Americký prezident Trump a ruský diktátor Putin během summitu na Aljašce (15. 8. 2025). FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
ANALÝZA / Nová americká bezpečnostní strategie vzbudila značný rozruch. Za protivníka ani hrozbu neoznačuje Rusko, což už s povděkem kvitoval mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov. Naopak nezvykle ostře se vymezuje proti Evropské unii a především západoevropským zemím. Po vystoupení J. D. Vance na Mnichovském bezpečnostním fóru by nás to asi nemělo překvapit. Už to byl první rétorický výstřel ve válce současné americké administrativy proti EU. Ideologické výtky zůstávají. Zároveň je ale z dokumentu patrné, že Washington si nepřeje reformu EU, ale Evropu rozdělenou a nejednotnou.
Spojené státy se pod Trumpem k Evropě neotáčejí úplně zády. Nicméně jejich ideální představa o její podobě je taková, která by jim umožňovala nerušeně praktikovat velmocenskou politiku ve stylu rozděl a panuj. Trump by se rád opřel o spřízněné politické síly v jednotlivých zemích, jaké představuje třeba Viktor Orbán v Maďarsku. Zároveň by potřeboval, aby vůči nim třeba v případě obchodu a bezpečnosti mohl praktikovat jinou politiku než vůči méně přátelsky nakloněným evropským zemím.
Především západoevropské státy obviňuje z toho, že páchají civilizační sebevraždu. Trumpova administrativa by chtěla, aby v evropských zemích nastoupila politická garnitura, která by v oblasti domácí politiky postupovala podobně jako v USA. To také není novinka. Washington v nové éře nebývale zasahuje do voleb v evropských zemích, v nichž nepokrytě podporuje sobě spřízněný politický proud. To samo o sobě je vůči Evropě ponižující a ostudné.
Velmoci a ti druzí
Nový strategický dokument ale představuje zásadní obrat americké zahraniční politiky vůči Evropě v tom nejpodstatnějším, a tím je přístup k evropské integraci. Tu po celou dobu studené války i po ní Washington podporoval. Spatřoval v ní cestu k větší strategické samostatnosti Evropy při zachování pevných spojeneckých vazeb. Jenže Trump stálá spojenectví neuznává, a proto je jakýkoliv proces, který by mohl Evropu posadit k velmocenskému stolu, potenciální hrozbou.
Až si současný nájemník Bílého domu vzpomene na svůj nápad získat pro USA Grónsko, bude to určitě snáz splnitelný cíl v situaci, kdy bude moci zatlačit na izolované Dánsko. To je totiž podstata onoho návratu k národní suverenitě, po které v Evropě dokument volá. Podobně jako Rusko i Trumpova Amerika věří, že pro ni bude výhodnější nejednotná Evropa tzv. suverénních států, z nichž žádný nebude mít sílu se jí postavit.
Dalším varovným bodem je naprosté odmítnutí multilateralismu a nadnárodních organizací. Organizace spojených národů a mezinárodní právo, které se lidstvo byť nedokonale snažilo zavést po bolestných zkušenostech dvou světových válek, už nadále nemají podporu Spojených států. Ty přitom patřily k jejich duchovním otcům. Plány nového mezinárodního uspořádání, které by více respektovalo malé státy, byly vyhlášeny už v roce 1942, kdy možná ještě mnozí ani nevěřili, že nacistické Německo a císařské Japonsko mohou být poraženy.
Atlantická charta, která položila základ chartě OSN, byla jasnou deklarací světa, za který Amerika a Británie bojují. Ten byl ideově protikladem imperiální, velmocenské a silové logiky, kterou vzývalo Německo, Itálie a Japonsko. Nežijeme v ideálním světě, a proto ani OSN a mezinárodní právo nejsou ideální, ale přesto představují civilizační pokrok oproti mezinárodnímu řádu, který jim předcházel.
Trump chce mezinárodní systém založený na dohodě velmocí. Menší státy mají prostě smůlu. Zároveň s tím usiluje nová americká bezpečnostní strategie o to, aby Evropa nikdy velmocí být nemohla a zůstala rozdrobená. Tady už nejde o ideologickou spřízněnost, ale o naprostou reálpolitiku. Amerika otevřeně říká, že silná Evropa, jakkoliv ideologicky orientovaná, není v jejím zájmu. Měli bychom se podle toho zařídit.
