Ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček a jeho předchůdci Lubomír Zaorálek a Karel Schwarzenberg zveřejnili společný článek, v němž kritizovali izraelské plány na anexi židovských osad na Západním břehu Jordánu. Článek vyvolal velkou pozornost, i když byl hodnocen spíše z politického hlediska, zatímco jeho hodnocení z hlediska mezinárodního práva nebylo provedeno vůbec či jen velmi povrchně.
Nutno říct, že postoj ministra zahraničních věcí a jeho předchůdců vyjádřený v článku je značně zjednodušujícím pohledem na právně mimořádně složitou otázku izraelské přítomnosti na Západním břehu. Článek vychází z názoru, že tato přítomnost je okupací území.
Podle mezinárodního práva je však okupací prozatímní kontrola území, které není součástí území okupující mocnosti, bez souhlasu skutečného územního suveréna. Skutečností přitom je, že posledním územním suverénem na území označovaném jako Západní břeh Jordánu byla Osmanská říše, která z hlediska práva zanikla v roce 1922. Turecko jakožto nástupnický stát potvrdilo vzdání se území Západního břehu smlouvou z Lausanne z roku 1923.
Vítězné mocnosti první světové války na konferenci v San Remu v roce 1920 určily, že území Západního břehu bude součástí Britského mandátu Palestina, což bylo mandátní území Velké Británie, které jí bylo svěřeno Společností národů na Pařížské mírové konferenci roku 1919.
Rezoluce konference v San Remu obsahovala Balfourovu deklaraci z roku 1917, která se tak stala součástí mezinárodního práva. Balfourova deklarace kromě jiného stanovila právo židovských obyvatel vytvořit svůj stát v Palestině, tedy i na území Západního břehu, zatímco arabskému obyvatelstvu mělo být vyhrazeno území Mezopotámie, Sýrie a Libanonu.
Rada Společnosti národů také v roce 1922 schválila dokument, kterým se Britský mandát Palestina řídil, v němž je uvedeno, že Velká Británie je odpovědná za vytvoření židovského státu v Palestině, tedy i na území Západního břehu.
Právní režim Západního břehu nezměnila ani rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 z roku 1947, která předpokládala, že v Palestině měly vedle sebe vzniknout židovský a arabský stát, s tím, že široké okolí Jeruzaléma mělo být pod mezinárodním dohledem, a to z toho důvodu, že arabská strana tuto rezoluci odmítla. Stejně tak nezměnila právní režim sporných území ani jordánská anexe z roku 1950, která byla v rozporu s mezinárodním právem a světové společenství ji neuznalo.
Práva židovského obyvatelstva, resp. Státu Izrael k území Západního břehu tak nevznikla až v důsledku obranné války v roce 1967, kdy přešla faktická kontrola území z Jordánska na Izrael, ale různé mezinárodněprávní dokumenty zaručovaly tato práva již půl století předtím. Vzhledem k tomu, že poslední nezpochybnitelný suverén nad tímto územím, tedy Osmanská říše, již zanikl, nástupnický stát, tedy Turecko, se území vzdalo a Britský mandát Palestina, který ale Velkou Británii za územního suveréna ani nepovažoval, již neexistuje, není žádná jiná entita, která by k území Západního břehu měla silnější právo než právě Izrael.
Je nezpochybnitelné, že zákaz získání území silou je jedním ze základních pilířů poválečného mezinárodního práva. Na druhou stranu není možno nevidět specifickou povahu postavení Izraele na Západním břehu. Bezpečnost Izraele vyžaduje stálou vojenskou přítomnost v této oblasti.
Mezinárodní právo nemůže být odtrženo od reality. Pokud je izraelská přítomnost nutná z důvodu národní bezpečnosti a trvá více než padesát let, je myslitelné, aby mezinárodní právo uznalo, že tento stav zakládá nová práva.
Mezinárodní právo je totiž založeno na precedentech a mělo by být v souladu s realitou, kterou si vyžaduje mezinárodní bezpečnost. Absence efektivity řešení izraelsko-palestinského konfliktu ze strany OSN a zejména její Rady bezpečnosti jsou výzvou mezinárodnímu právu, které by mělo uznat, že některé doktríny platné po 2. světové válce nejsou v současném světě aplikovatelné.
