Proč hodně lidí nechodí k volbám, není moc zajímavá otázka. Z hlediska racionality je spíš pozoruhodné, že lidé volit chodí.
Teď nejde o hodnotové argumenty, že se tím udržuje v chodu demokratický systém a ani o známý postoj, že „kdyby tak uvažovali všichni…“ To je pochopitelné. Jde tady o to, proč se tak chová jednotlivý člověk, protože jsme všichni jednotlivci a k tomu, co děláme, máme nějaké důvody. Argument „kdyby tak uvažovali všichni“ je hodně pomocný, protože my samozřejmě víme, že neuvažují. A kdyby uvažovali, neměli bychom zase důvod uvažovat jinak.
Někdy se účast na volbách přirovnává k sázení nebo kupování losů. Ve skutečnosti je sázení nebo kupování losů logičtější.
Svým způsobem je rozumnější si jednou týdně koupit los nebo vydávat drobné částky na sázení, než jít volit. Jak nás někdy poučují odborníci, takové jednání není iracionální. Šance na zajímavou výhru je sice velmi malá, ale také vynaložené výdaje jsou velmi malé. Přece jen tady ale existuje možnost, že dotyčný vyhraje a pak by jeho zisk byl značný. Rozumné by to nebylo v případě, že někdo vloží do sázení celý svůj majetek a po jeho vyčerpání si začne půjčovat. Smysl to má tehdy, když nepodstupuje riziko a má aspoň malou šanci, nikoli když podstupuje se stejnou šancí obrovské riziko.
Při volbách jsou vynaložené náklady taky minimální, ale výsledek je jistý – možnost něco ovlivnit jedna ku několika milionům a nebude tomu nikdy jinak. V tom je toto počínání zcela odlišné.
Stejně to ale desítky procent lidí (pokud tedy nejde o Senát a eurovolby s mizivou účastí) podstupují.
Z hlediska evoluční psychologie nedává aby se lidé cítili osobně zodpovědní za výsledek kolektivního rozhodování, jakým jsou volby. Lidský mozek je uzpůsoben, aby vnímal prostředí, jako by to bylo stále ještě prostředí, ve kterém žili naši předci někde v savaně. Tehdy jsme byli byli lovci-sběrači žijící v malé skupině 50-150 příbuzných jedinců. Neexistovaly žádné velké celostátní volby s miliony voličů a tajným hlasováním.
Otázkou naší motivace, proč se namáháme dorazit do volební místnosti, se zabývá americký evoluční psycholog Satoshi Kanazawa v sérii článků v Psychology Today. Všimněme si toho, co píše na samém závěru:
„Představte si, že jste náš předek žijící na africké savaně jako lovec-sběrač. Řeknete-li svým spoluobčanům: ‚Pojďme do hor na lov divokých prasat‘ a váš soupeř říká: „Pojďme do lesa lovit opice,“ a vaše tlupa se kolektivně rozhodne jít do hor na lov divokých prasat, je celkem přiměřené, když si myslíte, že váš názor (váš ‚hlas‘) ovlivnil kolektivní rozhodnutí. Za prvé, skupina je malá, takže každý dospělý ve skupině 150 osob má mnohem větší podíl na kolektivním hlasu než občan v amerických prezidentských volbách. Za druhé, ‚hlasování‘ (kolektivní rozhodování) v prostředí předků se neděje tajným hlasováním. Všichni ve skupině věděli, jak všichni ostatní ‚hlasovali‘.
Na rozdíl od moderních celostátních voleb nemusí mít vaše a soupeřící názory mít stejnou váhu. Takže máte všechny (racionální) důvody domnívat se, že váš hlas měl vliv na kolektivní výsledek, a měli byste se i nadále snažit ovlivnit kolektivní rozhodnutí skupiny.“
Dále pak uvádí, že ve svém článku v Social Forces v roce 2001 spekuloval, že právě to může být důvod, proč bereme výsledek posledních voleb jako jakousi odměnu nebo trest za naši poslední volbu (nebo absenci u ní). O osm let později tým neurovědců vedený Kevinem S. LaBarem v Centru pro kognitivní neurovědy na Duke University, představil svůj výzkum, který Kanazawa považuje za přímý důkaz jeho spekulace.
Ve svém článku „Dominance, politika a fyziologie: Změny testosteronu u voličů v noci prezidentské volby v roce 2008“, zveřejněné v PLoS One, se píše, že LaBar a jeho kolegové odebrali během volební noci, kdy se rozhodovalo mezi Obamou a McCainem vzorky slin od 57 mužů a 106 žen a to v 20.00 před vyhlášením vítěze a v okamžiku, kdy byl vyhlášen vítěz. Pak po 20 minutách a po 40 minutách. Grafy ukazují, že hladina testosteronu u žen se neměnila v závislosti na tom, kterého kandidáta podporovaly. V ostrém kontrastu k tomu jsou výsledky u mužů, kteří hlasovali pro Obamu. Ti si udrželi vysoké hladiny testosteronu, zatímco ti, kteří hlasovali pro McCaina a méně významné kandidáty, zažili prudký pokles hladiny testosteronu 40 minut po oznámení vítěze.
Kanazawa píše, že podle dřívějších studií hladiny testosteronu u hráčů tenisu a šachistů kolísají v závislosti na výsledku soutěže. „Hladina testosteronu vítěze zůstávají vysoké i po jejich vítězství, zatímco jeho hladina poražených testosteronů po porážce prudce klesá, což pravděpodobně vyvolá submisivní chování po porážce.“
Zmíněná studie LaBara a jeho kolegů je podle autora článku prvním empirickým důkazem toho, že příznivci prezidentských kandidátů berou výsledek voleb stejně osobně, jako hráči tenisu a šachu. Zdá se, že přinejmenším mužští voliči si berou volební výsledek velmi osobně. Pokud by se výsledek jednoho výzkumu povedlo opakovat a zobecnit, mohli bychom konečně vědět, proč lidé hlasují.
Tolik autor. Prostě z toho plyne, že je zbytečné moc o tom spekulovat, protože lidé jsou tak prostě udělaní. Otázka se pak dá ovšem i otočit. Proč tak už někteří lidé udělaní nejsou. Ta by měla zajímat ty, kteří by chtěli dosáhnout (po dobrém) vyšší volební účasti.