V zásadě každé americké prezidentské volby jsou popisovány jako zcela zásadní, přinejmenším americkými voliči, politiky a médii. Podobný pocit mívají i média či veřejnost mimo Spojené státy. Například v roce 2008 se bojovalo o zamazání posledních zbytků nehezké skvrny americké historie, totiž otroctví. Volba prvního prezidenta afroamerického původu měla být finální tečkou za napjatými rasovými vztahy v této nesmírně etnicky rozmanité zemi. Před čtyřmi lety zase dle mnohých svítala naděje, že americká společnost volbou první ženské prezidentky ukáže, že proces zrovnoprávnění něžného pohlaví postoupil do další fáze.
Podobně to často platí i tematicky. Část Američanů uvítala, když Kongres po několika desetiletích v roce 2010 konečně schválil zásadní změnu systému zdravotního pojištění, tzv. Obamacare. Naopak konzervativnější část americké společnosti ji vnímala jako nebezpečný „neamerický“ projekt. Výsledkem je, že ve volbách v roce 2016 a vlastně i letos voliči potenciálně rozhodovali a rozhodují, zda vůbec tato reforma přežije do dalších let a případně v jaké podobě.
A dále tu máme společensko-kulturní oblast, ve které Amerika umí ve všech možných diskusích předvádět verbální verzi občanské války, která navíc někdy přejde i v ozbrojené násilí. Teď samozřejmě mluvím v první řadě o tématu potratů, které se na české politické a mediální mapě krčí kdesi v nejvzdálenějším zapadlém koutku a nikdo ho příliš neřeší. Ne tak v USA, kde odpor vůči potratům a zdravotnickým zařízením, kde se provádějí, končí výjimečně i vraždami. Od roku 1973 je právo žen rozhodovat o potratu ve všech amerických státech zakotveno rozhodnutím Nejvyššího soudu. Proto jsou každé americké volby pro řadu Američanů a zejména Američanek nesmírně důležité v tom, že to bude buď liberální, nebo naopak konzervativní prezident, který na případně uvolněná místa v Nejvyšším soudu navrhne nové soudce a tím může určit, zda toto 50 let staré soudní rozhodnutí přetrvá, nebo ho naopak Nejvyšší soud v novém složení rozvolní či přímo zruší.
Proč vlastně Trump? A proč Biden?
Letošní volební rok je pro Američany opravdu výjimečný a výsledku voleb je přikládán bezprecedentní význam. Což není nějaký můj dojem z novinových, televizních či internetových titulků, ale jedná se o závěry průzkumu přímo mezi voliči. V roce 2000 se přesně polovina amerických voličů domnívala, že bude opravdu záležet na tom, zda volby vyhraje Al Gore nebo George Bush mladší. V letech 2008 a 2012 si shodně 63 % voličů myslelo, že je zásadní, zda bude zvolen, resp. znovuzvolen Barack Obama, nebo zda se vítězem stane John McCain, resp. Mitt Romney. Ve velmi polarizované společenské situaci před čtyřmi lety to bylo již 74 % voličů, kteří volbám přikládali zásadní význam. To však pořád není nic v porovnání s letoškem, kde se podíl Američanů vnímajících blížící se prezidentské volby jako zásadní dostal na rekordní úroveň 83 %. Pro jistotu podotýkám, že se jedná o výzkumy jedné a té samé respektované agentury – Pew Research –, a proto můžeme výsledky z jednotlivých let srovnávat.
Z výše uvedeného plynou následující otázky: Jak se Spojené státy dostaly do situace, kdy za Republikánskou stranu kandiduje Donald Trump, tudíž člověk, který před čtyřmi lety v celonárodním součtu zaostal za svojí protivnicí o téměř tři miliony hlasů a jehož dle průměru národních výzkumů po téměř celé jeho dosavadní prezidenství odmítá většina všech voličů? Muž relativně pokročilého věku 74 let, jehož způsob vládnutí vedl k masivnímu propadu prestiže USA u řady amerických spojenců, od Velké Británie přes Francii a Německo až po Kanadu? A zrovna tak se pravidelně objevují dotazy na jeho vyzyvatele za Demokraty, tedy Joea Bidena: Proč se Trumpa chystá v Bílém domě vystřídat ještě starší politik, kterému bude v případě zvolení během lednové inaugurace dokonce 78 let? A hlavně – proč si Demokraté pro tyto extrémně důležité volby vybrali fakticky vzato „béčkového“ kandidáta, přinejmenším z toho pohledu, že se svojí ambicí získat prezidentskou nominaci neuspěl ani při svém prvním pokusu v roce 1988, ani napodruhé o 20 let později?
S odpovědí začnu u Trumpa, a to samozřejmě již v roce 2016. Ten měl v tehdejších republikánských primárkách štěstí nejméně ve dvou ohledech. Zaprvé vstoupil do velmi širokého pole kandidátů, z něhož nikdo nevyčníval tak výrazně, jako tomu bylo například u Demokratů a Hillary Clintonové, která byla od začátku vnímána jako jasná favoritka demokratických primárek. Pro Trumpa tak nebylo těžké ovládnout několika skandálními výroky a návrhy pozornost médií a konzervativních voličů.
A zadruhé – řada zejména republikánských voličů vykazovala obrovskou poptávku po takových politicích, kteří by samozřejmě kandidovali ve volbách, aby následně obsadili politické posty, ale zároveň by nevystupovali jako typičtí představitelé washingtonského politického establishmentu s jeho extrémně nízkou veřejnou popularitou.
Když se pokusím přiblížit průběh tehdejších republikánských předvolebních debat pomocí zcela fiktivního příkladu z českého politického prostředí, vypadalo by to asi následovně: celé debatní pole deseti více či méně zkušených matadorů by diskutovalo prostřednictvím vět typu „vyslali jsme voličům jasný signál, že budeme uvažovat o snížení daní“, nebo „tento návrh jsme zamítli v druhém čtení, ale jsme ochotni se k němu vrátit“ až po „uvedená formulace není zcela v souladu s Istanbulskou úmluvou, a proto jsme ji na grémiu nedoporučili k projednání“. A do toho by vstoupil přidrzlý blonďák bez nervů, zato se zkušeností s televizními reality show. Sice netuší, co je to druhé čtení a Istanbulská úmluva, ale k úlevě řady voličů, zejména těch s nižším vzděláním, chrlí na mikrofon nesmírně jednoduché recepty na řešení složitých problémů, které voliče trápí.
Ty měly, teď již zpět v amerických reáliích, následující podobu: za řadu problémů mohou imigranti, tak se prostě na hranici s Mexikem postaví neprostupná zeď. Zkrachovala továrna ve vašem městě, kde jste u pásu za slušný plat vyráběli velká neekonomická a neekologická auta? Ekologické limity změkčím či zruším, ukončím nevýhodné mezinárodně-obchodní smlouvy s těmi zlými zeměmi, jako je nejen Čína, ale i naši spojenci Německo či Japonsko, a prostě továrny postavíme znovu. Připadá vám, že vás ve Washingtonu zastupuje zkorumpovaná „elita“ z obou politických stran, která nechápe vaše každodenní problémy? Na to – a teď již odcituji Trumpa doslova, a to z republikánského volebního sněmu z léta 2016 – zaznělo následující bombastické prohlášení: „Nikdo nezná náš vládní systém lépe než já, a proto jen já ho mohu napravit.“
Jinými slovy Trump v sobě zkombinoval několik kvalit, které neměl žádný z jeho soupeřů, což mnohonásobně vyvážilo jeho handicapy, například v podobě absence jakékoliv předchozí zkušenosti z působení ve volené politické funkci. Konkrétně nepracoval v nenáviděném Washingtonu, nevypadal a nechoval se jako politik, mluvil řečí svých voličů a nedělal si vůbec hlavu se společenskými normami typu politické korektnosti. A tím vším se perfektně trefil do poptávky řady voličů na pravé straně voličského spektra.
Troufnu si totiž tvrdit, že navzdory posunu Evropy do podobné postfaktické doby, jaká se nyní projevuje na opačné straně Atlantiku, nadále panuje odlišnost v tom, co evropská (a česká) veřejnost očekává od svých prezidentů v porovnání s USA. Ano, v posledních letech jsme byli svědky různých prezidentských kandidátů vítězících v různých evropských volbách, přesto se mi zdá, že zdejší voliči nadále očekávají od svého prezidenta určitou vzdělanostní a intelektuální úroveň, prokázanou například schopností psát odborné komentáře a knihy na různá společenská témata. V tomto je Amerika jiná a američtí občané jsou schopni zvolit, kulantně řečeno, intelektuálně hodně „přímočaré“ kandidáty typu George Bushe mladšího nebo právě Donalda Trumpa.
Zároveň Trumpovi samozřejmě nahrál americký systém primárek, ve kterém o kandidátech nerozhoduje několik desítek, stovek či tisíců členů dané politické strany, ale přímo miliony voličů. To je ovšem téma na samostatný článek.
Trumpova nepopularita aneb „Volitelný“ Biden
Zbývá tak přinejmenším teoretická otázka, proč letos za Republikány nekandiduje někdo jiný, vzhledem k Trumpově objektivní nepopularitě. Cesty k této možnosti byly v zásadě dvě. Zaprvé se mohl opakovat scénář z roku 1968, kdy se tehdejší demokratický prezident Lyndon B. Johnson sám rozhodl, že zejména vzhledem ke své nízké oblíbenosti – dané primárně vývojem války ve Vietnamu – z boje o udržení se v Bílém domě odstoupí. Asi nikoho nepřekvapí, že vzhledem k enormnímu egu a pocitu své vlastní výjimečnosti tento scénář v případě Donalda Trumpa nenastal.
Druhou možností by byla Trumpova prohra v primárkách, k čemuž by však byl nutný extrémně zajímavý republikánský protikandidát a přece jen výrazně horší kondice americké ekonomiky, než jak tomu až do začátku americké koronavirové vlny bylo, případně zahraničněpolitická krize enormních rozměrů nebo nový prezidentský skandál. Pro Republikány je Trump sice nepříliš populárním vrabcem v hrsti v porovnání s nějakým ideálním reaganovským holubem na střeše, nicméně hlavní úkoly své strany plnil výborně – od snížení daní přes navýšení vojenského rozpočtu po nominaci konzervativních soudců Nejvyššího soudu. A jakýkoliv scénář s jiným republikánským kandidátem by měl daleko menší šanci na úspěch, než jakou má i politicky oslabený prezident Trump v současné době, tudíž i tato varianta zůstala v rovině hypotetických spekulací a jedinou reálnou nabídkou pro voliče napravo od středu zůstává současná hlava USA.
Co se týče Joe Bidena, na otázku „Proč zrovna on?“ je podle mě nutné jít z opačné strany a zeptat se „Proč ne někdo jiný?“. Přemýšlivý intelektuál Bernie Sanders byl některými vnímán jako snadný terč kvůli nálepce „nebezpečného socialisty“, navíc mu uškodil loňský infarkt. Vzdělaná Elizabeth Warrenová působila až příliš profesorsky, a to jak vzezřením, tak svými propracovanými plány. Amy Klobucharová je sice sympatická senátorka, ale ničím zvláštním voliče nezaujala. Miliardář Michael Bloomberg naskočil do kampaně až příliš pozdě a jeho republikánská minulost a nepřesvědčivé debatní schopnosti jeho ambice brzy ukončily. A senzační favorit prvních primárek Pete Buttigieg – schválně, kdo si ho dnes ještě pamatuje? – působil díky politické zkušenosti omezené na výkon funkce starosty menšího města jako příliš snadné a nezkušené sousto pro Trumpa.
Kde tedy měli demokraté vzít nového Billa Clintona či Baracka Obamu? Papírově se na tuto roli zdánlivě hodil pouze Beto O’Rourke, kombinující minulost punk rockera s vizáží Kennedyho a energii ze své skvělé senátní kampaně z roku 2018, během které mnoho Američanů s napětím sledovalo, jak téměř předstihl neporazitelně vypadajícího texaského Republikána Teda Cruze. Avšak i Beto ke zklamání mnohých – včetně mne – v demokratických debatách pohořel.
Řadě Demokratů tudíž Biden po několika prvních primárkách tak říkajíc „zbyl“, a to dle jednoho hlavního voličského parametru, totiž jeho obecné volitelnosti a schopnosti porazit Trumpa. V osobě Bidena vybrali Demokraté představitele celonárodně nejznámějšího jména, nejzkušenějšího člena celého kandidátského pole a v neposlední řadě loajálního „parťáka“ nadále oblíbeného ex-prezidenta Obamy.
Biden, nebo Trump? Losna, nebo Mažňák?
Volby se tak v zásadě scvrkly na jeden dominantní rozměr – Trump slibuje víc Trumpa, a to bez jakéhokoliv plánu, kam by ve svém druhém prezidentském období USA nasměroval (v roce 2016 alespoň nějakou vizi ohledně imigrace, odmítnutí boje se změnou klimatu a kritiky mezinárodních obchodních smluv a potažmo ekonomické globalizace jako takové představil). A Joe Biden, přes veškerou svou snahu prezentovat alespoň nějaký komplexní program pro budoucí směřování země, je svými voliči v první řadě vnímán jako nejspolehlivější sázka na anti-Trumpa. Debata o hospodářství se letos omezuje na preferenci pomalejšího nebo naopak rychlejšího rozvolňování protikoronavirových opatření či pár rychlých slov o daních, rozjitřené rasové vztahy slouží pouze jako odrazový můstek pro obecné floskule o reformě policie či potřebě práva a pořádku. A zahraniční politika – včetně pro nás tak zajímavých a důležitých vztahů USA s Evropou – končí na vedlejší koleji.
Pro americkou demokracii a společnost jako celek je to dosti nehezká vizitka, ale nemohu skončit jinak: nejdůležitější prezidentské volby za posledních několik desetiletí mají bohužel intelektuálně-politickou hloubku na úrovni vontského „Volíš Losnu, nebo Mažňáka?“.
Mgr. Jakub Lepš, M.A. je amerikanista, vysokoškolský pedagog (University of New York in Prague) a politik, člen TOP 09, od roku 2014 zastupitel a místostarosta Prahy 11.
