Američan píše o mocenských hrách ruských oligarchů a zmiňuje i roli Martina Nejedlého

Americký prezident Joe Biden a další světoví lídři se zaměřují na ruské oligarchy a hledají nové způsoby, jak potrestat ruského vůdce Vladimira Putina. Tresty mají dopadnout i na ty, kteří mu umožnili vládnout a mají z toho prospěch, a nesou tak odpovědnost za vedení války na Ukrajině.

Kdo ale jsou tito oligarchové a jaký je jejich vztah k Putinovi? Může být útok na jejich majetek účinný a pomůže nějak ukončit válku na Ukrajině? Jde o to, že skupina těch nejbohatších lidí v Rusku není úplně jednolitá.

Dále čtěte

Týdeník FORUM o Ukrajině. Jak zastavit Putina?

Aktuální číslo Týdeníku FORUM se samozřejmě věnuje ruské agresi na Ukrajině. Přinášíme analýzy, fotografie, komentáře i…

Stanislav Markus z University of South Carolina je odborník na rozvíjející se trhy, podnikové strategie a postsovětskou politickou ekonomii a oligarchy se podle svých vlastních slov podrobně zabýval. V článku na Theconversation.com píše, že oligarchové, v ruském kontextu ultrabohaté podnikatelské elity s nepřiměřenou politickou mocí, vznikli ve dvou odlišných vlnách:

„První skupina se vynořila v důsledku privatizace v 90. letech 20. století, zejména prodeje největších státních podniků za hotové peníze po roce 1995. Tento proces byl poznamenán značnou korupcí, která vyvrcholila nechvalně proslulým programem „půjčky za akcie“, v jehož rámci vláda převedla podíly ve 12 velkých podnicích na těžbu přírodních zdrojů na vybrané magnáty výměnou za půjčky určené na posílení federálního rozpočtu. Vláda záměrně nesplácela své půjčky, což umožnilo jejím věřitelům – budoucím oligarchům – prodat podíly v obřích společnostech, jako jsou Jukos, Lukoil a Norilsk Nickel, v dražbě obvykle sobě. V podstatě se zdálo, že vláda tehdejšího prezidenta Borise Jelcina obohatila malou skupinu magnátů tím, že prodala nejcennější části sovětské ekonomiky s velkou slevou.

Po nástupu k moci v roce 2000 Putin usnadnil druhou vlnu oligarchů prostřednictvím státních zakázek. Soukromí dodavatelé v mnoha odvětvích, jako je infrastruktura, obrana a zdravotnictví, předražovali státní zakázky za ceny mnohonásobně převyšující tržní ceny a nabízeli úplatky zúčastněným státním úředníkům. Putin tak obohatil novou legii oligarchů, kteří mu vděčili za svůj obrovský majetek.“

Dále čtěte

Tomáš Pojar: Studená válka s Ruskem je už nevyhnutelná

Analytik Tomáš Pojar je poradcem premiéra Fialy pro zahraniční a bezpečnostní otázky. Zároveň je prorektorem soukromé vysoké školy CEVRO…

Putin v podstatě navrhl dohodu, že oligarchové se budou držet mimo politiku a Kreml se nebude plést do jejich (často podivného) podnikání. Dnes jsou v Rusku tři typy oligarchů, píše Stanislav Markus.

Dnes se z hlediska blízkosti k moci vyčleňují tři typy oligarchů:

• Putinovi přátelé, kteří jsou s prezidentem osobně propojeni. Mnozí z Putinových blízkých přátel – zejména ti z dob jeho petrohradské vlády a KGB – zažili raketový vzestup k extrémnímu bohatství. (Jurij Kovalčuk, často označovaný za Putinova „osobního bankéře“, Gennadij Timčenko, jehož klíčovým majetkem je firma Gunvor obchodující s energiemi a bratři Arkadij a Boris Rotenbergovi, kteří vlastní majetek ve stavebnictví, elektroenergetice a produktovodech.) Na všechny byly uvaleny sankce.
• Vedoucí představitelé ruských bezpečnostních služeb, policie a armády známí jako „siloviki“. Někteří jsou bývalí zpravodajští důstojníci KGB a nyní FSB, kteří žárlivě sledovali moc a bohatství oligarchů z Jelcinovy éry a obojí získali za Putina. (Igor Sečin, předseda ropného gigantu Rosněfť).
• Největší počet ruských oligarchů tvoří lidé zvenčí, bez osobních vazeb na Putina, armádu nebo FSB. Někteří současní outsideři jsou oligarchové z 90. let. (Vladimir Potanin a Oleg Děripaska.)

Všechny tyto typy ale mají společné, že pomáhají Putinovi udržet se u moci. A nejen Putinovi, jejich vliv zasahuje i do jiných zemí. Kromě Marine Le Pen zmiňuje autor i našeho známého Martina Nejedlého: „V roce 2016 Lukoil, druhá největší ruská ropná společnost, zaplatil státní pokutu 1,4 milionu dolarů za Martina Nejedlého, klíčového poradce českého prezidenta v roce 2016, což Nejedlému umožnilo udržet si vlivnou pozici. Díky tomu se český prezident Miloš Zeman stal ‚jedním z nejhorlivějších sympatizantů Kremlu mezi evropskými lídry‘.“

Teď je ale důležitá tato otázka: Mohly by sankce, které se jich osobně dotýkají, oligarchy přimět, aby opustili Putina nebo změnili směr války?

Někteří oligarchové již proti válce vystupují, třeba předseda Alfa Group Michail Fridman a kovodělný magnát Oleg Děripaska – na oba Západ uvalil sankce. K ukončení války vyzval také Lukoil. Jenže oligarchové jsou kvůli svému drsnému soupeření mezi sebou rozděleni. Pokud by někde byla naděje na nějaký tlak, tak podle autora spíš v armádě: „Důležitější je, že v Kremlu dnes nejhlasitěji promlouvají zbraně, nikoli peníze. Dokud si Putin udrží kontrolu nad siloviky – současnými i bývalými vojenskými a zpravodajskými důstojníky blízkými Putinovi –, zůstanou podle mého názoru ostatní oligarchové rukojmími jeho režimu. Generálové mají větší šanci Putina zviklat než oligarchové – a ekonomický kolaps může být ještě přesvědčivější.“