Když Gallupův ústav nedávno zveřejnil průzkum provedený mezi Američany, přineslo to překvapení. Mezi desítku lidí, které Američané nejvíce obdivují, patří ruský prezident Vladimir Putin a izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Přitom pro oba nebyl minulý rok 2014 zrovna tím nejlepším.

Americký novinář Neil Gabler na serveru Einnews vysvětluje tento pozoruhodný jev. Proč zrovna tito muži? Jistě jsou výrazní, o tom není pochyb. Něco ale na jejich obraze v mediích musí být fascinující, když zapůsobí dojmem i na lidi, kteří by je jinak mohli vidět dost kriticky.

Gabler připomíná všechna proti: Oba jsou zapleteni do konfliktů a kontroverzí. Oba čelí mezinárodní kritice. A oba také vykazují jistou bojechtivost, která není – diplomaticky řečeno – vždy předmětem obdivu.

Jak se ale mohli ti dva dostat v Americe na seznam obdivovaných lidí? Jednoduchá odpověď je, že z nich vyzařuje jistota v době, která to dovede ocenit a jež jistotu považuje za sílu.

Tohle nás přece neučili

Je to pravý opak toho, říká Gabler, co nás učili v kurzech humanitních věd na univerzitě – totiž že jistota je vlastností pošetilců a podvodníků. Podle učenců není žádná absolutní pravda. A i kdyby nějaká taková byla, nikdo na ni nemá monopol. Jsme zvyklí všechno považovat za ambivalentní, přizpůsobovat se a vyznáváme jistý druh intelektuální umírněnosti, která je považována za punc velkých myslitelů a velkých lidí. To jsou osobnosti, které si uvědomují své limity.

Jenže v reálném světě je to jinak. Bouře a zmatky života nás učí, že jedna z věcí, která je na lidech obdivuhodná, je jejich jistota. Obdivujeme hluboké přesvědčení a neochotu čelit pochybnostem.

Putin a Netanjahu jsou pochopitelně velmi odlišné osobnosti, počínaje už tím, že Putin je silný muž, který může svou vůli diktovat druhým, zatímco tohle Netanjahu ve stejném slova smyslu nemůže. Jednu věc ale mají společnou, nezdá se, že by byli nějak týráni vnitřními pochybnostmi a zápasy. Mají absolutní důvěru ve svá přesvědčení a vize.

Není těžké pochopit, proč Američané zaměňují jistotu se silou. Sebedůvěra je totiž ve Spojených státech skoro sekulárním náboženstvím. Ve světe americké svépomoci donekonečna slyšíme, že sebedůvěra a sebeujišťování jsou magické elixíry produktivního a uspokojivého života. Můžete udělat cokoliv, když si budete věřit. Například vpadnout na Ukrajinu nebo čelit mezinárodnímu tlaku se konečně nějak dohodnout s Palestinci.

Protijed na nepořádek

Putin a Netanjahu mají podle autora společný rys filmového chlapáctví, jak se objevuje například u Johna Wayna nebo Arnolda Schwarzeneggera. U těch se nějak nezdá, že by měli pochybnosti.

Nejde tedy o to, abychom věřili tomu, co Putin a Netanjahu dělají. Najdou se možná Američané, kteří schvalují anexi Krymu. Proč schvalovat tak podivný čin? Možná se mnohým líbí právě to, že někdo je schopen akce ve světě, který často akce schopen není. Takto jednající muž je sice mimo, ale zato je silný. „He’s wrong, but he’s strong.“

Sebejistota působí jako protijed na nepořádek v světě kolem nás. Naše víra je naše kotva a nic námi nemůže otřást. To se netýká jen Putina a Netanjahua. Přes média se pocit jistoty šíří k lidu. Být si nejistý je anachronismus. To je ovšem dost ochromující, protože sebejistota brání kompromisu a také z lidí jiného názoru vytváří protivníky a nepřátele, a plodí tak konflikt. Neřeší ho.

Neil Gabler soudí, že styl naparování se a tvrdé řeči není věcí politické výkonnosti, ale estetiky vůdcovství. Putin a Netanjahu nás ve světě nejistot ujišťují, že John Wayne žije v Moskvě a Jeruzalémě a vede se mu dobře.

Nejen tam. Testovací otázka by mohla znít: Z kterých českých vůdců vyzařuje sebejistota bez náznaku pochybnosti?

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner