Americký raketový systém HIMARS FOTO: U.S. army / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: U.S. army / Wikimedia Commons / Public Domain
První fáze ruské války na Ukrajině – dobýt Kyjev během tří dnů – skončila fiaskem. Stejně tak dopadá druhý plán, totiž odříznout Ukrajinu. Na ruské straně si zřejmě dělali iluze, že v Donbasu ruská armáda, neúprosná a hrozivá jako sunoucí se ledovec, rozdrtí ukrajinskou obrannou linii palebnou silou a co zbude, tam se nažene masa vojáčků. Napsal to list Novaja Gazeta Europe. Podle něj ale na rozdíl od nasazení zázračných Putinových zbraní, před kterými není úniku, v poslední dny sledujeme spíše střet americké techniky a stalinského typu válčení.
Putinovská armáda byla charakteristická drtivou převahou ve vybavení a munici (20 ruských nábojů na jeden ukrajinský), takže to vypadalo na opotřebovací válku. Teď ale nejspíš přišla změna.
List Novaja Gazeta Europe věnoval dva články dopadu nasazení amerických raketometů HIMARS. Ten první optimisticky líčí, co všechno nově dovezená technika umí. Ten druhý si všímá této zbraně v širším kontextu bojů a vysvětluje, proč je tady úspěšnější, než byla třeba v Afghánistánu, a že sama o sobě by nestačila.
Nejdříve k tomu, co právě sledujeme. Novaja Gazeta píše o tom, jak ruská strategie všechno rozstřílet a pak nahnat bez ohledu na ztráty vojáčky, selhává: „Poslední týden tuto iluzi zničil. Ruská fronta – nebo spíše její týl v hloubce 60-80 km – je v plamenech. Hoří sklad v Krásném Lúchu. V Doněcku hoří desítky skladů. Hoří zařízení na letišti v Melitopolu, sklady v Chersonu a Nové Kachovce, opět hoří Černobajvka. Den po dobytí Lysyčanska vyhořel obrovský divizní sklad v Popasně – kdyby shořel o pár dní dříve, Lysyčansk by nebyl dobyt – nebylo by co použít. Nehoří sklady, ale ruská ofenziva. Jde o stalinskou vojenskou strategii, kterou přijali ruští generálové: nasadit potravu pro děla za ohnivým valem, pálit bez rozlišování ohněm celé plochy. Po dobytí Lysyčanska přešla ruská vojska do ofenzivy na všech frontách (hned poté, co Putin vyhlásil ‚operační pauzu‘), ale byla okamžitě zatlačena. Nábojů bylo málo.“
Proč nemají Rusové náboje? Ukrajinci podle listu cíleně zasahují muniční sklady. Vojenský expert a bývalý letec, plukovník ukrajinské armády v záloze Roman Svitan odhaduje počet zničených ruských skladů na 15 až 20 procent. Je zřejmé, že ukrajinská armáda nepřejde do útoku, dokud nebudou zničeny všechny sklady.
Systém HIMARS má řadu obrovských výhod. Zaprvé je stejně mobilní jako běžný nákladní automobil. To znamená, že HIMARS jede po běžné silnici, přesune se na pozici, vypálí střely a okamžitě se stáhne rychlostí 80 km/h. Je těžké to vrátit. Střely jsou naváděné systémem GPS a zasahují přesný cíl. Použití HIMARS ničí veškerou logistiku ruské armády. Ruská armáda je zvyklá bojovat tak, že vytváří obří sklady 60 kilometrů od fronty a vše z nich vozí nákladními auty. Alexej Arestovič, poradce prezidentské kanceláře, říká, že to znamená tři jízdy náklaďáků denně. „Ofenzíva je pro ruskou armádu možná pouze tehdy, pokud se nákladnímu automobilu podaří uskutečnit tři jízdy za den.“
Novaja Gazeta píše: „Použití systému HIMARS potvrzuje dvě teze. Zaprvé: moderní síťově orientovaná válka vždy překoná stalinské pojetí roku 1941 – palebný val plus potrava pro děla. A za druhé: ne, Putinovi se nepodařilo přeměnit tuto válku na poziční, jak chtěl, protože poziční válka předpokládá, že nepřítel vidí pouze frontovou linii a nemůže s přijatelnou přesností zasáhnout klíčovou vojenskou infrastrukturu za ní. ‚Jaký válečný stroj to Putin postavil,‘ ptá se sarkasticky Arestovič, ‚když s ním dokážou zatočit čtyři HIMARSY?'“
Ony nejsou čtyři, přesněji řečeno, je jich (a jim podobných systémů) teď na Ukrajině asi sedmnáct. Aby byly úspěšné, vyžadují tři věci. Dobře definovanou frontovou linii, dobré silnice na jedné straně této linie a obrovské sklady na druhé straně. Třeba v Sýrii nebyly žádné silnice, žádná fronta ani týl, a po těch, co tam byly, nebylo bezpečné jezdit. A nebyly ani vhodné cíle: neexistovaly žádné obří sklady střel. Ukázalo se, že HIMARS a ruský způsob vedení války jsou pro sebe jako stvořené, řečeno ironicky, píše Novaja Gazeta.
Jak Ukrajinci ví, kam mířit? Vojenský expert Pavel Luzin se domnívá, že ukrajinská armáda používá běžné komerční snímky Maxar. „Maxar snímá dvakrát denně a pomocí speciálních programů a Big Data lze vypočítat, kde jsou sklady, kam jezdí vojenská nákladní auta,“ říká Pavel Luzin. Proč to Rusko nedělá stejně a střílí nazdařbůh na velkou plochu? Protože nemá k systému Maxar přístup a ani k žádným jiným komerčním snímkům, které by umožnily vést síťově orientovanou válku. Má jen vlastní satelity, které mohou pořizovat snímky jednou za několik týdnů. Rusko má ještě satelity Resurs, které byly postaveny s použitím západních komponentů. USA zakázalo dodávat tyto komponenty na základě zákona přijatého po někdejším ruském zásahu do amerických voleb a zásoby už došly.
Na straně Ukrajiny vidíme západní vojenský systém v kombinaci s civilními technologiemi. Výsledkem je, že se Rusko střetlo s povahou moderního světa, který je uspořádán jinak: „Jeho nejkvalitnější technologie, nejkvalitnější zařízení a nejkvalitnější řešení jsou ty, které existují v miliardách kopií. Takové technologie jsou z definice civilní, protože armáda nepotřebuje miliardy kopií. Vojenský trh prostě není tak velký. V důsledku toho se na Západě stírá hranice mezi civilními a vojenskými technologiemi. Deset největších dodavatelů amerického ministerstva obrany prodává na trhu 54 procent svých výrobků. Naopak v Rusku vyhrávají uzavřené tendry na vojenské dodávky společnosti, které nemohou konkurovat na trhu. Jejich technologie je vědomě nekonkurenceschopná. O svých úspěších jednoduše lžou. A to se projeví až v hodině „H“, kdy jejich výrobky musí konkurovat západním výrobkům na nejkonkurenčnějším možném trhu – na bojišti.“
Druhý článek popisuje to, co je ve skutečnosti ještě důležitější, než že na Ukrajině jezdí nějaké americké raketomety: „HIMARS je hluboce integrován do globálního systému dělostřeleckého průzkumu a zaměřování NATO, přesněji řečeno americké ozbrojené mašinérie. Samotný systém sběru, vyhodnocování a podpory zpravodajských informací, klasifikace cílů a určování jejich důležitosti a pořadí nasazení se skládá z mnoha zdrojů – družicových konstelací různého určení, letounů pro dálkové radarové pozorování, četných bezpilotních letounů, systémů rádiového průzkumu, údajů od různých jednotek na bojišti nebo v blízkosti bojiště. Snímky a emisní parametry všech typů analyzuje velké množství pracovníků Národní bezpečnostní agentury USA. V případě potřeby jsou zapojeni odborníci na danou problematiku. Obecně platí, že v amerických zpravodajských službách slouží mnohem více lidí, než je ruských vojáků na Ukrajině.“
To je ta nejcennější část systému HIMARS, jakýsi mozek americké armády, bez nějž by všechno ztratilo účinnost. Zpravodajské informace pro ukrajinskou armádu o cílech se samozřejmě liší z hlediska úplnosti údajů, ale hlavní cíle tam jsou – velitelská stanoviště a sklady munice a zbraní ruských ozbrojených sil.
„Ve skutečnosti byly všechny cíle v týlu ruského uskupení, které ukrajinská armáda úspěšně ostřeluje, nalezeny, kvalifikovány, zařazeny do systému a sledovány americkou armádou daleko za hranicemi Ukrajiny. Velitelé ukrajinské armády pilně reprodukují instrukce a stisknou tlačítko ‚start‘.“
Je jasné, co to znamená? Neprozradíme nic, co by Rusové nevěděli. Američané jsou do války přímo zapojeni. Kdyby Rusko chtělo zasáhnout samotný „mozek“ ukrajinské přesné střelby, museli by bombardovat Pentagon.
Článek na závěr konstatuje, že by se neměly mytologizovat žádné zbraně, ale tahle se teď skutečně osvědčuje. Aby mohlo dojít k úspěšné protiofenzivě, což by znamenalo nasazení skupin HIMARSŮ o síle dvou až tří divizí, musel by existovat deštník moderních systémů protivzdušné obrany. V opačném případě by byla zařízení zničena ze vzduchu. Proto je nutné nejprve získat systémy protivzdušné obrany ve velkém množství. O tom se zatím mezi politiky nemluví.
