Na konci ledna se objevila poměrně překvapivá zpráva o tom, že Spojené státy americké chystají mírovou dohodu s Talibanem v Afghánistánu, která by jim umožnila stáhnout po dlouhých osmnácti letech z této středoasijské země jejich vojáky. O konkrétních obrysech podmínek se začalo spekulovat, ale americká strana je na informace velice skoupá. Nesporným faktem ale je, že prezident Trump odchod mezinárodních sil dlouhodobě prosazuje. Konflikt Spojeným státům strategicky podle něj nic nepřináší, a naopak omezuje jejich akceschopnost v jiných částech světa. Kdyby se mu podařilo dostat muže a ženy v amerických uniformách domů, splnil by tím dle průzkumů přání až dvou třetin Američanů.
Podstatná je nicméně otázka, co bude prezident míru ochoten obětovat a zda bude stažení mnohonárodních sil – není pochyb, že ostatní státy NATO by se k odchodu přidaly – znamenat zlepšení, či zhoršení stávající situace, a to jak pro Ameriku a Afghánistán, tak pro státy, jež se vojenské operace účastní. To se ovšem vzhledem k naprostému nedostatku informací dá jen velice obtížně odhadovat. Po setkání představitelů Spojených států a Talibanu následovalo minulý týden jednání zástupců Talibanu a domácích afghánských politiků. Nicméně už ve výběru místa a účastníků je vidět, jak moc je Amerika ochotná ustoupit.
Schůzka proběhla v Moskvě, přičemž jí dle oficiálního prohlášení ruské ambasády v Kábulu zprostředkovaly organizace afghánských emigrantů. Nicméně podle Voice of America jednající potvrdili, že neoficiální summit se konal s posvěcením a z popudu vlády hostitelské země. Zároveň se ho neúčastnili žádní zástupci stávající afghánské vlády. Taliban s nimi dlouhodobě odmítá jednat s tím, že s vládou v Kábulu se do odchodu mnohonárodnostních sil nesetká. Spojené státy skoro stejně dlouho trvaly na tom, že jakákoliv dohoda o trvalém mírovém uspořádání musí zahrnovat i jimi uznávanou vládu. Z tohoto požadavku s vidinou odchodu upustily.
Varovných znamení je více. Jeden z představitelů Talibanu se v Moskvě nechal slyšet, že Američané při lednovém jednání v Kataru souhlasili, že do dubna odejde ze země zhruba polovina ze 14 tisíc jejich vojáků. Prezident Afghánistánu Ašraf Ghání pak prohlásil, že ho americký ministr zahraničí po telefonu ujistili, že americký závazek vůči jeho vládě trvá a je neochvějný. Oficiální americké zdroje tuto verzi nepotvrdily. Naopak NY Times s odvoláním na dva zdroje z ministerstva obrany už v prosinci minulého toku tvrdil, že příkaz ke stažení asi 7 tisíc vojáků již byl vydán.
Pompeo navíc po jednání s Talibanem v Kataru na Twitteru napsal, že Spojené státy „vážně usilují o mír, který zabrání, aby byl Afghánistán nadále útočištěm mezinárodního terorismu a návrat vojáků domů.“ O stabilitě režimu v Kábulu se příznačně ani nezmínil. Vypadá to, že přestala být cílem americké politiky, a čeká nás možná repríza mírových dohod s Paříže z roku 1973. Saigon následně padl do rukou severovietnamské armády během dvou let. Kábul možná nevydrží ani tak dlouho.
Mnozí říkají, že pokud se bude Taliban soustředit na konsolidaci moci na domácí scéně a nebude poskytovat bezpečný přístav mezinárodním teroristickým sítím, pak je stažení jednotek v pořádku. V jistém smyslu nás to opravdu zajímat příliš nemusí. Po daleko větších ztrátách opustili Američané Vietnam, ale k obávanému dominovému efektu nakonec nedošlo. Třeba dopadne stažení z Afghánistánu stejně „dobře,“ tedy pádem režimu, který ale pro naši bezpečnost nebude mít žádné zásadní následky. Jenže ani Taliban nebude schopen zemi stoprocentně kontrolovat a zhroucený stát plný radikálů na hranici s Pákistánem rozhodně dobrá zpráva není.
Cena, kterou za udržování jednotek v této zemi Spojené státy platí, jakkoliv tragická, je přitom poměrně nízká. V zemi je zhruba stejný počet příslušníků amerických ozbrojených sil jako v Itálii, kde žádné boje nezuří. Jistě, v Itálii nedochází ke ztrátám na životech. To je sice pravda, na druhou stranu ale podle předsedy Sněmovního výboru pro ozbrojené složky zemřelo v letech 2014 až 2017 celých 185 amerických vojáků při nehodách a během výcviku a jen 44 v boji, z toho 30 v Afghánistánu. To samozřejmě nijak neubírá na tragickém rozměru každé smrti člověka. Hlavní otázka by ale měla být, jestli tyto ušetřené životy nebudou v důsledku znamenat víc prolité krve a smutku.
