Andrej Babiš (ANO) FOTO: Evropská unie
FOTO: Evropská unie
Když se člověk začte do Babišovy nové knihy, zjistí, že je to ještě absurdnější a splácanější elaborát, než si dovedl představit, a to si představoval ledacos. I proto je dobré se do té spousty PR keců a záplavy emocí, které mají voliče hnutí ANO zasáhnout na těch správných místech, ponořit a vydat svědectví o tom, jaký je myšlenkový svět Babišových marketingových specialistů, kteří mají tento výplod na svědomí, a trochu rozebrat jejich pracovní metodu.
Je až s podivem, kolik rádoby velkých slov a patosu se do Babišovy knížky vejde. Dozvíme se například to, že žijeme v zemi vyvolené. Tak daleko nezašel ani praotec Čech ze Starých pověstí českých, který po výstupu na horu Říp hovořil o zemi zaslíbené: „To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající,“ pravil podle Aloise Jiráska.
Andrej Babiš a jeho psavci v knize, kterou máme „sdílet, než to zakážou“ (ale kdo by nám to zakazoval? Snad ne pan premiér?), jdou ovšem dál, mnohem dál: „Chci teď říct, že žijeme v úžasné zemi. Výjimečné. Vyvolené. Plné lidí s velkým srdcem. Vím, že to říkám pořád dokola, ale opravdu si to myslím.“ A už taky brečíte dojetím, v jak úžasné, výjimečné, vyvolené zemi podle Babiše žijeme? Ještě ne? Tak pokračujme.
„Aby všechno mohlo fungovat tak, jak má, potřebujeme, aby nás bylo ještě víc. Fakt hodně. Aby se co nejvíc dětí narodilo u nás v České republice. Chci, aby byl jejich příchod sem pohodlný, hladký, bezpečný, ale taky intimní a co nejpřirozenější. Jak pro děti, tak pro jejich maminky.“ Není to dojemné, jakou starost má Andrej Babiš o ty malé drobečky a jejich maminky?
Ano, o děti, o ty tady jde především, a premiér Babiš jich chce víc a ještě víc: „Takže ještě jednou. Potřebujeme víc dětí. Podle vědců je ideální věk ženy pro založení rodiny zhruba 25–35 let. A podle mě je nejlepší mít sourozence. Mám pocit, že jediné dítě v rodině je vždycky samo, navíc je na něj koncentrovaná plná pozornost rodičů, což je možná trochu moc, když je to celé dětství. I prožitek dětství je jiný, se sourozenci vzniká pouto na celý život. Když se to vezme přes čísla a selský rozum, tak každý sourozenec ze tří dětí má vždycky třetinu rodiče, je samostatnější.“
To jsou moudra za všechny peníze, ovšem pan premiér jich má po ruce spoustu, na každém prstě hned několik: „Člověk je úžasná bytost. Milujeme někoho ještě dřív, než přijde na svět. A když někoho milujete, chcete pro něj to nejlepší. A v naší zemi svým dětem skutečně to nejlepší dát můžeme.“ Krásná slova.
Takže kolik dětí chce Andrej Babiš do každé rodiny? Rovné tři. A jak na to přišel? Jednoduše. „Četl jsem pár studií a vypadá to, že děti vyrůstající alespoň s jedním sourozencem vykazují lepší sociální dovednosti. Tak jo. Vychází mi z toho, že když chceme vyšší porodnost, je ideální rodina se třemi dětmi. Logicky. Nejbližší celé číslo po číslu 2 je číslo 3. Rodina se třemi dětmi je ideální nejen z hlediska budoucího uplatnění dětí, jelikož jsou samostatnější, ale taky z hlediska demografického. Ideální je rodina se třemi dětmi. Tak, a teď musím říct jedno jméno. Viktor Orbán.“ Takže to jméno padlo a můžeme jít dál.
Řekni firma, ale procítěně!
Zajímavá je odpověď na otázku, proč musíme mít tolik dětí? Důvod to má prostý. Muži by to jinak nedali. „Průměrný věk teď? 42,5 roku. Pokud zestárneme ještě víc, tak se budeme muset starat o obrovské množství seniorů. Já osobně mám pocit, že hlavně my muži bychom to nedali. Tím neříkám, že spousta mužů nedělá naprosto skvělou sociální práci, to vůbec. Dělá. Ale zbytek chlapů to prostě nedá. Vsaďte se. Většina chlapů potřebuje chlapskou práci.“
Děti ale samozřejmě nejsou jediné téma, které Babiše pálí. Jedno klíčové lze přitom shrnout jediným slovem, které je přitom pro Andreje Babiše tak typické: „Lidi, co se mnou dělají, se shodujou, že jen málokteré slovo říkám tak procítěně, jako slovo firma. FIRMA! V životě jsem jich hodně založil, spoustu koupil, zachránil a řídil. Málokterou jsem prodal. Firmy mají výsledky, protože, omlouvám se, potisící pětisté, firmy se řídí JAKO FIRMA. Co to znamená? Najímáte lidi. Měníte lidi. Odměňujete lidi. Prostě, řídíte lidi. S plnou volností a na svou zodpovědnost. Můžete si najmout kohokoliv z trhu, pokud na něj máte. Kdykoliv, když má čas.“
Pěkné. Zní to sice jako poněkud zúžený pohled na řízení firmy, ale i to o Babišovi něco vypovídá. Škoda jen, když se Babiš v tom řízení firem natolik vyžívá, že u nich nezůstal a místo toho vstoupil do politiky a rozhodl se na vlastní kůži vyzkoušet, že stát jako firmu řídit nelze.
Pak je tady ještě jedno zásadní téma, a to je venkov. Pokud jste to nevěděli, tak premiér Babiš je venkovan. Ve své knize to o sobě tvrdí a hrdě se k tomu hlásí. Jak na to přišel? Je snad jeho život typickým životem venkovského chasníka?
Andrej Babiš to má zkrátka v sobě už od dětství: „Jídlo a voda jsou ty nejcennější komodity na světě. Kdo má úrodnou půdu a dostatek vody, tomu patří budoucnost. Půda. Z ní všechno vyrůstá. Nebyla by žádná ekonomika, žádná kultura, žádné služby a žádné vzdělání, kdyby na začátku toho všeho nefungovalo zemědělství. Tam vznikají první hodnoty, ze kterých ostatní těží. Tohle jsem se naučil už jako malý kluk, když jsem babičce a dědečkovi pomáhal na dvorku a na zahradě. Měli dva koně, krávu, prase, kachny, husy, králíky. Potom jim to znárodnili, přišli o koně a krávu, a děda, který byl kovář, šel dělat do JZD. Ale zůstala jim zahrádka, na které jsem se pořádně namakal. Pomáhal jsem dědovi i se včelami.“
Ano, tak se zrodil venkovan, ale to není všechno, jeho zrod provázely i dramatické a srdceryvné momenty: „Dal jsem si teď do cappuccina domácí med. Nikdo z kolegů to nechápe, ale já to mám rád. Čtu si u toho rodinnou historii, kterou napsala moje máma. Vzpomínám, jak jsem pozoroval slepici, až z ní vypadne do slámy vajíčko, pak jsem ho rychle vzal a běžel za babičkou do kuchyně. A taky, jak jsem brečel, když šel králík pod kudlu. Díky tomu jsem ale viděl, jak vlastně vzniká jídlo. Jak je těžké ho vydobýt a co všechno člověk musí udělat, a co se musí naučit, než dokáže přinést jídlo na stůl. Z jeho práce pak žije celá rodina, celá vesnice, celá země.“
Pravda ukrytá v hroudě hlíny
Ne, je třeba to říct nahlas a dvakrát podtrhnout. Andrej Babiš (případně ten, kdo mu tu knihu napsal) je velikánský myslitel. Kam se na něj hrabe kdejaký lidový mudrc a pábitel. Babišovy úvahy jsou sice takové zemité, ale zato ví, o čem je život a kde se skrývá ta nejhlubší pravda. A kdeže to je? „V půdě je ale ta nejhlubší pravda. Čím míň má národ kontakt s půdou, tím rychleji se z něj vytrácí zdravý selský rozum. Co znamená selský rozum? No, vědomí toho, jak svět funguje.“
To jsou myšlenky. To by se mělo tesat, ale ne do kamene, nýbrž vyrýt. Kam? No, přece do půdy! A že to déšť smyje? V půdě je přeci pravda. Ta nejhlubší, tak to tam zůstane navždy. To dá rozum. Selský rozum. Tak svět přece funguje.
Celé to zní jako takový náhodný generátor slov. Smutné je, že to stále ještě někdo bere vážně, ačkoli se to tak vůbec brát nedá. Nová kniha Andreje Babiše je důkazem toho, že se plně vyčerpal nejenom premiér Babiš, ale i lidé, kteří mu dělají PR, protože už jim to nestojí ani za to, aby se snažili alespoň o nějakou věrohodnost. Takže jenom tak plytce melou páté přes deváté.
„20. květen 2021, 21:30. Čtu si po sobě tuhle knížku už asi posté. Dal jsem si trochu portského. Koukám otevřenými okny na zahradu Strakovy akademie. Posekali ji, krásně to voní. Jsem už sám v celém baráku. Je tu jen moje ochranka a Eliška ze sekretariátu. Všichni šli domů. Je ticho. Noc. Ani mi už nikdo nepíše na WhatsApp. Chodí jen monitoring médií. Jsou to desítky zpráv každý den, celý den. Kdo by to chtěl pořád číst. Chci si chvíli přemýšlet. Jen napíšu domů, ať na mě dneska nečekají a jdou spát. Chci teď dopsat tuhle knížku.“ Tohle se fakt stalo? Tomu přece nemůže věřit už opravdu nikdo.
