Donald Trump s čepicí MAGA na hlavě. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Staronový americký prezident se od začátku svého mandátu snaží výrazně posunout zvyklosti tak, aby rozšířil pravomoci exekutivy. Tento neformální způsob, jak de facto proměňovat rovnováhu mezi mocí zákonodárnou a výkonnou, je do jisté míry normální. Americká ústava je poměrně krátký dokument a v mnohém závisí na výkladu a právě zvyklostech. Teď ovšem Donald Trump překročil hranice úplně. Zaprvé zcela ingoruje rozhodnutí soudů a zadruhé jednostranně prohlásil za neplatné kroky předchozí exekutivy. Tady už nejde o zvyklosti, ale o samotnou podstatu demokracie.
Předně je třeba říci, že si Trump vybral z politického hlediska dobré cíle, na kterých si ověřit, zda mu tento postup projde. Soudní rozhodnutí, které se rozhodl ignorovat, se týká využití obskurního zákona o nepřátelských cizincích pro deportace imigrantů. Prezident dobře ví, že třeba na rozdíl od ekonomiky mírná většina Američanů jeho kroky v oblasti migrace schvaluje. To, zda je využití přes dvě stě let starého zákona v souladu s ústavou, proto tolik řešit nebude.
Druhým cílem pak byly Bidenovy preventivní milosti pro členy výboru vyšetřujícího útok na Kapitol. Ty podle Trumpa neplatí, protože je prý nepodepsal sám Biden. Co na tom, že existují televizní záběry, kde o nich bývalý prezident mluví a obhajuje je? Trump ví, že zrovna udělování milostí nepatří k populárním pravomocem prezidenta. Opět to asi není něco, co by většinu Američanů trápilo.
Rozdíl mezi prezidentem a diktátorem
Pro prezidenta jsou to ale zjevně jen testovací balónky. Pokud mu ignorování soudů a naprosto nezákonné rušení rozhodnutí jeho předchůdce projde, bude v tom jenom pokračovat. To první přitom jednoznačně nabourává dělbu moci a to druhé zase časové omezení mandátu. Prezident nesmí konat v rozporu s rozhodnutím soudu, protože exekutiva nemá vykládat zákony. Nesmí svévolně rušit nezrušitelné rozhodnutí svého předchůdce, jakým milost bezpochyby je, protože bylo učiněno před tím, než dostal mandát.
To jsou ale přitom dvě podstatné věci, které odlišují demokratické státy od diktatur. Demokracie nespočívá jen v tom, že lidé jednou za pár let odevzdají svůj hlas. Je to, jak říkal John Adams, vláda zákonů, a nikoliv lidí. Donald Trump se svým mandátem ale nakládá přesně opačně. V projevu ke svým podřízeným de facto vyzývá k perzekuci kritických novinářů, údajně aby ochránil nezávislost soudů. Zároveň ale na ni sám útočí, a když nerozhodnou v jeho prospěch, prostě to rozhodnutí ignoruje.
Za normálních okolností by se proti takovému chování postavil kongres. Když třeba Franklin Delano Roosevelt chtěl skokově zvýšit počet soudců Nejvyššího soudu ve 30. letech 20. století, protože měl pocit, že mu konzervativní soud blokuje jeho agendu, postavili se proti tomu jeho vlastní spolustraníci. Republikánská strana je ale bohužel dokonale ochočená a Trumpovi se podobně nepostaví. Americká demokracie tak zažívá jednu z největších zkoušek ve svých dějinách.
