Americké prezidentské volby jako slavnost zapomnění

twitter

Donald Trump | FOTO: twitter

Známý americký volební analytik Frank Luntz tuhle utrousil vtipnou poznámku: „Pokud se agentury pro průzkum veřejného mínění zmýlí i tentokrát a zvítězí Trump, bude to znamenat, že je na čase, abychom si já a moji kolegové hledali nové povolání!“ V této větě je zakleté celé zoufalství amerického expertního společenstva v předvečer osudových voleb, kdy pohled z okna a pohled na tabulky průzkumů jsou dva různé pohledy jako by reflektující dvě různé a dokonce neslučitelné skutečnosti.

Milý Frank Luntz zajisté trochu přehání. Měnit povolání nejspíše nehodlá, i když v jádru má pravdu: realita a její většinový expertní obraz se od sebe vzdálily tak, že se navzájem nevidí. Prezident Trump je a zůstává nepředvídatelný a ani teď, za minutu dvanáct, nehodlá respektovat dobře míněné rady sdělovacích prostředků, jež ho k smrti nesnášejí. Když na obrazovce kdysi populárního televizního kanálu vidím dalšího slovutného komentátora, jak s truchlivou tváří konstatuje, že nesnesitelný diktátor opět neučinil krok, který ho ještě mohl zachránit před oprátkou, neřekl to správné slovo a neudělal ten jedině správný a spásný ústupek, dochází mi, že jeden z nich se v této zemi znemožnil navždy – buďto Trump, nebo všeznalý komentátor s celou svou továrnou na promývání mozků. Jejich další koexistence se zdá být zhola nemožná.

archiv

Studem klopím oči, když slyším sofistikované tvrzení, že nejlepším důkazem Trumpovy porážky v debatách s brilantním Bidenem jsou módní doplňky obou manželek. Nohatá Melanie vypadala na šteklech nehorázně, zatímco květované šatičky dodávaly pohledné Jill ještě více šarmu, pokud je to vůbec možné. Podobné analýzy zanechávají v posluchači neodbytný pocit, že mu otevřeli lebku a míchají mozek velkou vařečkou.

Přesto zoufalství Franka Luntze a jiných mistrů jeho cechu působí poněkud strojeně. Za čtyři roky budou zajisté opět předpovídat výsledek dalších voleb se vší akademickou vážností. Vždyť i v předchozím volebním cyklu předpovídali vítězství pokroku se stejně velkým náskokem jako nyní a některé progresívní časopisy stihly kvapně otisknout fotku usměvavé Hillary, aniž by počkaly na definitivní čísla. Svízel je v tom, že Američané jsou skutečně zapomnětliví – takový je jejich fyziologický svéráz. Nejlépe to demonstroval demokratický kandidát Joe Biden, když na otázku novináře, proč, podle průzkumu agentury Gallup, si 56 % Američanů myslí, že se za Trumpa mají lépe, než se měli za Obamy, odpověděl: „Pokud, jak tvrdíte, 54 % Američanů se domnívá, že za této vlády je jejich životní úroveň lepší než za naší, znamená to jen to, že mají špatnou paměť.“ Darmo mluvit o obyčejných Američanech, když jejich nejlepší z nejlepších, nejbystřejší a nejenergičtější, dokáže během jedné vteřiny zapomenout číslo, které zrovna hodlá popřít.

Banner Nová Orientace

Upřímně závidím kolegům – a že jich není málo! – kteří v tom od začátku mají jasno. Věří v to, že Donald Trump je výtvorem Vladimira Putina, je jím dovedně řízen a plní jeho špinavá tajná přání. Takový intelektuální samouk ví, že ze všech amerických úspěchů poslední doby čouhá sláma ruských zájmů. Za čtyři roky ani jedna nová americká válka, žádné zinkové rakve a žádné nové úhledné kříže na Arlingtonském hřbitově – opravdu je to to, na co připíjeli žirinovci, když ve Státní dumě bouchali šampaňským? Opravdu může Putin být pyšný na svou odpovědnost za nespolehlivý a dočasný klid na syrském bojišti, když vidí, jak hravě a jakoby bez námahy řeší Trump odvěký blízkovýchodní konflikt? Americké vojenské základny rostou jak houby po dešti podél ruských hranic a další kontingenty se dislokují na východě Polska a v Pobaltí – opravdu to může Putin pokládat za plnění svých tajných snů?

Ukrajinské ozbrojené síly poprvé dostaly letální zbraně – protitankové rakety Javelin. Je to vážně pro Putina důvod k oslavám? Obama byl jiný kalibr: dodával Ukrajincům děravá vyřazená prostěradla, aby si mohli ustlat na bojišti. Sám mezitím velebil restart vztahů s Moskvou, který měl Rusko učinit býložravým a mír věčným. Trumpova diplomacie nyní nabrala neuvěřitelný záběr: od Pacifiku po Latinskou Ameriku. Na východě Evropy buduje široké souručenství zvané Trojmoří, zprostředkovává (nebo se o to aspoň pokouší) smír mezi úhlavními nepřáteli – Kosovany a Srby, Armény a Ázerbájdžánci. Málokdo chápe celý dosah této změny: vždyť je to území, které arogantní Lavrov označil za „zónu výlučných ruských zájmů“! Kde je nyní Lavrov s celou svou nadutostí a kde je pracant Pompeo, který jen za tři poslední měsíce svými návštěvami 60 zemí posílil americký vliv ve všech regionech zeměkoule?

Putin se schovává v tmavém bunkru, leč když Trump zavolá Lukašenkovi, Bělorusko bez prodlení osvobozuje zatčeného politologa Škljarova jen proto, že ten má kromě ruské také americkou státní příslušnost. Ještě nikdy po 2. světové válce nebyl reálný vliv Washingtonu na celém postsovětském prostranství tak věcný a masívní jako nyní. Opravdu máme věřit, že Trump takto plní rozkazy svého páníčka předávané pomocí supervysílačky zabudované do fotbalového míče, který mu Putin věnoval v Helsinkách? Pokud si někdo myslí, že teď ve svém sarkasmu už trochu přeháním, nechť znovu nahlédne do dva roky starých komentářů slovutných autorů. Dnes se nikdo z nich ani trochu nečervená u vědomí své nebetyčné blbosti.

Trump a diktátoři

Ale cožpak zrzavý šašek nemiluje diktátory celého světa a nesnaží se jim vlichotit, seč může? Tak určitě. Dělá vše, aby se zavděčil stranickému vedení Číny, a jen tak naoko, aby se neřeklo, dodává zbrojní systémy Tchaj-wanu a vede proti Číňanům obchodní válku k hlasité nelibosti svých svobodymilovných evropských spojenců. Tajně miluje íránské ajatolláhy a svou lásku alibisticky projevuje ropným a měnovým embargem, což mu Evropa také vyčítá. Mám snad vyprávět o vřelých vztazích Trumpova Bílého domu s diktátory Latinské Ameriky typu venezuelského Madura, bolivijskými, nikaragujskými a kubánskými revolucionáři, jejichž hrdé profily lze spatřit na tričkách amerických antifašistů? Anebo se zeptejte běloruského Lukašenka – ten vám poví něco o Trumpově lásce!

Ale je tu přece přesvědčivý příklad nesmyslného podbízení se severokorejskému lidožroutovi Kim Čong-unovi, jenž uštědřil Trumpovi diplomatickou facku. Stále čekám, kdy se naplní předpověď znalců, že Trumpovo ponížení zapříčiní mezinárodní uznání korejského diktátora, který se stane „salonfähig“, tzn. „vítaným ve všech politických salonech Evropy“. Sám přitom bude nadále testovat zdokonalené mezikontinentální rakety, které na jeho rozkaz mohou zasáhnout samotné území Spojených států. Obávám se, že se toho nikdy nedočkám: medvídka Una stále nikdo nikam nezve a nejezdí k němu na návštěvu, přitom ani jedna balistická raketa dálného doletu nebyla od té doby vyzkoušena, a tudíž nic neruší spánek důvěřivých Američanů.

Trump, kterého uhnětl a na dálku řídí všemocný Putin, zůstává pohádkou pro chudé duchem vytvořenou ve stejných dílnách FSB, kde se míchají lektvary typu novičok. Cožpak by Putinova loutka opravdu chtěla podvázat plynovod Nord Stream 2 a připravit tím kremelského upíra o poslední zdroj příjmů z prodeje energetických surovin? A byl snad strážce kremelského podsvětí někdy tak osamocen a odříznut od vnějšího světa jako v posledních čtyřech letech? Rukodělný mýtus o všemocném demiurgovi, jenž z pozadí řídí celý svět, tu dosazuje, tu odvolává vůdce západních zemí – takový mýtus potřebuje právě Putin sám, aby tak přiživil svou upadající autoritu.

Joe Biden má pravdu, když tvrdí, že lidská paměť, zejména ta jeho krajanů, je vskutku příslovečně krátká. V poslední době média doslova plošně bombardují obyvatelstvo katastrofickými zvěstmi – co týden, to skandál potvrzený z důvěryhodných ryze anonymních zdrojů. O tom, jak cynický Trump urazil padlé v 1. světové válce, jak neplatí řádně daně pod zástěrkou daňové optimalizace, jak udržuje tajný účet v Číně vypátraný odvážnými investigativci ve stejné daňové složce, která leží na stole u oficiálních auditorů. To by zlomilo vaz i velbloudovi, ale teflonovému Trumpovi je to očividně fuk! Za to všechno bude jednou pykat a trest ho nemine – právě proto, že za celou dobu svého vládnutí neuvrhl do šatlavy ani jednoho pravdomluvného novináře, nezavřel ani jednu redakci, nerozehnal obušky ani jednu protestní demonstraci. A stoupenci budoucího trestance dělají, jako by nic: pochodují po ulicích v neuvěřitelném počtu a mávají podezřelými hvězdnopruhovanými vlajkami.

Dnes skoro každý mlhavě tuší, že se v těchto volbách rozhoduje o životě a smrti (přesněji o způsobu života a smrti), a nejen pro Američany a nejen pro tuto generaci. Vědomě zde nebudu rozebírat podrobné scénáře dalšího možného vývoje Spojených států po 3. listopadu. Není jich až tak málo a je třeba zdůraznit, že jedním ze stále věrohodnějších je scénář občanské války. Kdysi, když jsem poprvé zmínil takovou dramatickou možnost, mnozí kolegové si svorně klepali na čelo. Dnes takovou perspektivu nezavrhuje téměř nikdo. Věhlasný komentátor deníku The New York Times Thomas Friedman dal drsnému nápadu takovouto podobu: „Pokud Trump nevyhraje drtivě, válka je nevyhnutelná!“ Proto apeluje na voliče, aby družně hlasovali pro Bidena. Této podivné logice lze rozumět jedině takto: bude válka, leč po ní přijde zářná budoucnost.

Hrozba války

Každá válka je výbuchem silných emocí a nezkrotných nálad. Jaké emoce nyní ovládají Američany tak silně, že hrozí vyústit v bratrovražednou řež? Jak porozumět té obtížně vysvětlitelné skutečnosti, že Trumpovi stoupenci se svými vlasteneckými módními doplňky zaplňují veřejná prostranství jak jarní povodeň, zatímco uvědomělé bidenovce jeden aby počítal na prstech? Trump s Pencem přitahují desetitisícové davy ve všech koutech země, zatímco na setkání s Bidenem a brigádníkem Obamou si udělá čas leda pár jednotlivců. A když je jich víc než deset, píše se o shromáždění, že tam byla hlava na hlavě. Čím lze vysvětlit, že na prezidentových mítincích panuje sváteční nálada, kdežto u jeho protivníků vládne soustředěný hřbitovní klid? Jak máme rozumět skutečnosti, že výsledky průzkumů veřejného mínění vypadají přímo opačné a slibují Americe sociální zemětřas revolučního typu?

Známý novinář Chris Wallace (to je ten, který tak nešikovně moderoval první nevydařenou debatu uchazečů o Bílý dům), tázán na to, vyslovil názor, který stojí za zamyšlení: „Nadšení a radost nejsou jedinými silnými emocemi, které o výsledku voleb rozhodují. Neméně mocný je také přímo opačný cit, rub každé obdivné lásky a zaujetí. Tato silná emoce, které obvykle říkáme nenávist, je také schopna vyhrávat volby.“ Jak prorocky konstatoval již zesnulý filozof Grigorij Pomeranc: „Věčný je duch nenávisti v boji za správnou věc.“

Opravdu se máme těšit na příchod nového řádu, kde žádná lež nebude příliš velká, jen když zvítězí pravda, a zuřivá nenávist bude vnímána jako norma v boji za pravou lásku?

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner