Analýza uplynulých 30 let: Kompromisy se zlem se nevyplácejí

ČTK

Demonstrace na Letné konaná dne 16. listopadu 2019 | FOTO: ČTK

Postoje jednotlivců, různých komunit i celé společnosti nezřídka oscilují ve dvou protipólech. Jedním je pochybovat o všem, tím druhým je věřit všemu. Obojí je pohodlné, poněvadž nás to osvobozuje od myšlení. Je pohodlné nemít názor, dokonce nechtít mít názor, natož být otevřeně (veřejně) kritický a vystavovat se tak riziku nebo dokonce oběti. Je také pohodlné nemít celou paměť. Vytěsnit z ní vše, co by mohlo narušit tu hru na dokonalost o tom, jak už je líp, jak někdo maká pro naše blaho.

Z minulého režimu k nám prorostlo mnoho neblahých návyků a schémat jednání a myšlení. Nejde jen o mravní relativizaci a kult konzumu. České prostředí generuje v různých dobách celé armády oportunistů, kteří zvládnou brilantně okecat svá selhání, a dokonce z nich vyrobit ex post umělé „ctnosti“. Každá faleš se může hodit. Falešní hráči vytvářejí falešné iluze. A pak je nabízejí svým lačným konzumentům. Jako v každém jiném kšeftu, uměle stvořené poptávce se pak dodá uměle stvořená nabídka. Továrny na iluze chrlí své bludy bez přestání v non stop produkci. To věděli i papaláši v normalizačních letech a vědí to i jejich dnešní pokračovatelé, kteří mají své kořeny u svých dávných stvořitelů. Ti dnešní mají k ohlupování lidí další dříve netušené možnosti a nástroje, ale i nemalé finanční zdroje.

Český příběh posledních tří dekád není nezávislou epizodou v historii našeho národa. Není to poprvé co se u nás velká očekávání a velké naděje střídají s velkou frustrací. Z mnoha různých postav uplynulých třiceti let, které tak či onak utvářely (a stále utvářejí) obrazy naší společné cesty jsou nejviditelnější pánové Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman a Andrej Babiš. Každý z nich byl či je tím či oním symbolem, který vyvolává rozličné reakce české společnosti, ale i zahraničních pozorovatelů.

Václav Havel
Václav Havel byl a je nezpochybnitelným symbolem vzdoru proti totalitní moci. Byl hlavní postavou československého disentu v normalizačních letech. Byl také uznávaným spisovatelem a dramatikem, který měl ve světě značné renomé. Zároveň byl nekonformním myslitelem. Pro komunistický monopol moci byl úhlavním třídním nepřítelem. Byl opakovaně vězněn, což se podepsalo i na jeho zdravotním stavu. Jeho volba prvním polistopadovým prezidentem Československa byla logická. Byl v té době přirozeným lídrem demokratické opozice sdružené v Občanském fóru. Václav Havel byl kreativním intelektuálem, ale také dovedl mnohé vypjaté situace posuzovat pragmaticky. Dal přednost dohodě o předání moci před otevřenou konfrontací s odcházející garniturou vládnoucích komunistů. Bylo to ve chvíli, kdy Sověti potvrdili, že se do aktuálního dění v Československu nebudou vměšovat. V klidu zůstala i početná okupační vojska. Značná část komunistů pochopila sametový ráz převratu jako jakýsi generální pardon.

Mnozí z nich se záhy elasticky proměnili v předvoj nové doby.
Domácí disidentská komunita byla málo početná a byla taky málo politicky vyhraněná. Opírala se spíše o základní lidské a občanské svobody než o budoucí politické koncepty. Šlo spíše o pokus možného dialogu s mocí než o reálnou politickou alternativu. Byla také důkladně monitorována Státní bezpečností. Po úvodních aktivitách studentů a umělců v listopadu 1989 přišlo na řadu vyjednávání za oponou. Symbolem této etapy se stala dohoda Václava Havla s Mariánem Čalfou. Václav Havel projevil vysokou míru smířlivosti s bývalými komunistickými kádry. Byl si vědom toho, že disidentská opozice nebyla sama připravena na komplexní převzetí moci. Rutinní administraci země řídil Marián Čalfa, ekonomický fundament poskytla parta z Prognostického ústavu. Na doporučení Rity Klímové se do vedení Občanského fóra dostal i Václav Klaus, v té době čekající na svoji příležitost. Rita Klímová byla manželkou reformního komunisty Zdeňka Mlynáře, jehož syn Vladimír je nyní důležitou personou v PPF. V Občanském fóru i v okolí Václava Havla hráli viditelnou roli i mnozí protagonisté Pražského jara roku 1968. I to zcela jistě přispělo k některým soft představám Václava Havla o jakémsi polokapitalismu jako variaci na socialismus s lidskou tváří, a k hledání třetích cest i v institucionálním uspořádání správy země a jejím politickém půdorysu, včetně politických subjektů. Některá jeho snění se týkala i zahraničněpolitických témat, jako byla úvaha o rozpuštění obou vojenských paktů, tedy i NATO, či utopie o tom, že se naše země stane jakýmsi mostem mezi Východem a Západem.

Nutno přiznat, že postupným vývojem Václav Havel své postoje upravoval reálné situaci a jeho role se profesionalizovala. Nejzásadnějším přínosem Václava Havla je fakt, že vrátil naší zemi na mapu světa. Měl v zahraničí mimořádný kredit a pomohl tak vytvořit pozitivní obraz Československa a následně ČR na mezinárodní scéně. Od konce jeho éry má podoba naší země ve světě bohužel obrácený trend. Dodnes je Václav Havel jediným českým jménem v politické sféře, které svět zaznamenal. V zahraničí jej vnímali jako statečného odpůrce autoritativního režimu a jako uznávanou osobnost. Přijímali tak s úctou a respektem i jeho moralizující apely, které mnohé domácí posluchače iritovaly a iritují dodnes. Tolik vysmívaná pravda a láska má protipóly ve lži a nenávisti. To není příliš vábná alternativa. Ostatně zažíváme ji právě nyní. Václav Havel chtěl vnášet do politiky i nepolitické akcenty, ale zcela respektoval ústavní pravidla hry. Na rozdíl od Andreje Babiše, který politikou pohrdá a vyznává agresivní antipolitiku, podpořenou extrémní koncentrací moci politické, ekonomické a mediální.

Václav Klaus
V éře Václava Havla se zrodil jeho kontrastní fenomén Václav Klaus. Vzdělaný, jazykově vybavený, vitální, ctižádostivý a pracovitý. Prvním stvořitelem Václava Klause byl Svatopluk Potáč, jeho dlouholetý šéf ve Státní bance (http://www.pritomnost.cz/2018/06/27/ucni-carodeje-svatopluka-potace-na-bilych-konich/). O jeho předlistopadových vazbách jsme tehdy neměli ani tušení. Byl přeci nominantem Václava Havla. Paradoxně totiž druhým stvořitelem jeho dlouholeté politické kariéry byl Václav Havel, který jej akceptoval ve vedení OF a souhlasil s jeho nominací na post ministra financí v první polistopadové vládě, a o pár měsíců později i s jeho postem lídra krajské kandidátky v prvních svobodných volbách v červnu 1990. Pokud by tehdy Václav Klaus na nelehké severní Moravě neuspěl, pak by v nejlepším případě skončil jako šéf Státní banky, kde si ho nejprve přál již zmiňovaný Svatopluk Potáč, ale každopádně by nebyl ve druhé Čalfově vládě a nikdy by se nestal předsedou OF. Třetím stvořitelem Václava Klause je autor tohoto textu. Byl jsem tvůrcem i šéfem jeho oslnivé volební kampaně OF v roce 1990. Nebylo to tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Václav Klaus měl sice pověst erudovaného ekonoma, ale spíše makroekonomického teoretika než hospodářského praktika. Nikdy před tím nebyl v žádné továrně a já jsem ho přivedl do hutí a do řady dalších fabrik. Salónní Pražák v tvídovém saku stál v kantýně s ostravskými chachary… Přesto se to povedlo. Denně jsme absolvovali více než deset mítinků a lídr kandidátky si podal ruku s asi půl milionem lidí. Výsledek? Získal více než 360 tisíc preferenčních hlasů a byl suverénně nejlepší ze všech kandidátů. Do Prahy se vrátil jako triumfální vítěz. A dával to ostatním kolegům z OF náležitě pocítit.

Václav Klaus se stal symbolem radikální ekonomické transformace. Její rychlost byla základním, parametrem, se všemi plusy i mínusy. Základní transformační zákony, zejména ten o tzv. velké privatizaci podpořil i Václav Havel, pod podmínkou, že Václav Klaus nebude torpédovat restituce. Jako hlavní ekonomický reformátor začal Klaus vystupovat jako tvrdý pravičák, jako nejhlasitější thatcherista a reaganovec postsovětské východní Evropy. Bylo to tehdy logické. Do leva jít nemohl, střed odmítal jako nepřijatelnou třetí cestu, a tak zvolil pravici. Hodnotový základ české pravice naformulovali zakladatelé Občanské demokratické aliance, křesťanský étos dodala Křesťanská demokratická strana Václava Bendy. V té době jsem působil jako jeho poradce i poslanecký asistent a organizoval jsem i po volbách 1990 každodenní výjezdy po republice. Podařilo se nám získat drtivou převahu ve strukturách OF. Naše křídlo vystupovalo jako antikomunistické a kritizovalo měkkost revoluce. Václav Klaus tuto roli výkladní skříně české pravice přijal, i když to u něj byla spíše pragmatická úvaha než výrazné osobní přesvědčení. Pochopil, že pro svou českou cestu privatizace potřebuje silný politický vehikl. Byl jsem první, kdo veřejně řekl, že se OF musí přetvořit na jasně vyprofilované standardní politické strany. To bylo v době, kdy jsme z Václava Klause udělali prvního a posledního předsedu OF. OF svoji roli masového všeobjímajícího revolučního hnutí již splnilo. Václav Klaus byl rád, že mu někdo zakládá politickou stranu, která má ambici vyhrávat volby. Pro ODS bylo a je důležité, že byla založena fortelně a celoplošně. Byl to tehdy pro mne totální full time job.

Rychlou ekonomickou transformaci charakterizovala kupónová metoda velké privatizace a následně dominantní role rychle vzniklých velkých privatizačních fondů a také klima, kterému se začalo říkat bankovní socialismus. Velké státem vlastněné banky se staly výraznými hráči celého procesu a propojovaly se s hlavními privatizačními fondy. Přesto se mnohé podařilo – daňová liberalizace, kurs koruny, relativně mírná inflace, malá privatizace atd. Názory na způsoby a formy privatizace se různí a nikdy tomu nebude jinak. Bylo by to téma na několikasetstránkovou analýzu…A taky nesmíme zapomínat na to, že Česko mělo v porovnání s ostatními zeměmi bývalého východního bloku relativně nejlepší výchozí pozici, včetně dávné demokratické tradice. Na druhou stranu u nás komunisté po roce 1948 znárodnili úplně všechno a všechny (na rozdíl třeba od Polska či Maďarska) a vazby byly po čtyřiceti letech přetrhány.

Řídil jsem v té době Hlavní kancelář ODS, program Výkonné rady i manažerskou strukturu celé strany, a ihned po vzniku ODS jsem jako šéf volebního štábu začal připravovat volební kampaň pro volby v roce 1992. ODS volby vyhrála s jasnou převahou a mohla tak sestavit kabinet s pravicovým programem. Jako vítěz se chovala vcelku velkoryse. Kompletní privatizační linku v první Klausově vládě obsadila koaliční ODA. Silný mandát ODS významně usnadnil vyjednávání s vítězem slovenských voleb HZDS Vladimíra Mečiara. Narazila na sebe dvě velká ega. Václav Klaus se nenechal vtáhnout do nějaké další přetahované a dotáhl dialog ke kultivovanému rozchodu. Slováci na tom netratili a my jsme si ušetřili další léta neproduktivních tahanic. ODS kandidovala i na Slovensku a pro možnou záchranu federace udělala maximum, ale hlasy voličů rozhodly jinak. Bylo třeba to respektovat. Československý rozvod lze považovat za Klausovo plus.

S Václavem Klausem a s ODS jsem se v roce 1993 rozešel. Měl jsem k tomu své důvody. Do některého světa patřit můžete a chcete, a do jiného již nikoliv. Nemusíte přeci bydlet v domě, který jste sami postavili, když pochybujete o jeho obyvatelích. Ale nikdy bych nehodnotil první devadesátá léta způsobem, který předvádí náš současný premiér a jeho věrní zaměstnanci politické divize Agrofertu, které se omylem říká politické hnutí. Václav Klaus pak přežil vlastní posarajevskou politickou smrt v roce 1998, kdy poslechl dobře míněnou radu a přistoupil na setkání se šéfy dvou televizí Novy a Primy, a uzavřel s nimi pakt o neútočení. Ten byl naplňován i v následujícím období opoziční smlouvy, kdy uzavřel mocenskou dohodu se svým hlavním ideovým odpůrcem Milošem Zemanem. V roce 2003 svého „parťáka“ porazil v prezidentských volbách, zejména díky tomu, že Miloš Zeman překvapivě nezískal všechny hlasy svoji vlastní partaje. To Václav Klaus se tehdy na ODS mohl spolehnout. Tehdy ji ještě potřeboval. Křehké vztahy Miloše Zemana s ČSSD a Václava Klause s ODS jsou si v mnohém podobné. Oba v posledních cca 20 letech přispěli k pozvolné destrukci duálního stranického systému, kdy proti sobě stály vyhraněné strany, jedna na pravici a druhá na levici. Rozklad jejich stran, u jejichž zrodu a vzestupu oba stáli, přispěl k nástupu nesystémových stran a hnutí, podnikatelských projektů, tvářících se jako politické subjekty, a populistů, kteří se svezli na uměle stvořené protikorupční hysterii. Podíl Václava Klause a Miloše Zemana na demontáži klasického stranického systému parlamentní demokracie je mnohem zásadnější než vyznění některých esejí Václava Havla z osmdesátých let minulého století.

Ve druhém funkčním období svého prezidentského mandátu se Václav Klaus až překvapivě výrazně vzdálil své prozápadní orientaci i pravicovému hodnotovému fundamentu. O to více měl pochopení pro Putinův režim v Rusku i čínský způsob vládnutí v režii Čínské komunistické strany. A to vše v naprosté shodě s Milošem Zemanem, ale i s českou extrémní levicí a novou nacionalistickou vlnou v čele s Tomiem Okamurou. V posledních měsících má kupodivu i dosti shovívavý přístup k Andreji Babišovi, přestože je jeho éra Babišem permanentně napadána a hanobena. Posledním počinem Václava Klause na prezidentském stolci byla jeho kontroverzní abolice jako součást poměrně rozsáhlé amnestie. Na internetu se v té době objevil souhrnný mediální přehled, který některé vztahy Václava Klause naznačuje (https://docplayer.cz/2876603-Odchazeni-odkvetani-s-hanbou.html). Jeho přirovnávání EU k RVHP z doby sovětského bloku či úvaha o zbytečnosti Ústavního soudu jsou jen jedny z mnoha provokací posledního období. Zdá se, že Václav Klaus obklopen apoštoly své víry ztrácí poslední zbytky soudnosti. Je to škoda, hlavně pro něj samotného.

Miloš Zeman
Třetím v pořadí je Miloš Zeman. I u něj platí, že je sečtělý, ambiciózní a vytrvalý. Dá se nazvat souputníkem svého předchůdce Václava Klause. Jejich kariéry jsou téměř identické, co se týče ústavních funkcí i vztahu ke svým rodným stranám. Oba vycházejí z ekonomického fundamentu, i když Václav Klaus byl vždy spíše technokratický puntičkář, kdežto Miloš Zeman byl rád v pozici futurologa s bohémským přístupem k realitě. Oba jsou výrazní sólisté. Ostatní se musí přizpůsobovat jim, nejsou týmoví hráči. I přes deklarovanou rivalitu k sobě cítili vzájemný respekt. Skoro to až vypadalo jako by šlo o dohodu, že jeden bude hrát pravičáka a druhý levičáka. Dnes se rozdíly zcela setřely a jejich pozice jsou více méně shodné. Miloš Zeman si trpělivě budoval image muže z lidu, který umí lidi pobavit, a i si s nimi popít. Václav Klaus proti němu působí jako odtažitý asketický elitář, ale jak už to, tak chodí, tak se protiklady přitahují.

Miloš Zeman se zjevil těsně před listopadem 1989 (v srpnu téhož roku), kdy vyšel jeho odvážný text v T magazínu pod názvem Prognostika a přestavba. Miloš Zeman ten text připravoval více než půl roku. Původně měl vyjít v časopise Vesmír. Autor v něm stroze konstatuje, že naše země hospodářsky nevzkvétá, ale naopak se ocitá v úpadku. Byl dokonce následně pozván do pořadu Hospodářský zápisník v Československé televizi, kde svoje teze zopakoval. Stal se ze dne na den populárním vizionářem a opozičníkem. Těsně před pádem opony. To Václav Klaus mluvil před listopadem 1989 v rakouské televizi mnohem opatrněji, spíše jako obhájce centrálně řízené a regulované ekonomiky. Pak si role prohodily…

Miloš Zeman byl vždy dobrý rétor. Baví ho to. Je oslněn sám sebou. Vyhovují mu lidé jako je Jiří Ovčáček a Jaromír Soukup, adorující jeho stále se opakující rádoby bonmoty a vtípky. I Miloš Zeman měl svého stvořitele. Byl jím beze sporu Miroslav Šlouf. Díky němu vyhrál volby jako předseda ČSSD a díky němu se stal v roce 2013 prezidentem České republiky, a to v přímé volbě. Zkušený svazácký a komunistický aparátčík se vždy dokázal o vše postarat. Byl ve své době alter ego Miloše Zemana. Miloš Zeman je poněkud nepraktický člověk a nutně vedle sebe potřeboval člověka, který vše zařídí, zorganizuje a obstará. O to překvapivější byl jejich rozchod po vítězných prezidentských volbách v roce 2013, kdy Miloš Zeman svému stvořiteli ani nepoděkoval, a dokonce mu nepřišel ani na jeho nedávný pohřeb. To o něm vypovídá mnohé. I v tomto jsou si s parťákem Václavem Klausem velmi podobní.

Miloš Zeman má za sebou různé přehmaty. Patří mezi ně tzv. bamberská aféra, akce olovo, podivná smlouva s advokátem Zdeňkem Altnerem ohledně Lidového domu, peníze z Panamy pro ČSSD od Andreje Babiše, neprověřený kancléř, výhružky novinářům při rozhovoru s Vladimírem Putinem či skandální výrok o tom, kterak se jezdí učit do Číny, jak stabilizovat společnost (a pak se odtud vrací soukromým tryskáčem Petra Kellnera). Další výčet jeho podivných výroků a skutků, včetně některých vyznamenání u příležitosti výročí založení republiky atd by vydal na další textovou stránku. Miloš Zeman rád zdůrazňuje, že jenom blbec nemění názory, a tak vlastně nikdy nevíme přesně co udělá a řekne, a to raději pomíjím jeho zdravotní stav. Kontroverzní prezident občas vzbuzuje kontroverzní reakce, ale tomu se nelze divit. I v politice totiž platí fyzikální zákon o tom, že akce vyvolává reakci. Miloš Zeman se stal symbolem buranizace společnosti a odklonu směrem k východním říším. Na mezinárodní scéně jej dnes vnímají jako raritní figuru, která vzbuzuje nemalé rozpaky.

Andrej Babiš
Andrej Babiš není v tomto výčtu omylem, byť tedy ještě nestihl být českým prezidentem. Jeho vliv na osud naší země je srovnatelný. Posunul všechny doposud představitelné hranice. Andrej Babiš je symbolem oligarchizace státu (a společně se Zemanem i buranizace země). Václav Havel se již jeho nástupu na politické výsluní nedožil. Václav Klaus pozoruhodně mlčí a Miloš Zeman je přímým spojencem slovenského uchvatitelského oligarchy s predátorskými způsoby existence. Nejen to, v éře Miloše Zemana Andrej Babiš záhadně zbohatl a zásadním způsobem rozšířil své impérium. Všimněte si, že kdykoliv zveřejníte nějaká nezpochybnitelná fakta o životě a „díle“ Andreje „Bureše“ Babiše, tak okamžitě zaútočí jeho propagandistická úderka a označí to za model antiBabiš. Tuhle nálepku si sami vymysleli, aby mohli vše zrelativizovat a znevěrohodnit. Je smutné, že jim na tento špek skáčou i jinak inteligentní lidé, včetně některých opozičních politiků. Jakákoliv pravdivá sdělení o neomylném velkohubém bossovi jsou označena za účelovku a kampaň zkorumpované pakáže, zrádců, idiotů a všelijaké havěti označované různými slovenskými vulgarismy.

Co to má společného se standardní demokratickou politikou ve svobodné zemi? Odpověď je jednoduchá. Vůbec nic. Babiš hraje jinou hru, a dokonce na jiném hřišti. Je to hra bez pravidel. Je sám v roli majitele klubu, kapitána i rozhodčího zároveň. Základní chybou je pohlížet na Andreje Babiše jako na politika. Jeho produkce je motivována jeho byznysovým apetitem. Pro něj je politika jen pokračováním byznysu jinými prostředky. Potřebuje být v čele, aby náhodou neskončil v cele. Vrcholná funkce mu zabezpečuje krom mnoha jiných benefitů i beztrestnost. Je chorobně posedlý mocí, jako by doháněl nějaké své deficity z dětství. Touží po tom být světově uznávaným státníkem. Možná tomu i věří. Jenže ten vnější svět dobře ví, o koho se jedná, a kouká na Česko s již neskrývaným údivem.

Od chvíle, kdy mu prošel i nedobrovolný výlet jeho syna s řidičem Agrofertu na okupovaný Krym mu už projde úplně všechno. Stíhání sem a stíhání tam. Audity sem a audity tam. Lež je jeho základním pracovním nástrojem. Pokud mu však většina našich voličů bude tolerovat všechny lži, pokud budou ostatní zbabělí se tomuto účinně postavit a jiní budou jen upachtěně pohodlní si informace ověřit a osvojit, tak bude Andrej Babiš dalším českým prezidentem a ten sešup odněkud do nikam bude definitivní, a my se z toho budeme vzpamatovávat ještě hodně dlouho. O kauzách Babiše se můžete dočíst i na skutečně nezávislých internetových portálech, což právě nyní činíte. Vyšlo o něm i několik faktografických knih a jen výčet jeho hříchů by vydal na hodně dlouhý „telefonní seznam“.

Andrej Babiš propojil dávné světy veksláků s mazanými kluky z bývalých pézetek, pracuje pro něj několik bývalých elitních kádrů předlistopadové Státní bezpečnosti, ale i pozdějších zpravodajců a policistů, desítky prodejných tzv žurnalistů a marketérů. Selfíčka z jeho okolí připomínají opravdu béčkové jihoamerické telenovely. Přišlo nám normální, že si tykal s bájným Ivo Rittigem, že se znal s Frantou Mrázkem, že zanechal drsné stopy při mnoha násilných převzetích svých konkurentů. Znal se s kdekým, s legendárním Marcem Richem, ale i s jedním ze stvořitelů Harwardských fondů Jurajem Širokým, jinak též sponzorem Smeru Roberta Fica. Znal se i s ministrem Čalfovy vlády Andrejem Barčákem (znali se již dobře i jejich tátové). Andrej Babiš prostě nespadl z nebe, on nám tady jen prorostl z normalizačních let jako symbol kontinuity, proto ho tak usilovně hájí komunisté všeho druhu. Oni mu přeci dobře rozumějí.

Den, kdy pronáší novoroční oslavné řeči předseda Poslanecké sněmovny s předsedou Vlády ČR patří do kategorie ještě nedávno neuvěřitelných. A takhle tady teď běží den po dni. Andrej si nasadí brýle, nechá za sebou dekoraci plnou knih a mluví o tom, jakým je hrdým Čechem a Moravanem a po maďarském vzoru Viktora Orbána volá po národní konzultaci. Jeho vládu drží ponižujícím způsobem nedůstojní sociální demokraté a hlavně komunisti, kteří si to náležitě užívají. Většinu v parlamentu jim dodává i vlastenec Okamura. To je Česká republika na konci druhé dekády milénia. Premiérovo žonglování s čísly vyznívá tragikomicky a jenom podtrhuje míru mizérie v níž se nyní nacházíme. Jako by někdo stále hledal práh ubohosti a falše, a maskuje to různými marketingovými triky. Vůbec to neznamená, že by před nástupem Andreje Babiše vše dokonale fungovalo. Jen platilo, že jisté hranice byly nepřekročitelné. Pokud je dnes Babiš tak brutálně kritický ke svým předchůdcům, tak proč je nekritizoval tehdy? V dobách, kdy utvářel svůj byznysový kolos napojený na státní penězovody. A taky se někde pochlubil, že v devadesátých letech volil ODS. Asi si osvojil tezi Miloše Zemana o tom, že jenom blbec nemění názory. To mu jde docela dobře. Ostatně účel u něj vždy světí prostředky.

Epilog
Někdy si vzpomenu na první roky právě uplynulého třicetiletí. Setkávat se s lidmi jako byl Rudolf Battěk, Václav Benda, Emanuel Mandler, Dagmar Burešová, Jiří Křižan, Viktor Dobal, a s mnohými dalšími bylo obohacující, neboť to byly osobnosti, kterých jsem si mohl vážit, i když jsem s nimi vždy a ve všem nemusel souhlasit. Byli to vzdělaní, kultivovaní a slušní lidé, kteří žili podle hodnot, které sami vyznávali. Dnes je nahradili polovzdělaní hřmotní hulváti bez jakýchkoliv zábran. A masy jim nadšeně tleskají… Změnit to můžeme jedině tehdy, když ten střet o podobu naší země sami dobrovolně nevzdáme. Snadné to nebude, neboť jejich ekonomická a mediální převaha je drtivá. Zároveň však platí, že vládcové přicházejí a odcházejí, ale dějinná paměť národa by měla zůstávat a soudit nestranně. Konec konců žádný strom neroste do nebe. Nenechme se ukolébat tím, že ten stát jakž takž funguje. Svezli jsme se na vlně konjunktury v Evropě, zejména té německé. To není zásluhou vlády. Ten pocit stability a dočasné prosperity je dán i tím, že lidé jsou u nás zvyklí poslouchat, a zároveň se naučili existovat bez ohledu na vůli (či spíše zlovůli) vlády. Jak bude vypadat postbabišovské a postzemanovské období? Toť otázka…aneb kam nyní kráčíš Česká republiko? Jedno je jisté – kompromisy se zlem se nevyplácí..

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner