Andělská kancléřka odchází do dějin: Končí éra Merkelové, velké osobnosti světové politiky

Angela Merkelová. (commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 at)

Angela Merkelová. | FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 at

Pokud se vůbec jméno nějakého lídra stane nesmrtelným, bude za ním v paměti nejvýše půlvětná informace. Kennedy a Caesar zemřeli rukou atentátníka. Churchill a Roosevelt porazili Hitlera. Reagan vyhrál nad komunismem, Karel IV. založil univerzitu. U Havla bude sametová revoluce. U zástupu dalších nebude nic. Spolková republika Německo měla v posledních desetiletích na lídry velké štěstí. Minimálně dva ze tří, ale možná všichni – ano, Německo mělo za posledních 39 let jen tři kancléře! – vstoupí do dějin jako velké osobnosti.

Nepravděpodobný vizionář Helmut Kohl znovusjednotil zemi, což v roce 1990 nebyla samozřejmost. Středový socialista Gerhard Schröder reformoval pracovní trh. A Angela Merkelová, jejíž éra lídra evropské politiky se právě uzavřela? Podívejme se podrobněji na možné půlvěty za jejím jménem.

Neznáme vás

Zkraje devadesátých let chtěl Václav Havel zlepšit vztahy s Německem. Stříhaly se hraniční dráty a Havel shledal, že zatímco vztahy mezi Spolkovou republikou a Maďarskem jsou vřelé, kancléř Kohl se k československé politické reprezentaci chová sice zdvořile, avšak přece jen poněkud odtažitě. Právě na to téma zavedl s Kohlem řeč Havlův muž pro svět, první vedoucí jeho prezidentské kanceláře, Karel Schwarzenberg. Kohl ho pozval do vily u Starnberského jezera v Bavorsku, kde trávil část léta.

Angela Merkelová (ČTK)

Oba „kancléři“ se chvíli oťukávali a Schwarzenberg se dozvěděl, že Kohl cítí k Maďarsku velký vděk za to, že v létě devětaosmdesát otevřelo hranice s Rakouskem. Budapešť tehdy tisícům východních Němců dovolila emigrovat, urychlila tím pád komunismu a umožnila následné opětovné sjednocení Německa. Bez Maďarů by to nešlo, zdůrazňoval Kohl. Když přišla řeč na Čechy, Kohl se na Schwarzenberga zkoumavě zahleděl: „My o vás vlastně nic nevíme.“

Banner Nová Orientace

Schwarzenberg se tedy ihned pustil do výkladu českých politických dějin a česko-německých vztahů. „Myslím, že jsem mu vysvětlil úplně všechno,“ řekl mi s náznakem ironie při našem nedávném setkání na zámečku Dřevíč.

Přirozeně nejvíc o dění na Východě věděli západoněmečtí politici z pozorování komunistické Německé demokratické republiky. Nebo si aspoň mysleli, že vědí, že své zchudlé bratrance a sestřenice znají. Jenže zkušenost života v žaláři zvaném lidově-demokratická republika naučí vězně vnímat svět jinak. Východní komplex méněcennosti, západní arogance i přehlíživost pak v devadesátých letech zkomplikovala Německu cestu za stabilitou a prosperitou a hraje roli v německo-německém dialogu dodnes.

Právě v té době si Kohl na Východě vyhlédl slibnou političku, čerstvou členku CDU a bonnského Bundestagu Angelu Merkelovou. Nechal si ji proklepnout v archivech Stasi, a když zjistil, že tato vědkyně, dcera luteránského faráře, sice byla členkou komunistické mládežnické organizace FDJ, ale jinak je čistá, stala se z Angely jeho politická chráněnka. Z této skutečnosti se později dělaly příliš důrazné závěry. Blízkost Merkelové ke Kohlovi přitom netřeba přehánět, protože ji měl kancléř ve svých vládách hlavně jako symbol na ukazování. Zastupovala mu ženy a východní Němce, ale politicky ji nebral vážně a občas se o ní v kuloárech vyjadřoval s pohrdáním (nemá o ničem ani tušení, není schopná nic udělat, a tak dále.)

()

Tak se obrovitý Kohl – měřil 193 cm a vážil asi 120 kilo po dietách – vyjadřoval o leckom. Byl politikem tradičního rozměru, zvyklým na zákulisní dohody a machinace, a jako takový nebyl připraven na novou éru, nová pravidla hry a novou politickou atmosféru, jež se koncem devadesátých let nastolovala. Poté, co prohrál volby a moci v Bonnu se v roce 1998 ujala červeno-zelená koalice, vyšly najevo informace o černých fondech CDU a kontaktech kanadského zbrojaře na špičky strany. Šlo o obchody s letadly Airbus a německé tanky pro Saúdskou Arábii. Do skandálu byl namočen tehdejší předseda CDU Wolfgang Schäuble i bývalý předseda Kohl.

Merkelová jako generální tajemnice o černém financování nic nevěděla. Očekávalo se, že bude loajálně hrany skandálu obrušovat tak, aby se postupně zametl pod koberec. Angela se rozhodla jinak. Namísto defenzivy přešla do útoku. V prestižním listu FAZ těsně před Vánocemi 1999 uveřejnila šokující komentář, v němž se od svého mentora Kohla distancovala. Napsala, že bývalý předseda CDU poškodil a strana se od něj musí odstřihnout. Použila přirovnání o osamostatnění dětí od rodičů, a to hezky vypovídá o jejím tehdejším stavu mysli.

Vánoční zrada

Kohl, který Merkelovou nebral vážně, nevěřil, že to byla její akce. Jeho hněv se proto obrátil proti Schäublemu, jehož považoval za hlavu spiknutí. Do médií začal pouštět podrobnosti o černých účtech, které nového stranického lídra poškodily. Schäubleho sen o německém kancléřství se rozplynul. Zanedlouho ho sama Merkelová vystřídala na postu předsedkyně křesťanských demokratů.

Jaký byl tehdy při psaní komentáře její motiv? Její politickou kariéru charakterizuje rozvážnost, opatrnost, trpělivé hledání kompromisů, nechuť k improvizaci a gestům. Její styl i slovník byl vždy konzervativní. Proč se tedy pustila do riskantní stranické hry, která se snadno mohla obrátit proti ní? Přivedla ji k takovému činu výchova v rodině faráře, která ji v rozhodujících chvílích nutí jasně rozlišit dobro od zla, morální jednání od nemorálního?

Petr Uhl byl disident, signatář Charty 77, levicový novinář a politik (ČTK/AP/Rene Volfík)

Nebo to byla politická ambice, machiavelistický úkrok zrady na vlastním ochránci a učiteli? Nebo snad vycítila Kohlovo pohrdání a chtěla se mu prostě pomstít za všechna ta blahosklonná oslovení mein Mädchen? Mohla to snad být i ctižádost skryté feministky, která to těm starým chlápkům ukáže? A možná jen prosté bodnutí do zad od sestřenky z poněkud upatlaného Východu, o které Kohl jednou utrousil, že se nikdy nenaučila jíst vidličkou a nožem?

Zrada je metafyzická kategorie. Zrada v politice nás nepřestává fascinovat. Vzpomeňme na Mnichov, vzpomeňme na Klausovo „Sarajevo“. Prolomit důvěru nejde nikdy potichu, nepozorovaně a bez následků. Jenže kromě těch zřejmých, vedoucích k hořkosti a rekriminacím, je zrada také brutální snahou o osvobození, pokusem o nový začátek, o distanc od minulosti a budování nové totožnosti, což jsou všechno silné archetypy jednání a filosofického kontextu, který takové jednání rámuje.

Vánoční zrada Merkelové jako by předznamenala dvě další „zrady“, jež z ní učiní velkou osobnost světové politiky. Protože opuštění tradičních zdrojů energie a vpuštění zástupu uprchlíků pro mnohé pozorovatele bylo a je zradou. Proto mezi některými (mnohými!) lidmi hlavně u nás Merkelová stále budí takovou nechuť.

Mutti Merkel (dovolím si v jejím případě přeložit jako mamča) odchází z politické arény doprovázená potleskem, slzami dojetí a vysokými preferencemi. Odchází jako úspěšný politik přímo do dějin. V úřadu byla dlouho. Nejdéle sloužícím německým kancléřem je hned ten první, Bismarck, který vládl skoro 23 let (19 jako kancléř sjednocené říše, 3 roky předtím jako kancléř Severoněmecké konfederace). Pak Kohl 16 let a Merkelová skoro 16, pak Adenauer 14. Výmarská republika (1918–1933) poznala 13 kancléřů (z toho dva úřadovali dvakrát ve dvou různých obdobích). Nejmenší dobu v „úřadu kancléře“ strávil Goebbels: jeden den.

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

Ta čísla o čemsi vypovídají – minimálně o schopnosti poučit se z vlastního historického příběhu. Dnešní německá náklonnost ke stabilitě, snaha nehoupat lodí je pověstná a Merkelová jí vyšla vstříc obsahem i stylem. Bylo by však chybou dívat se na ni a na Německo jen tímto prizmatem. Merkelová se stala nejen symbolem stability, ale také rozhodných kroků, kterými se Německo jako velmoc snaží připravit na novou éru.

Do dějin

Jak řečeno, Kohl nám Čechům příliš nerozuměl, i když se to posléze snažil dohnat. Setkával se s našimi politiky, i když sám byl už v důchodu, a pro leckterého z nich, třeba pro prezidenta Klause v roce 2003 v Mnichově, měl v záloze cenné rady. Merkelová nám rozuměla jaksi přirozeně a byla nás schopna brát se shovívavostí, což je při pohledu na dnešní personální zastoupení v české politice darem z nebes. Byla to především ona, kdo Topolánkově vládě během prvního českého předsednictví EU pomáhal.

To z naší strany se v posledních několika letech porozumění směrem k Německu moc nepěstovalo. Hodně se u nás diskutuje o věcech, které Němci už uzavřeli; nejviditelněji o Energiewende, energetickém zvratu, což je podle mého názoru právě ona půlvěta, která se bude se jménem Merkelové spojovat ještě za sto let.

Merkelová byla v klíčových chvílích politické kariéry schopna udělat rázná a dalekosáhlá rozhodnutí, jež byla politicky riskantní. Po havárii v jaderné elektrárně ve Fukušimě její vláda otočila a rozhodla o postupném odstavení jaderných elektráren; poslední se zavřou příští rok. Zároveň vsadila na růst obnovitelných zdrojů, které dnes produkují asi 40 procent německého energetického mixu.

V roce 2018 zavřelo Německo poslední černouhelný důl (černé uhlí stále dováží) a do roku 2038 má přestat vyrábět energii z uhlí úplně. Postupně přicházejí zákazy dieselových motorů a růst elektromobility. Do poloviny století by měla být německá ekonomika téměř stoprocentně uhlíkově neutrální. Přestože Energiewende doprovázejí potíže a Němci dnes platí velmi vysoké ceny za elektřinu, zhruba dvakrát tolik co my, má tato politika stále solidní podporu.

Mikuláš Bek a Miloš Zeman (Kancelář prezidenta republiky / se svolením autora)

Ještě riskantnější bylo její rozhodnutí pustit do země víc než milion uprchlíků a migrantů z islámských zemí. Po rychlé analýze a rozhovorech se šéfy velkých německých firem měla vláda k dispozici odhad, že zatímco přijetí uprchlíků bude Německo stát krátkodobě něco přes 20 miliard eur (0,6 procent HDP), jejich začlenění přinese v následujících pěti letech o jedno procento vyšší růst ekonomiky. Je pravda, že uprchlická krize posílila extremismus – do Bundestagu se poprvé od druhé světové války dostala krajně pravicová strana. Přesto popularita Merkelové moc neutrpěla a její CDU volby v roce 2017 vyhrála.

Mnozí si jistě vzpomenou na Silvestr 2015, kdy v Kolíně nad Rýnem došlo ze strany migrantů k sexuálním útokům. Tehdejší reakce kancléřky byla ukázkou politického klidu a odvahy. Merkelová útoky odsoudila, ale ve svém novoročním projevu zdůraznila, že Německo chce zůstat silné, svobodné, soucitné a světu otevřené. To je její odkaz: klid v krizi a odvaha. Takových hlasů je politice vždy málo.

Tomáš Klvaňa je manažer v neziskové sféře a publicista, hostující profesor na New York University Prague

Text vyšel v Týdeníku FORUM (30. 9. 2021).

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]