Byla to velká sláva, když letoun Suchoj Superjet 100, zkratkou SSJ, absolvoval 19. května 2008 svůj první let. Konečně nový typ ruského dopravního letadla. Radost ale netrvala dlouho. Něco se prostě nepovedlo a světové aerolinky jsou zvyklé na lepší stroje.

Alberto Riva v článku na webu thepointsguy.com popisuje své zkušenosti, když se jako cestující tímto letadlem proletěl. Co je na tom tak exotického? Pro nás z bývalého východního bloku možná nic. Aspoň pro ty dříve narozené. Kdy se ale Američan může proletět ruským strojem? SSJ je podle autora zvláštní letadlo. Může navenek vypadat jako moderní západní tryskový letoun, má potřebné elegantní linie, ale na palubě už se cestující cítí trochu jinak. Stroj má také jiný zvuk. Hlavně se ale prakticky nikomu na světě nechce nakoupit toto letadlo do svých služeb.

Alberto Riva píše, že pokud je někdo Američan, který chce zažít vzácné vzrušení z létání v ruském letadle na domácí půdě, má pouze jednu možnost. Zajet do Texasu a rezervovat si místo u mexické nízkonákladové společnosti Interjet. To také udělal a proletěl se na trase z Dallasu do San Antonia.

Zážitek je to i pro zkušené letecké pasažéry poměrně vzácný, protože letadlo se neprodává příliš dobře ani v Rusku, natožpak v zahraničí. Interjet jich koupil dvaadvacet a létá jich jen pět až šest. A to je největší flotila tohoto typu mimo Rusko. Ostatní stroje sedí na zemi a používají se jako zdroje náhradních dílů, protože jejich ruský výrobce není schopen náhradní díly pravidelně zajišťovat. Řetězec služeb pro své zákazníky, jaké mají Boeing nebo Airbus, firma Suchoj nemá. Letadlo mělo také několik fatálních nehod, které mu pověst nevylepšily.

Mexický deník El Financiero napsal, že pro společnost Interjet je provoz SSJ něco jako „řídit Hummer v Sierra Tarahumara“, tedy v drsném pohoří na západě země. „Na chvilku budete v pohodě, ale když bude vozidlo vyžadovat servis, sehnat díly a zajistit opravářské práce bude komplikované a drahé.“

V loňském roce letecká společnost dokonce oznámila, že se Superjetů úplně zbaví, ale nakonec couvla a sdělila, že některé létat nechá.

Autor píše o svém zážitku: „Na palubě letounu s 93 místy seděly nejvýše tři tucty cestujících, kterým vzdušná kabina dávala pocit prostornosti. Byl jsem nadšený množstvím místa.“

Pak to ale přišlo: „Už se mi ovšem nelíbilo rozhodnutí posádky nechat klimatizaci vypnutou, dokud nebyly nastartovány motory a my jsme začali pojíždět. Kapitán se možná rozhodl ji vypnout, aby ušetřil peníze, což v parném srpnovém dni v jižním Texasu není dobrý nápad. Když letadlo konečně odstartovalo, začala na mě téct zkondenzovaná voda ze stropního panelu. Vzpomněl jsem si na interní zprávu ruské letecké společnosti Aeroflot, která unikla do ruských médií a uváděla klimatizaci mezi problémovými položkami letadla.“

Horší než voda kapající ze stropu byl ale prý hluk motoru, „rozhodně hlasitější než u západních tryskáčů stejné generace“. „Stupeň a tón byly také odlišné, spíše vrčící než fén připomínající zvuk dnešních amerických a evropských proudových motorů.“

Motory letadla SSJ nejsou stoprocentně ruské, jsou produktem společného podniku s francouzskou společností Safran, ale stále mají víc technických problémů než jejich západní protějšky. „Způsobují mnohem více vibrací. Z mého sedadla poblíž motoru na pravoboku jsem cítil a slyšel každou změnu výkonu. To při pětačtyřicetiminutovém letu nebyl velký problém, ale při delším letu by to bylo nepříjemné. Než jsme přistáli v MTY, můj dojem ze Superjetu vykrystalizoval. Stejně jako jiná ruská letadla, se kterými jsem letěl, to byl krásný stroj s několika výstřednostmi, kvůli kterým jsem cítil, že to není západní letadlo.“

Je to marné. Zřejmě bude ještě nějakou dobu platit, že narazit ve světě na nějaký ruský výrobek, bude spíš vzácnost.