ROZHOVOR / O konzervativním přístupu k ekologii, ale i o tématech evropské politiky jsme se bavili s Alexandrem Vondrou, bývalým disidentem, politikem Občanské demokratické strany a v současnosti poslancem Evropského parlamentu. Rozhovor vedla Kateřina Hloušková.

Co vás vedlo k tomu, abyste se začal intenzivně zajímat o ekologická témata? Pro ODS to dlouho nebyla priorita.

Přírodu mám rád odjakživa. V dětství jsem hltal knihy E. T. Setona, studoval zvířata a utíkal do přírody pod širák. Vystudoval jsem geografii, moje diplomka se věnovala erozní geomorfologii. Ačkoli o klimatu dnes mluví kde kdo, já ho kdysi studoval na Univerzitě Karlově u profesora Letošníka. Jasně, za komančů jsem pak na profesionální kariéru zcela rezignoval. Věnoval jsem se disentu v Chartě 77, a po revoluci po boku Václava Havla diplomacii a veřejné politice. Mými hlavními tématy byly po třicet let zahraniční, bezpečnostní a obranná politika.  Vyjednával jsem s Němci, posiloval vztahy s USA, prosazoval vstup do NATO a věnoval se EU. Šest let jsem byl ve třech různých vládách ministrem. Pak jsem koncem roku 2012 z postu ministra obrany z vlastního rozhodnutí odešel. Potřeboval jsem se okysličit, od politiky si odpočinout. A pomohla mi příroda. Hodně jsem žil na venkově a ve volných chvílích jsem se třeba amatérsky věnoval ornitologii. Moje žena se pustila do včelařství. Když jsem byl v roce 2019 zvolen preferenčními hlasy do Evropského parlamentu, zvažoval jsem, čemu se tam věnovat. Zahraniční a obranná politika mi nedávala moc smysl, protože kompetence EU jsou tam malé. Naopak na obzoru byl Green Deal a bylo jasné, že svými ambicemi bude ovlivňovat životy všech lidí na generace dopředu.  Na jedné straně mně ekologie a ochrana příroda byla vždycky blízká, chtěl jsem pro ně něco konkrétního udělat. A na druhé straně – taky díky zkušenostem z totality a při vědomí, že lidská svoboda je hodnota, za niž musíme stále bojovat – jsem měl obavy, aby se svaté nadšení pro boj s klimatem zase nezvrhlo v nějakou novou totalitu. Zkrátka jevilo se mi to jako důležité politické bojiště, kde bych neměl chybět…

Je konzervatismus s péčí o životní prostředí kompatibilní, není to spíše téma pro levici?

Je to téma, které si nechala pravice ukrást. Včetně ODS, bohužel. A protože pravice vyklidila prostor, obsadila ho radikální levice poté, co ve dvacátém století prohrála všechny předchozí zápasy – vojenské, třídní i národohospodářské. Tady se žádná dobrá revoluce nekonala, všechny její experimenty slibující ráj na zemi nakonec skončily ekonomickým peklem pro všechny.  Po tomto fatálním selhání levice napřímila úsilí do kulturně-sociální sféry, což nás dovedlo k dnešním nesmyslným kulturním válkám, které západní svět společensky rozdělují a oslabují. Teď se levice ve svém posledním tažení zaměřila na zelenou revoluci. Opět chce měnit lidskou přirozenost a slibuje spásu, tentokrát před klimatickým usmažením, ať to stojí, co to stojí. Je proto načase, aby konzervativní pravice uchopila téma, které jí bytostně patří. Ochrana přírody se přece anglicky řekne conservation. Už Edmund Burke, zakladatel moderního konzervatismu, psal, že zemi nemáme ve vlastnictví, ale ve správě, a že je naší povinností předávat ji našim potomkům v lepším, nikoli horším stavu. Navíc říct, že životní prostředí je téma levice, je totéž jako říct, že je to téma nacistů, protože vztah člověka k půdě byl jedním z pilířů jejich ideologie. Nemá cenu se přít, komu to téma patří, protože patří nám všem. Liší se ale zvolené prostředky. Levice opět prosazuje revoluční řešení, konzervativci chtějí racionální evoluci.

Je vůbec možné přesvědčit mladé lidi ovlivněné aktivismem hnutí, jako je Extinction Rebellion, že existuje alternativa?

Stresování mladých lidí, kteří už tak mají jemnější psychickou konstituci, než bylo zvykem v mých časech, brzkým koncem světa pokládám za naprosto trestuhodné. Přestože to prokazatelně vede k úzkostem, depresím a dokonce sebevraždám, pokládají dokonce někteří politici za dobrý nápad avizovat, že tu všichni uhoříme, pokud okamžitě neuposlechneme jejich nápady. Je mi těch mladých lidí líto. Vyděšeni nezodpovědnými politiky se lepí k silnici, ničí obrazy v galeriích nebo dokonce odmítají rodičovství a mateřství. Dělají často nezvratná rozhodnutí, která mohou krutě ovlivnit jejich budoucnost. Na druhou stranu bych nezobecňoval. Generační zobecňování je jen další zlozvyk. Ve Spojených státech amerických existují dobové průzkumy mezi zástupci generace hippies, z nichž vyplývá, že většina mladých lidí v 60. letech nepraktikovala ani nevázaný sex, ani nebrala drogy, naopak se svými názory a chováním příliš nelišili od generace svých rodičů. Ten mýtus vytvořila relativně malá, ale extrémně hlasitá a mediálně propagovaná menšina, obvykle z řad potomků elit. Myslím, že dnes je to podobné. Většina mladých lidí je rozumná, nelepí se k vozovce, neničí umění, ale zakládají rodiny, a třeba tolik neplýtvají potravinami nebo více třídí odpad – proti tomu nelze nic namítat. 

V dobách, kdy to bylo v českých konzervativních kruzích velmi nepopulární, jste prohlásil, že “udržitelný rozvoj není sprosté slovo”. Neposunulo se ale vnímání udržitelného rozvoje do extrému?

Problémem je, že se poněkud zapomnělo na to, co kdysi hlásala i OSN. Že totiž koncept udržitelného rozvoje znamená rovnováhu v pomyslném trojúhelníku o třech vrcholech. Na jedné straně ochrana přírody, na druhé straně ekonomické možnosti a na třetí pak sociální únosnost. Poslední roky se v Evropě dalo na piedestal jen hledisko environmentální, často bez ohledu na ekonomické a sociální ohledy. Musíme proto vrátit rovnováhu. V centru musí být člověk, ne nějaká idealizovaná „matička Země“. Jinak hrozí, že se lidé naštvou a začnou volit extremisty. Může to podkopat demokracii.

Existuje nějaký příklad dobré praxe, kde se dařilo nebo daří konzervativní zelenou politiku realizovat?

Určitě máme na co navazovat. První národní parky v USA zakládal prezident Theodor Roosevelt, první environmentální legislativu v USA protlačil v Kongresu republikán Richard Nixon a jadernou energii jako alternativu za uhlí prosadila Margaret Thatcherová. To ona ve Velké Británii podnítila zájem o ekologii a byla dokonce prvním významným politikem, který přišel s perspektivou mezinárodní legislativy. Tyto zásluhy jí levice nerada přiznává, protože zároveň odmítala apokalyptické předpovědi, jimiž proslul Al Gore a další. Ale fakticky ve své zemi nastartovala zelenou politiku a toto téma vynesla i na mezinárodní scénu. Anglosaský konzervativismus se této problematice ostatně nikdy nevyhýbal, stačí si připomenout texty Rogera Scrutona, v nichž vysvětluje, proč ochrana přírody patří k základnímu vybavení konzervativce.

Green Deal je realita, kterou nejde změnit. Lze však minimalizovat rizika a maximalizovat příležitosti. Můžete zmínit pár příkladů největších rizik i významných příležitostí?

V dekarbonizační legislativě by si EU měla dát pauzu. Za největší riziko totiž považuji nepřiměřeně zbrklé zásahy do energetiky po vzoru německé Energiewende, tedy zbavování se funkčních a stabilních zdrojů bez náhrady a jen ve jménu unáhleného přechodu na nestabilní obnovitelné zdroje energie. Dalším problémem je příliš mnoho zákazů a příkazů v oblasti bydlení a dopravy, které omezují konkurenci, svobodu volby a v konečném důsledku mohou podlomit důvěru v demokracii. Nejenže ohrožujeme naši konkurenceschopnost a bezpečnost, ale také všem zdražujeme živobytí, aniž by to mělo jakýkoli hmatatelný dopad na klima, protože Čína, Indie, Rusko a další neevropské státy to, co Evropa za cenu sebeobětování uspoří, svými emisemi doplní. Za příležitost naopak považuji možnost přispět k ochraně biodiverzity, vody a krajiny nebo ke snížení ekologické zátěže v zemědělství. Rovněž jsem příznivcem rozumného přístupu k energetickým úsporám a oběhovému hospodářství. Šetřit vzácné zdroje dává smysl.

Jaká by měla být role České republiky? Jaké by měly být její priority a co konkrétně pro ně může udělat česká reprezentace v Evropském parlamentu? 

Česko by mělo při adaptaci na klimatickou změnu vždy hledět především na to, aby požadované kroky byly realizovatelné a neznamenaly neúměrnou zátěž pro naše lidi i firmy. Struktura našeho hospodářství a geografická poloha nás v mnohém objektivně limitují, na což zelení ideologové rádi zapomínají. V praxi musíme tlačit na co největší technologickou neutralitu navrhovaných řešení, tj. nesmíme regulací umetat cestu jen vybraným lobbistům, jak se to děje například protežováním elektromobility, a v oblasti energetiky nesmíme opomíjet bezemisní jádro, ať už v podobě klasických elektráren, nebo budoucích malých modulárních reaktorů. Jedině tak budeme s to skloubit boj proti změně klimatu se specifiky jednotlivých členských států.

Na čem a jak bychom měli postupovat společně s Polskem? Máme společné zájmy, ve kterých bychom se mohli vzájemně podpořit?

Zaprvé jsou to naši sousedé; o vlídné sousedství bychom měli usilovat vždy, není to žádná odměna za dobré chování nebo stoprocentní soulad v názorech, je to náš vlastní bytostný zájem. Nicméně s Polskem máme i řadu společných postojů, naše osudy se v minulém století prolnuly a v důsledku toho se i náš pohled na geopolitiku podobá. Poláci nám mohou být v mnohém inspirací, je to nesmírně statečný, pracovitý národ, který v posledních letech udělal obrovský ekonomický a technologický pokrok. Když se podíváme na rozvoj polské infrastruktury v jakékoliv oblasti, vidíme, že se máme co učit. Poláci jsou také zdravě sebevědomí, nebojí se prosazovat své názory, mají vlastní polskou cestu, nesnaží se jen zoufale imitovat cizí modely. Jako průmyslový stát jsou naším partnerem v prosazování takové politiky, která naše země neožebračí, a pro nás konzervativce i v našem odporu proti výstřelkům anglosaské woke ideologie. 

Dokáže vůbec česká ekonomika ustát nároky zelené politiky? Historicky stojíme na silném průmyslu, máme minimum obnovitelných zdrojů.

 Ano, máme nevýhodnou startovací pozici. Až dosud byla naše geografická poloha spíš výhodou (střed Evropy, nerostné zdroje, průmyslová tradice). Kdybychom nespadli do sféry sovětského komunismu, mohli jsme být díky těmto komparativním výhodám dál. Teď jsme sice součástí Západu, ale požadavky na dekarbonizaci spolu s nízkým potenciálem obnovitelných zdrojů (málo slunce, málo větru) nás znevýhodňují. Dánové, Švédi nebo i Španělé jsou na tom líp. Ale nesmíme kvůli tomu brečet. Musíme o zelené transformaci už přestat mluvit a začít konečně jednat. Potřebujeme všechny zdroje, nejen obnovitelné. Musíme začít stavět jaderky, investovat do přenosové soustavy. Předpokladem je, že zásadně urychlíme všechny potřebné povolovací procesy a do transformace se aktivně zapojí i byznys.

 Nyní působíte v EP ve výboru pro životní prostředí (ENVI). Naplnilo to vaše očekávání?

Snažím se být tam, kde se něco děje. V té době bylo už zřejmé, že právě do ENVI směřuje největší balík legislativy, že to bude nejvytíženější výbor. Víte, v EP jsou výbory, jejichž hlavním výstupem jsou třeba rezoluce o právech homosexuálů v Ugandě. Nechci zesměšňovat ničí utrpení, ale v praxi jde o virtue signalling, protože naše donucovací prostředky vůči Ugandě nebo třeba vůči Bahrajnu jsou minimální. My jako parlament nezmůžeme nic a Evropa sice může tyto země začít ostouzet a ignorovat, ale jen tím udělá prostor Číně a Rusku, které se budou chovat pragmaticky. Takže o to jsem velký zájem neměl. V případě ENVI byla jistota, že tam bude opravdu hodně práce, klasické legislativní práce, a zároveň jsem to vnímal jako příležitost něco udělat pro Česko, hájit české zájmy.

Před nedávnem jste jako jediný z poslaneckého klubu ODS podpořil nařízení na obnovu přírody a poškozených ekosystémů. Je tento předpis podle vás tím směrem, kterým by ekologická politika měla směřovat?

Ano, jde tím směrem, byť chápu zdrženlivá stanoviska mých kolegů, protože výsledný návrh je vždy kompromisem a vzhledem k současné zeleno-rudé hlasovací koalici bude nutně obsahovat i různé diskutabilní body. Ale u mě převážilo, že je to přesně ten směr, kterým by se podle mě zelená politika měla vydat, jsou to konkrétní věci s lokálními dopady, jejichž efekty kolem sebe uvidíme ještě za našich životů. Pomůže to zadržovat vodu v krajině, pomůže to ohroženým ptákům a včelám, prospěje to i lidem. Vyplatí se proto i něco obětovat. Naproti tomu obětovat naši životní úroveň v rámci globálního boje proti uhlíku, kterého EU emituje méně než 10 procent, je spíš bláznovství. Na tuto námitku slýcháme naprosto jalovou odpověď, že Evropa musí jít všem příkladem a že celý svět na ni pozorně hledí. To jen ale sebestředný alibismus, kterému se ostatní spíš vysmívají. Přání se tu vydává za realitu. Aby bylo jasno – nezpochybňuji problém s globálním oteplováním. Jen upozorňuji, že to je problém globální, který nelze řešit lokálním sebeobětováním.

Blíží se konec volebního cyklu. Udělal jste si již osobní nebo „institucionální“ bilanci, co se podle vás povedlo a co ne?

Jsem určitě hrdý na svou práci na odtabuizování jaderné energetiky. V této oblasti došlo ke skutečným pokrokům, podařilo se na půdě Evropského parlamentu založit jadernou skupinu, získat podporu poslanců z různých zemí i frakcí, už jsme se společně byli podívat na ITER v Cadarche, absolvovali jsme úspěšnou „spanilou jízdu“ po českých jaderných zařízeních, kde členové skupiny ocenili, že dokážeme s jádrem pracovat v celé jeho šíři, od výzkumu po praktickou, bezpečnou aplikaci. Zabránili jsme úmyslu jádro znevýhodnit v taxonomii, nově se nám podařilo ho zařadit mezi preferované nástroje dekarbonizace. Snažíme se o maximum možného. Otupovat šílená nařízení typu EURO 7 nebo zákaz spalovacích motorů po roce 2035, předkládat pozměňovací návrhy, hledat spojence napříč spektrem. Netvrdím, že je to při současném složení Evropského parlamentu jednoduché. Jsme menšina a prohráváme často. Věřím však, že se blýská na lepší časy, že příští parlament bude racionálnější. Současné směřování je neudržitelné, lidé už začínají pociťovat důsledky na vlastní kůži a podle toho budou volit. Čeká nás velmi bouřlivá dekáda.

Vyšlo na webu Pravý břeh

Public task financed by the Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Poland within the grant competition “Polish-Czech Forum 2023. The opinions expressed in this publication are those of the authors and do not reflect the views of the official positions of the Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Poland.