Americká demokracie je větší než Obama i Trump

koláž: SF

Dobytí Bílého domu dovršil Donald Trump symbolickým gestem – vrátil do Oválné pracovny bustu Winstona Churchilla. Dal tím najevo, že se mění nejen podnájemník, ale také genius loci.

Bustu svého času nechal odstranit jeho předchůdce s odůvodněním, že se nejedná o postavu americké historie. Mnohem pravděpodobnější se zdá být domněnka, že Obamovi vadily povahové vlastnosti, které udělaly z Churchilla velikána světové politiky: zmužilost, rozhodnost, nerozostřený pohled na svět, kritický vztah, leč neochvějná věrnost demokracii. To je ten duch, jímž má být poznamenáno toto místo.

Je po volbách, a proto mnohým uniká racionální smysl té mediální bakchanálie, která svou zuřivostí nemá v amerických dějinách obdoby. Takřka hrubým násilím je navozován pocit, že za minulého prezidenta byly Spojené státy v podstatě harmonickou společností, a teprve Trump je rozdělil na dva nesmiřitelné tábory. V zemi vládne zahuštěná atmosféra nenávisti na samém pokraji občanské války a jeden snadno propadne dojmu, že to tu ještě nebylo. Dojem je mylný.

Velmi podobná atmosféra panovala ve Washingtonu, když před tehdy ještě nedostavěným Kapitolem přísahal na Bibli první demokraticko-republikánský prezident Thomas Jefferson. Psal se rok 1801 a předchozí prezident John Adams i se svými věrnými po prohraných volbách ignoroval inaugurační ceremonii. Po dvanácti letech končila vláda federalistů a její stoupenci to nesli úkorně. Demokratičtí republikáni tehdy byli stranou jižanskou a mnohým svobodomyslným občanům severovýchodu se zdálo, že jsou svědky nástupu tmářství a zpátečnictví. Nový prezident mluvil o volebním vítězství jako o „revoluci roku 1800“. Napětí v zemi se dalo krájet a mnozí se obávali jejího rozpadu. Nestalo se.

Obdivovatelé Vladimira Putina u nás rádi argumentují malou schopností amerických vůdců dohodnout se v rozhodujícím okamžiku jako pádným důkazem předností autoritářství. Těm je třeba připomenout, že zhruba ve stejné době, kdy Jefferson pronášel slavnostní slib, v Rusku spiklenci pevně tiskli polštář na tvář cara Pavla Petroviče. Byl to jeden ze tří ruských panovníků, kteří krátce po sobě skončili nepřirozenou smrtí, i když ve vlastní posteli. Mezi nevraživostí a zabitím legitimního panovníka přece jen leží světy.

Jasnozřivý Alexis de Tocqueville již v roce 1835 napsal: „Je snadné konstatovat, že americká demokracie často chybuje při volbě lidí, kterým svěřuje moc. Leč je velmi nesnadné odpovědět na otázku, proč stát, který tito lidé řídí, neustále vzkvétá bez ohledů na jejich kvality.“ Sám nabízel odpověď, že je to výsledek důsledné odvolatelnosti mocných. Díky ní si „Američané mohou dovolit dělat napravitelné chyby.“

Prezidentské volby roku 2016 se zjevně vymykaly z každého normálu. Nejde jen o to, že jejich výsledek zahanbil skoro všechny, kdo se léta přiživovali na analýze společenských nálad: agentury pro průzkum veřejného mínění, sociology, mistry politických technologií. Důležitější je to, že tyto volby odhalily neúčinnost a irelevantnost stranického systému, který více neřídí demokratický proces. Se systémovými kandidáty soutěžili zanícení buřiči – Bernie Sanders a Donald Trump. Ten první sliboval provést společenskou revoluci, ten druhý vysušit washingtonský močál. Oba dva si jako svůj terč zvolili establishment, vládnoucí třídu, jež se utápí v politikaření a profanuje demokratické procedury. Oba dva neměli podporu stranického aparátu a sázeli na moderní informační technologie. Sandersovi, jak nyní víme, jeho vlastní strana házela klacky pod nohy. Trumpovi spolustraníci pilně okopávali kotníky.

Demokrati si zasloužili prohrát, ale svým způsobem si to zasloužili i čelní republikáni. To teď se tváří, jako že o takovém prezidentovi celou dobu snili. Ve skutečnosti se zařadili do jeho suity, až když už bylo po všem. V Americe se tomu říká „naskočit do povozu s muzikou“: takové povozy se šumaři obvykle uzavíraly slavnostní průvod. Mnozí straničtí lídři stále doufají, že dokážou Trumpa ovlivnit a vrátit ho na správnou cestu.

Žádná ze stran nereflektuje problém, nebere si ponaučení a neanalyzuje vlastní chyby. Všichni straničtí papaláši zůstali ve svých funkcích, nikde žádné volání po odstoupeních a personální obměně. Stejní psavci, kteří ještě nedávno připravovali nekrology na smrt Republikánské strany, nyní chutě zatracují stranu Demokratickou. Jsme svědky krize stranického systému. Tentýž Tocqueville konstatoval to, co je očividné až dnes: „Svého času v Americe existovaly velké strany, dnes již nejsou: země poznala štěstí, ale postrádá mravnost.“ Tato pravda byla zřejmě vyslovena poněkud předčasně, dvě století systém přece jen fungoval bezvadně. Po celou dobu nebylo málo těch, kdo, tak jako progresista Herbert Croly, pokládali zrušení dvoustranického uspořádání za podmínku vítězství pokrokové demokracie.

Pronikavý polyhistor Arthur Schlesinger již v 80. letech minulého století tvrdil, že politické strany v podstatě nejsou k ničemu: „Zábavní průmysl zajistil občanům mnohem atraktivnější možnosti trávení volného času než nekonečné žvanění politických demagogů.“ Zábavnímu průmyslu zčásti také vděčí Donald Trump za to, že mu pomohl do Bílého domu. Koneckonců kandidáti jsou ve volbách hodnoceni především jako osobnosti, vystupují za sebe, nikoli za své strany. Strany, v lepším případě jim nepřekážejí.

Soudě podle senátního schvalování členů nové vlády panuje v řadách republikánů nejistota a rozkolísanost: paradoxně nejnepříjemnější otázky pokládali Trumpovým nominantům  právě republikánští matadoři. U demokratů vůbec převládá očekávání konce světa, štěpení a proces, kterému Američané říkají „finger-pointing“ – hledání viníků. Do zrcadla se raději nikdo nedívá. Začíná se mluvit o možné fragmentaci Kongresu, při které se zákonodárci budou seskupovat do hlasovacích bloků ad hoc, nikoli podle stranické příslušnosti, ale podle okamžitých zájmů.

Je zajímavé, že John Adams a Thomas Jefferson se později nikdy v životě nesetkali. Díky společnému známému však zahájili korespondenci, která časem nabývala na intenzitě. Nakonec po letech dospěli k závěru, že jejich povolební rozepře a názorové rozdíly byly mnohem zanedbatelnější, než se jim tehdy zdálo. Zemřeli v jeden a tentýž den, 4. července roku 1826 – v den 50. výročí schválení Deklarace nezávislosti Spojených států. Sepsáním textu Deklarace Kongres pověřil právě Jeffersona – na doporučující návrh Adamse. Z pohledu současníků se o demokracii zasloužili oba, rukou společnou a nerozdílnou.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner