legitimní. Mnoho věřících tak považuje muslimy, kteří nedodržují Korán doslova jako odpadlíky.

Podle islámského práva šaríi se odpadlictví trestá smrtí. Dodržování šaríi neumožňuje islámské společnosti vytvořit moderní humanistickou civilizaci.

Pohrdání vším nemuslimským

V islámu je hlavním zákonodárcem Bůh a lidé mají pouze omezenou autonomii implementovat a vynucovat Božské právo. Toto právo (šaría) je aplikovatelné na všechny aspekty náboženského, politického sociálního a osobního života.

Pokud je interpretováno doslova, je v rozporu s demokratickými ideami. Muslimští filozofové jsou proti demokracii, protože je to systém, kde je zdrojem práva nikoli Bůh, ale většina lidí.

Islám stojí na ideji, že církev a stát jsou nerozlučitelné. Ježíš Kristus řekl, dejte to, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu. Pro muslimy je však Bůh a císař to samé. Koncept separace církevní a světské moci je myšlení muslimských intelektuálů cizí a je to zásada zcela nepřijatelná jak pro ortodoxii, tak pro entity, které jsou sekulární.

Islámská kultura má sebeobranné mechanismy, které zabraňují ovlivnění nemuslimskými hodnotami. Jedním ze zásadních principů islámu je nedůvěra k nemuslimům hraničící s pohrdáním. To brání ovlivnění a inspiraci jinými kulturami.

Opozice z mešity

Problém však není v islámu, ale ve společenské a politické struktuře arabského světa. Obyvatelé západu mají často tendenci klást rovnítko mezi Araby a muslimy. Ale Arabové tvoří přibližně pouze jednu třetinu muslimů.

V arabské společnosti není téměř nic nového ani moderního. Arabové vyznávají hodnoty, jejichž původ sahá do doby pouštních kmenů, z nichž pocházel zakladatel islámu. Arabský svět je jako cesta v čase zpět do doby Mohameda. Samozřejmě, že ne všechny tyto hodnoty jsou špatné, jako např. důraz na soudržnost rodiny.

Arabská sociální struktura je hluboce autoritářská. Při debatách o politické Arabové uvažují v mantinelech osvíceného diktátora, hrdinného vůdce a skutečné hlavy arabské rodiny. V arabských rodinách převládají patriarchální vztahy a hodnoty. Tyto hodnoty převládají i v práci, ve škole, v náboženských, politických a sociálních organizacích.

Otec vládne nad všemi ostatními, má monopol na autoritu, očekává bezmeznou poslušnost a netoleruje jiné názory. Tento vzor se pak projektuje i na vládce, učitele, zaměstnavatele a další osoby, které jsou na vrcholku pyramidy moci. Patriarcha může být ze svého trůnu sesazen pouze někým, kdo je srovnatelně patriarchální.

Arabské myšlení je charakterizováno spíše ideou kolektivismu než individualismu, který je životně důležitý pro vytvoření liberální demokracie.

Arabský svět je politickou pouští, kde neexistují skutečné politické strany, svobodný tisk nebo osoby s odlišnými názory. Mešita se stala jediným místem, kde se diskutuje o politice. Je to jediná instituce, kterou nelze v muslimské zemi zakázat.

Jazyk opozice proti režimu je tak jazykem náboženství. V arabském světě neexistují sekulární politické strany a obyvatelé mají obsesi pro jednotu rodiny, kmene, klanu, národa a všech Arabů.

Islám bez konkurence

Zásoby ropy v arabském světě, které některým zemím přinesly bezpracné zisky, zpomalily vývoj tržní ekonomiky a tím i rozvoj politických svobod, které ji většinou doprovází. Svoji roli hraje také kmenový a kmenově-patriarchální sociální systém.

V současném arabském světě navíc tvoří většinu intelektuálů klerici, imámové a myslitelé, kteří vyznávají to, co označují za původní islámské hodnoty. Sekulární elity se zde téměř nevyskytují. Občané tak při vzácných příležitostech svobodných voleb nemají příliš alternativ na výběr.

Islámští fundamentalisté získávají mezi lidmi popularitu, protože jim umožňují účast na společenském životě, a to na rozdíl od politické kultury, která redukuje občany na pozorovatele a požaduje, aby svěřili své záležitosti do rukou svých vládců. Islám tak nemá příliš velkou konkurenci.

Demokracii také programově destruují některé státy. Režim Saúdské Arábie hraje nebezpečnou hru. Aby si zajistil legitimitu, umožnil vládu nejextrémnějším klerikům. Saúdskoarabský vzdělávací systém je v rukou středověce myslících učitelů.

Saudská Arábie financovala vytvoření madras a center, která po celém světě šíří rigidní, pouštní variantu islámu, která je vzorem pro většinu islámských fundamentalistů. Tyto madrasy vychovaly desítky tisíc polovzdělanců, kteří jsou fanatickými muslimy a kteří pohlížení na moderní a nemuslimský svět s velkým podezřením.

Kdo zničil Pákistán

Z tohoto důvodu jsou indonéští muslimové, kteří před 20 lety ani nevěděli, kde leží Palestina, nyní militantní podporovateli Palestinců v jejich boji proti Izraeli. I v zemích jako je Indonésie nebo Malajsie je potlačována místní kultura, protože je považována za nedostatečně islámskou (míněno arabskou).

Pákistán má také špatné zkušenosti s exportem saúdského fundamentalismu. Diktátor Zia ul-Haq zničil politickou opozici a potřeboval spojence. Našel je v místních fundamentalistech. S pomocí saúdských financí a „odborníků“ zřídil madrasy po celé zemi.

To mu dalo určitou legitimitu, ale zničilo sociální strukturu Pákistánu. Země je nyní plná ozbrojených radikálů, kteří nejdříve podporovali Talibán a nyní se snaží získat moc pro sebe. Afghánská válka přilákala náboženské fanatiky, kteří chtěli bojovat s bezbožným komunismem. Tito džihádisté byli většinou Arabové. Bez saúdských peněz a mužů by Talibán neexistoval a Pákistán by nebyl líhní fundamentalistů.Soupeření dvou nejvíce náboženských států na Středním Východě, a to Íránu a Saúdské Arábie, o to, kdo bude větší náboženskou sílou v islámském světě, vedlo k tomu, že se malý extremistický proud islámu, který byl dříve omezen pouze na část Středního východu, rozšířil po celém světě.

Hledání viníků

Arabský svět rovněž poznamenala politická manipulace s arabsko-izraelským konfliktem. Arabské selhání v boji proti Izraeli vzbudilo v arabských zemích velkou deziluzi.

Po ztrátě Jeruzaléma začaly arabské země za svůj největší problém považovat problém vojenský, který chtěly vyřešit opět vojensky, a to větší a lepší armádou s větším a lepšími zbraněmi. Když tyto větší a lepší armády opět selhaly, zvýšila se jejich ochota naslouchat těm, kteří chtěli radikálnější řešení.

Toto řešení se netýkalo ani tolik svatých textů a teologie, ale společnosti, práva a vlády.

Muslimští fundamentalisté se domnívají, že problém spočívá v tom, že islámská komunita byla vedena nevěřícími a muslimskými odpadlíky.

Všechny cizí ideologie – liberalismus, socialismus, nacionalismus – jsou pro muslimy zlo, a muslimský svět nyní trpí nevyhnutelným důsledkem opuštěním Božích zákonů. Hlásání návratu ke kořenům, k autenticitě, je navíc vždy atraktivní.

Arabský Jurský park

Otázka nestojí, zda je liberální demokracie kompatibilní s islámským fundamentalismem, protože to očividně není, ale s islámem jako takovým.

Země jako je Indonésie, která je největším muslimským státem na světě, nebo Mali, ukazují, že toto soužití možné je.

Předpokládá to však, že víra a politika budou odděleny, víra se stane individuální věcí každého člověka, islám nebude statický a právo šaría bude pouze historickým reliktem.

Bohužel však v současné době zřejmě není slučitelný s demokracií arabský svět.

Arabové se totiž sice hlásí k demokracii, ale stejně tak se hlásí i k šaríi. Tyto dva instituty se však neprotínají. Většina arabského světa tak připomíná živé fosilie, známé z filmu Jurský park, a to nikoli z důvodu náboženství, ale strnulosti jejich sociálních struktur.

Text byl publikován na serveru Hlídací pes.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner