Amazonka demokratického komunismu na pirátské lodi v bouři

Ilustrační foto. (Pixabay/wal_172619)

Ilustrační foto. | FOTO: Pixabay/wal_172619

Na sociálních sítích probíhá vášnivá debata o tom, jestli může existovat něco jako „demokratický komunismus“. Způsobilo to znovuobjevení úryvku z debaty na Pirátském fóru, který je datován už 9. září. Nikdo by si toho asi moc nevšiml, kdyby tam věta „mé vnitřní přesvědčení je komunistické“ nezazněla od kandidátky na předsednickou funkci u Pirátů.

Kandidátkou je Janka/Jana Michailidu a ta výměna názorů, která se dnes cituje, probíhala takto (neupravujeme):

()

Dne 9. září 2021, Lukáš Doležal: „Ahoj @Janka.Michailidu, nehodnotím Tvoji odbornou práci, ale mám dotaz na Tvoje politické názory. Několikrát jsem narazil na to, že jsi zastánkyní komunismu – v tom nebolševickém, nestalinistickém pojetí. Moc nechápu, co to konkrétně znamená, tak bych si pod tím rád představil něco konkrétního. Co to tedy konkrétně znamená a jakou roli v tom hraje Tvůj názor na kapitalismus? Jak to jde dohromady s Pirátskou stranou? OFFTOPIC Neber to prosím jako nějaký trolling nebo hate. Ano, není to dotaz přímo na Tvoje funkce, ale vzhledem k tomu, že naše ideologické ukotvení ovlivňuje výkon politické funkce, považuju dotazy výše za relevantní. Díky za odpovědi.“

Janka Michailidu: „Díky za dotaz. Moc nechápu tu formulaci, že jsi na něco „narazil“.. Já to o sobě prohlašuju dost často a naprosto otevřeně :) Moje vnitřní přesvědčení je komunistické, ve smyslu původním (demokratickém).. Pokud ti není jasné, co znamená komunismus, doporučuju si přečíst něco o marxismu*, například Marxism and Bolshevism: Democracy and Dictatorship od Karla Kautského. Moje přesvědčení o ideálním chodu světa pro všechny okolo se pak dá nazvat liberálně socialistickým. Na prvním místě však pro mě stojí vždy společenský konsensus (nebo z důvodů neideální škálovatelnosti konsensu alespoň demokracie). Jinak, nedá mi se nevyjádřit k tomu, že máš potřebu si ODMÝŠLET základní kameny pirátského hnutí, jen aby tvoje otázka dávala smysl. Abolishment duševního vlastnictví je neoddiskutovatelná součást pirátství a jeden z hlavních strugglů pirátského hnutí proti kapitalismu. *bohužel cítím, že je potřeba zmínit, že marxismus != marxismus-leninismus.“

Jak se dalo čekat – a nedalo se tomu vyhnout – debata (vedená už mimo pirátské kruhy) se vedla o tom, jestli může existovat něco takového jako komunistické přesvědčení v demokratickém smyslu, zkráceně „demokratický komunismus“.

A pak ty konce

Kdybychom si chtěli ušetřit čas, mohli bychom rovnou prohlásit, že jakmile se někde ve větším měřítku zaváděly nějaké změny pod hlavičkou komunismu, dopadlo to plošně dost špatně. Pokud něco dopadlo lépe nebo dočasně lépe, bylo to buď navzdory mocenskému a ideologickému vedení, které hlásalo komunismus, nebo kvůli krátkodobé výhodě, kterou dává centrální řízení, malý ohled na zájmy jednotlivců a skupin a vynucená poslušnost. (Vyšlete třeba prvního člověka do vesmíru, ale už se vám nepovede ho dostat na Měsíc. Postavíte obrovské přehrady, ale v jejich základech jsou masové hroby politických vězňů. Vybudujete síť lidových hvězdáren, aby lid pochopil, že Bůh nahoře není, ale s Jiřím Grygarem to ani nehne a mladí věřící se tam budou obdivovat kráse božského stvoření.)

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

Prostě to nikde moc nefungovalo. Někde se žilo hmotně lépe než předtím, ale především tam, kde předtím nebylo vůbec nic. Když jste srovnali Rakousko s Československem, bylo vám to jasné. Je lepší být chudý v bohaté zemi než chudý v chudé zemi.

Proč ale na komunismu jako ideálu nebo dědictví Marxe někdo lpí? Aniž by byl hloupý, zlý nebo navedený?

Máme rozlišovat komunismus a marxismus, marxismus a neomarxismus a euromarxismus, marxismus-leninismus, mladého Marxe, Marxe Komunistického manifestu a pozdního Marxe, hledat rozdíly mezi Marxem a Engelsem, marxismem a maoismem, socialismem, reálným socialismem a socialismem s lidskou tváří?

Duše komunistického idealismu

Tady už začíná ta složitější stránka věci, takže kdo se spokojí s tím, že „komunismus je svinstvo“, má dost dobrých a legitimních důvodů u toho zůstat (bez ironie), ale do duše komunistického idealismu nepronikne. Nemusí, to je (už naštěstí) dobrovolné. To ale neznamená, že by to nebylo zajímavé.

Někdy otázka skutečně dává jen dvě možnosti, jak se na ni dá odpovědět. „Chceš vstoupit do Strany?“ Tam jsou jen možnosti, jak odpovědět, ANO/NE. Popřípadě, když někdo skutečně nechtěl, protože by mu to bylo trapné, mohl zkoušet různé varianty, jak říci NE. S rizikem, že mu na to neskočí:

„Nejsem hoden!“ „Nejsem ještě dostatečně uvědomělý, ale pracuji na tom.“ „Chodím do kostela.“ „Zrovna jsem se zajímal o vstup do Československé strany lidové.“ „Nebylo by to teď zodpovědné, protože bych nebyl vzorným členem strany. Musím na sobě ještě lidsky pracovat. Dění ve společnosti ale sleduji a zaujímám postoje! Fakt!“

V každém případě ale do komunistické strany buď vstoupíte, nebo nevstoupíte, nemůže to být „nebinární“ stav.

Něco jiného je to s otázkou, jestli to někdo mohl s vyznáváním komunismu mohl myslet takzvaně dobře. Pak to někdy připomíná loupání cibule, pod každou vrstvou je ještě jedna. Můžeme to zdůvodňování, dokdy kdo mohl být komunistický idealista, vzít časově směrem do minulosti. Dost záleží na tom, kdy dotyčný do strany vlezl a kdy pak vystoupil nebo ho vyhodili. (Gustáva Husáka ovšem vyloučili z komunistické strany za celý život třikrát, a moc to s ním nehnulo.)

Tedy, podle těch různých (sebe)obhajob člověk mohl věřit v komunismus, ale:

  • – ne po tom, co se dělo za normalizace
  • – ne potom, co došlo k invazi v roce 1968
  • – ne potom, co bylo krvavě potlačeno maďarské povstání 1956
  • – ne potom, co se komunisté začali věšet i mezi sebou
  • – ne potom, co komunisté popravili a zavřeli po roce 1948 spoustu nevinných lidí
  • – ne potom, když se komunisté v únoru 1948 dostali k moci pučem
  • – ne potom, když se po roce 1946 arogantně roztahovali po všech možných institucích státu
  • – ne potom, když jim v roce 1939 nevadil pakt Ribbentrop – Molotov
  • – ne potom, když komunisté neprokoukli stalinské inscenované procesy na konci 30. let
  • – ne potom, když Gottwald v roce 1929 vyhlašoval, jak se jezdí učit do Moskvy kroutit krky

Takto bychom mohli pokračovat až ke Komunistickému manifestu z roku 1848. Teď bychom to mohli loupání cibule otočit a ukázat, kde všude byly v historii odbočky, kdy mohl aspoň jedinec dostat rozum, aby se zkompromitovaným pojmem komunismus neměl nic společného. Po říjnovém puči v roce 1917, po vyhazovu básníků z gottwaldovské KSČ a tak dále, prostě po všech těch událostech, které jsme jmenovali výše. Orwellova Farma zvířat u nás vyšla v roce 1946.

Křest Týdeníku FORUM (Jan Šibík / FORUM 24)

První odbočka by mohla být už u četby samotného Manifestu. Tam se přece o tom vyvlastňování a dalších věcech, na které pak došlo, píše, tak co se pak kdo divil. Někdo se možná divil, vždyť to byl revoluční manifest, tam se vždycky trochu přehání. Stejně tu revoluci měl dělat anglický dělník. Jenže ten ji neudělal, udělal ji právník z carského Ruska Uljanov a nebyla to revoluce, ale puč a bolševici si říkali bolševici, ačkoliv jich bylo méně, tak si měli říkat menševici, což je ani nenapadlo, protože by to vypadalo blbě.

Jiný komunismus

Náš Karel Sabina v knížce Duchovný komunismus už v roce 1861 (to už dva roky chodil udávat vlastence na policii) napsal, že „nejasné výklady a sprosté pojmutí komunismu už mnoho zlého spůsobilo a mnoho trpkých výčitek vyvolalo na opravovatele společenských poměrů“. (Pravopis ponecháváme.)

Sabina měl na mysli jiný komunismus, ne materiální, ten kritizuje. „K důslednému provedení takového komunismu by se svět takořka na ruby obrátiti musil, z povrchu zeměkoule by se dříve učiniti musila tabula rasa než by se nový takový pořádek ujmul, kterým by všecko všem společné se stalo a země na stejné díly mezi všechny lidi se rozdělila. Máme za zbytečné pouštěti se do vyvracování systému posud ani v theorii neprovedeného a rozum časový přímo urážejícího… Něco zcela jiného jest duchovný komunismus. Nemá to nic společného s komunismem politickým a sociálním, neruší nijaká práva, neuráží nižádné poměry, nikomu nebéře, ale všem dává a všechno i všechny osvětluje.“

Sabina tedy už v době, kdy měl před sebou Karel Marx dvě desetiletí života, konstatuje, že by to zřejmě nefungovalo. A to je jinak optitimista, protože dál třeba píše: „Lidstvo se ovšem už tolikerými pohromami propracovalo a takových zkušeností nabylo, že se nelze obávati, aby kdy v bývalou upadlo surovost.“

Tak v tom se i jinak bystrý Sabina poněkud spletl.

Každopádně se Sabina neostýchal dát komunismus na titul své knížky, ač už tehdy to slovo budilo podezření, a to nejen u takzvaných reakcionářů. V materialistickém chápání se nelíbilo Sabinovi samotnému, a to bylo ještě před Leninem, Stalinem, gulagem a Berlínskou zdí. Jenže on hlásá „duchovný komunismus“, tedy „sdílení ducha“, osvětu, šíření vědomostí, sebevzdělávání a promýšlení věcí na základě myšlenek druhých.

Vůně kontextu

Historie ovšem tohle všechno převálcovala a slova mají prostě „vůni kontextu“. Janka Michailidu se rozhodla jít proti tomu a je otázka proč. Kdyby bylo slovo komunismus omezeno na užívání v intelektuálních spisech, nebylo by to tak do očí bijící, jako když se objevuje ve jménech zemí a stran, kde se s lidskými právy nepárají, a to už sto let. Nemůže to pak dopadnout jinak, než že vás pochválí Kateřina Konečná, což je takový polibek rudé smrti.

Možná by přihlášení ke komunismu mohlo působit „cool“ a neotřele, ale asi ne s tím historickým břemenem. K tomu totiž nepatří jen krev obětí v lágrech, ale také senilita politbyra, zahulené sekretariáty s poněkud degenerovanými funkcionáři, vybledlé nástěnky, myšlenková paralýza, domovní důvěrnice a další figurky a rekvizity. Prostě kobercový nálet asociací. Některé pojmy se vyplatí očišťovat, některé by snad bylo lepší pohřbít. Ježíš dokázal křísit mrtvé, ale taky to nedělal často.

To už jsme ale u otázky citu a toho, jak různé asociace mohou lidé mít, protože oni sami jsou různí. Janka Michailidu se nestala členkou KSČM, ale Pirátkou. V tom přece jen ukázala, že má zřejmě estetické cítění, protože tento odpudivý spolek Gottwaldových sirotků a protřelých aparátčíků s tváří ošlehanou kapitalistickou kancelářskou klimatizací v sobě nemá pranic idealistického a revolučního. Tihle by se tak leda podepsali pod nějaký zvací dopis a přiznali se k tomu dodatečně, když by to pro ně dobře dopadlo. Možná má někdo s komunismem asociace jiné, něco z francouzského hnutí odporu a řeckých hor a Majakovského a Wolkera a příjemného revizionismu, který tak nenáviděl Lenin, a třeba i z mladého Marxe, který vymetal hospody a Manifest spíchnul narychlo ve věku 29 let přes víkend, když mu hořela uzávěrka. (Co kdyby to tehdy nestihl?)

Jenže Pirátka je taky politička a má mít nejen své asociace, ale brát v úvahu i asociace druhých. Některé nejsme schopni změnit. Nebo se lze připoutat ke stárnoucím pojmům a nechat svou duši zestárnout s nimi. Ve stárnutí mají ty pojmy náskok, tak to může jít rychle.

Ale třeba to vezme jiný vývoj a nezažijeme proměnu tváře hrdé řecké partyzánky v Marii Kabrhelovou nové doby.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]