Andrej Babiš, likvidátor normální politiky

ČTK

Kampaň hnutí ANO proti politikům | FOTO: ČTK

Pojem politika má mnohoznačný význam. Je instrumentem pro správu věcí veřejných (občanských). Mluvíme o poltickém systému, o politickém zřízení, o politických institucích a procesech, o politických programech, o politické moci, o politické vůli, o politickém pluralismu, o politických stranách… Politika je všude kolem nás, a ať chceme nebo ne, tak podstatným způsobem ovlivňuje naše životy. 

Politika je také uměním vládnout, řídit stát, jeho vnitřní i vnější vztahy. Nástrojem k prosazovaní politických cílů a zájmů (a nejen politických) je politická moc, o jejíž získání usilují jedinci i skupiny nejrůznějšími prostředky. Politika je profesionální řemeslo, tedy mělo by být. Je třeba se mu vyučit, osvojit si je a ctít jeho psaná i nepsaná pravidla. O tento přístup se dlouhodobě snažila (a snaží) tradiční politika v plně demokratických zemích. Někdy lépe a někdy hůře. Vždy však v modelu parlamentní demokracie a právního státu, a to pod permanentní kontrolou občanské společnosti a svobodných médií. To v různých autoritativních modelech vládnutí neplatilo a neplatí. Politiku zde nahrazuje jen hra na politiku, jen formální politické divadlo. Politika tvoří jen kulisy uchvatitelům politické moci. Otevřenou pluralitu nahrazuje politický monolit, byť mnohdy různě maskovaný.

Před třiceti lety jsme dostali šanci se vymanit z modelu vlády jedné strany a pokusit se rehabilitovat základní politické pojmy, definice i politické subjekty. Týkalo se to základních kamenů normální správy státu, včetně termínů politická strana, konzervativní a liberální politika, sociální politika, otevřená politická soutěž, politická zodpovědnost a mnoha dalších. Nebylo to tehdy tak samozřejmé, jak by se dnes mohlo zdát. Navazovat na prvorepublikové tradice nebylo po padesátileté pauze snadné a de facto ani zcela možné. Stejně tak bylo obtížné si vzít jeden jediný zahraniční vzor a ten aplikovat do našich posttotalitních poměrů. Opojeni náhle získanou (darovanou) svobodou jsme si chvíli mysleli nebo spíše chtěli myslet, že teď už navždy zvítězí slušnost a férovost, že se pilíře minulé moci budou stydět až do morku kosti a nová doba určí nový, konečně spravedlivý způsob existence státu. Už po několika týdnech začalo prosvítat, že to s tím rájem na zemi tak docela nepůjde.

Až příliš brzo přestalo být zřejmé, kdo jsou to ti oni a kdo jsme to ti my. „Nejsme jako oni!“ Fajn, ale kdo jsou to ti oni a kdo jsme to ti my? Nebylo to jasné tehdy a není to tím pádem jasné ani dnes s odstupem třiceti let. Vítězové i poražení tak nějak splynuli do jedné amorfní hmoty. Nebyla většinová vůle se důsledně vyrovnat s minulým režimem a ten pak bohužel plynule prorostl do nových časů. Otěže pomalu (skrytě) převzal mravní relativismus a otevřeně proklamovaný a uctívaný kult konzumu. Frajeři minulé šedé zóny ukázali, kdože to byl na tu změnu nejlépe připravený. Brzo otrnulo i některým elitním soudruhům, kteří začali záhy potvrzovat své pozice v nových reáliích. Mnozí z nich se vrhli na byznys, aby využili zřejmý náskok. „Klidně si pindejte o těch svých občanských právech, o té pravdě a lásce, ale kšeft je kšeft.“ Každá revoluce požírá své děti. Nebylo tomu jinak ani u nás. Srdcaři prohráli s pragmatiky, kteří filozofické úvahy nahradili přímým tahem na bránu a materialistickým obsahem lákavých slibů. Vyryla se hluboká privatizační brázda a ti kluci z první řady se svezli na úžasném tobogánu.

Přesto si jako dlouhodobý analytický kritik a přímý účastník zrodu novodobé české demokracie dovolím tvrdit, že se i přes vše výše uvedené mnohé zdařilo. Byla přijata kvalitní ústava nového státu. V platnost vešly restituční normy a lustrační zákon. Byly položeny základy pluralitní parlamentní demokracie a stranického politického systému. V ekonomické oblasti došlo k unikátnímu přerodu na daňovou liberalizaci, ukočírovala se inflace i kurz koruny. Řada lidí začala podnikat a realizovat své předchozí sny. Nemá smysl zakrývat i chyby a omyly. Mnohé pramenily z nezkušenosti a neznalosti. Některé byly určitě zbytečné a některé u některých jedinců možná i vědomé, ale bez vady na kráse se přerod z totality a centrálně řízené ekonomiky nezdařil žádné z bývalých zemí východního bloku. Jistě jsme mohli být úspěšnější a lepší. Ale to platí vždy a u všech, aniž bych chtěl zápory jakkoli relativizovat.

Poznal jsem řadu velmi kvalitních osobností, které odvedly obrovskou porci nesobecké, obětavé a profesionální práce při zrodu nové demokracie a nového státu. Napadají mě jména jako Vojtěch Cepl st., Rudolf Battěk, Dagmar Burešová, Jiří Křižan, Václav Benda, Otakar Motejl… abych zůstal u těch již nežijících. Ale zdaleka nešlo jen o centrum dění. Desítky či spíše stovky odhodlaných a odvážných lidí se zasloužily o pozitivní změny ve všech koutech České republiky. A pochopitelně klíčová byla role symbolu doby: Václava Havla, který zejména zosobňoval občanský vzdor vůči minulého režimu. Václav Havel uvedl Československo a posléze Českou republiku na mapu světa demokratických států. To musí přiznat i jeho největší kritici. Těm bych navíc vzkázal, jestli si dovedou představit, že by ze svého života dokázali škrtnout pět let, které on strávil v kriminále za své postoje a názory. Určitě nebyl bezchybný, a i on na sklonku života věděl, že se ne vždy rozhodl nejlépe, ale pozitiva jeho odkazu výrazně převažují. Je snadné najít viníka svých obtíží a nenaplněných tužeb v někom jiném, nejlépe v nějakém symbolu, než se pravdivě a odvážně podívat do vlastního zrcadla. Havlovi přisuzovaný termín nepolitická politika nebyl útokem na politiku, byl jejím doplněním, na rozdíl od Babišova pojetí agresivní antipolitiky.

Kopání do první poloviny devadesátých let od bývalých kariérních komunistů a soudně uznaných spolupracovníků StB je nestoudné a hanebné. V této disciplíně zvláště vyniká náš současný předseda vlády. Ten, který nejprve čekal v Maroku na dobu, kdy si byl jistý novou situací. Pak záhadně uchvátil bývalou firmu, pro kterou pracoval, a ještě záhadněji vybudoval své impérium. A to v době, kterou dnes tak proklíná a nazývá ji termíny z mafiánských příběhů (v duchu přísloví o tom, jak podle sebe soudím tebe). Jako by k nám někdy v roce 2011 spadl z Měsíce blíže neurčený neposkvrněný anděl… Kterého do té doby politika prý vůbec, ale vůbec nezajímala. Svou záměrně přeexponovanou emocionální a plošnou kritiku předchozích vlád uplynulých desetiletí („všetci kradli!“) si nenechává jen pro sebe, opakuje ji při každé příležitosti veřejně, a to v hojné míře i na mezinárodní scéně. A na domácím poli je hrdinou pro všechny normalizační šviháky i loajální pěšáky, je jedním z nich, který díky své dnešní dominanci ospravedlňuje jejich minulá selhání. Po nějaké pauze opět plují na vítězné vlně.

Působení Andreje Babiše lze nazvat brutálním zneužitím zastupitelské demokracie. To nemá s tradiční demokratickou politikou vůbec nic společného. Babiš okázale bojuje s tzv. starými pořádky, které napadá nevybíravými bezprecedentními způsoby. Dělá to vědomě, aby zároveň mohl instalovat ty své firemní pořádky nové. Nedůstojně mu u toho asistuje kapitulantská kolaborující ČSSD. Své účelové party v této ďábelské hře hrají komunisté, okamurovci a pochopitelně z řetězu utržený Miloš Zeman. Babiš nám vlastně říká, že on žádný právní stát a liberální demokracii nepotřebuje, a tudíž soudí, že ho nebude potřebovat ani ta většina, která ho drží u moci. Ostatní mají smůlu, buď se mu přizpůsobí, anebo zůstanou mimo hru a podle toho s nimi bude zacházeno.

U Babiše nejde o nahrazení nedobré politiky jinou, tedy tou údajně lepší. Mýtus o změně je jen součástí marketingové manipulace. Fanoušci se potřebují vymezovat vůči nepříteli, vůči údajným viníkům všeho možného. Byl to Babiš, kdo se svými spojenci, a bohužel i užitečnými idioty, vytúroval protikorupční hysterii, aby pak nastoupil na scénu jako spasitel a vykonavatel uměle stvořené vůle lidu. U Babiše je politika jen pokračováním byznysu jinými prostředky za pomoci obludné lživé manipulace, která cíleně útočí na nejtemnější struny českých duší, v nichž je nenávist jen nejvyšší formou závisti. A závidět lze ledacos – údajně lepší život, ale i něčí nezávislost…

Jsme svědky likvidace politiky jako disciplíny, místo ní nastupuje mocenská údržba a mocenská svévole. Všichni pasivní konzumenti tohoto spektáklu nesou za dnešní stav a další alarmující vývoj svůj díl spoluviny. Kritika Babiše je zlehčována, napadána a zpochybňována jako neúčinný monotónní program antiBabiš. To je další rafinovaná hra Babiše a jeho týmu bývalých estébáků a všehoschopných manipulátorů. Samozřejmě, že tzv. antiBabiš, ale i antiZeman jsou naprosto legitimním a jediným možným postojem, který může přibrzdit a možná i zastavit definitivní uchvácení státu. Chceme být tradiční plnohodnotnou demokracií, anebo se smíříme s žitím v autoritativním režimu? Chceme patřit na Východ, nebo na Západ? To je to, oč tu kráčí. Všechna ostatní témata jsou až ve druhém plánu a ve druhé řadě.

Tradiční politika zažívá nástupem antipolitiků krušné časy i v jiných zemích, včetně tradičních demokracií. To nás však nesmí nijak rozhodit a odvrátit od naší občanské a politické sebeobrany. Hodnoty svobody a otevřené společnosti stojí za trochu námahy a taky trochu toho rizika.

Je třeba spojit síly občanského vzdoru a hodnotové politické opozice, neplýtvat silami v jednotlivostech a neskákat Babišovým marketérům na jejich udičky a špeky. Je načase bránit normální poměry a normální politiku. Dokud ještě můžeme. A bránit i nás samotné, naše příběhy, a to zrovna teď, kdy i Zeman s Babišem budou tvrdit, že ten minulý režim vlastně svrhli před třiceti lety oni a jejich kámoši… A zároveň nás budou přesvědčovat o tom, že ten minulý režim byl tak nějak docela fajn a nebýt těch chyb předchozích vlád, atd. Zejména u Zemana to zní obzvláště rozverně, ale to platí i u borce, který tak nějak omylem jen na chvíli privatizoval Unipetrol…

Jsme účastníky opravdu mimořádně absurdního divadla. To má však nesmírně závažné důsledky. Třeba i v tom, jak se jejich soldatesky radikalizují. To již nelze přehlédnout. Nesledujeme jen souboj o podíl na moci, ale také o interpretaci skutečnosti, včetně faktů z nedávné minulosti. Prohra v tomto souboji může mít fatální dopady nejen na dnešek, ale i na budoucnost. Naprosto nepochopitelná je podpora Babiše od těch, do nichž predátor dnes a denně kope, a nejde jen o kluky a holky z Lidového domu… Je to trapné, smutné a zvrácené zároveň. A hlavně ničím neobhajitelné. Vraťme veřejnému prostoru elementární důstojnost a slušnost, které Babiš se Zemanem zadupávají do země. Už nám svítí všechny výstražné kontrolky!

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner