Andrej Babiš o udavačích: psychóza, histrionská porucha, či absolutní nestoudnost?

ČT/F24

Andrej Babiš | FOTO: ČT/F24

Andrej Babiš má nesporné zásluhy o surikaty, Čapí hnízdo, rozkvět socialistické ekonomiky před rokem 1989, informovanost Státní bezpečnosti o smýšlení řady soudruhů a především o rozvoj České republiky poté, co vstoupil do politiky. Málokdo si však uvědomuje, že se pan premiér Babiš stal i vynikajícím příkladem pro vysvětlení některých základních psychologických pojmů zavedených Sigmundem Freudem. Naše republika se pod vedením Andreje Babiše stala živoucí učebnicí psychiatrie. 

V polovině prosince zveřejnil server flowee.cz „flowcast“ s panem Lukášem Wagenknechtem, známým konfliktem s Andrejem Babišem. „Teď o mně říká, že jsem udavač, že jsem ukradl 800 milionů,“ smál se v rozhovoru Wagenknecht, který je dnes pirátským senátorem. Připomeňme si dění z loňského léta, kdy se to stalo. Piráti – a senátor Wagenknecht v tom hrál klíčovou roli – upozornili Brusel na Babišův střet zájmů v oblasti dotací. Ve sněmovně pak premiér Babiš pronesl památné věty: „Celý ten audit je zorganizován účelově, to zorganizoval ten člověk, který kdysi byl můj podřízený a který udal Českou republiku do Bruselu. A přišli jsme o osm set milionů. On celý život udává. Vy Piráti stále udáváte. Vy jste největší udavači. (Předsedající ho napomíná, ať mluví k věci. Babiš pokračuje.) My jsme přišli o osm set milionů jako Česká republika.“ A v rozhovoru pro Blesk loni v létě i jmenovitě upřesnil: „Tam jsou vazby na mého bývalého náměstka na ministerstvu financí, dnes senátora za Piráty Lukáše Wagenknechta, který ještě ve své funkci udal Českou republiku do Bruselu. Na základě tohoto jeho udání čeští daňoví poplatníci zaplatili 800 milionů korun.“

archiv

Pan Wagenknecht dělá Babišovi vrásky dodnes. Letos 1. prosince si tweetnul: „Podle europarlamentu je chybovost v EU projektech společností ovládaných panem premiérem 67 %. To číslo je neskutečně vysoké. EU a auditní standardy připouští procenta dvě, max. pět. Z toho auditor jednoznačně dovozuje »systémové selhání« poskytování dotací společnostem pana premiéra.“ Server Demagog.cz výrok ověřil a shledal jej jako pravdivý.

Takže pan premiér asi opravdu nemá pana Wagenknechta moc rád a na Babišových výrocích k celé kauze můžeme krásně demonstrovat řadu psychopatologických projevů. Při stresu jsou vždy lépe patrné. Pokusím se proto Babišovy výroky analyzovat z úhlu pohledu člověka, který se celoživotně hlásí k dědictví Sigmunda Freuda, zakladatele moderní hlubinné psychologie, který vysvobodil vědu o lidském myšlení z antropocentrického bludu o „člověku moudrém“.

Andrej Babiš, udavač Státní bezpečnosti

Andrej Babiš byl od roku 1980 evidován Státní bezpečností jako důvěrník. To ještě není nic špatného a nic kompromitujícího. Jako důvěrník mohl být veden např. lecjaký užvaněný hospodský povaleč, co kdekomu rád vykládal poslední drby o svém okolí – a vůbec nemusel vědět, že ten gentleman, kterému své opilecké řeči zrovna tlačí do hlavy, je bolševickej fízl. Pak ale nastala v Babišově estébácké kariéře změna. Od roku 1982 jej StB evidovala jako agenta s krycím jménem „Bureš“. Zaevidován jako vědomý donašeč byl v magickém datu 12. 11. 1980.

Pan premiér Babiš jakoukoli vědomou spolupráci s StB popírá. Podobně popírá i svůj konflikt zájmů, podobně popíral, že by měl něco společného s Čapím hnízdem, které sosalo dotace, aby je pak finančně posílené přineslo zpět Babišovi. Realita a fakta mluví zcela opačně než pan premiér a skutečnost, že byl estébácký udavač, plně potvrzují důkazy. Na serveru Aktuálně.cz můžeme nahlédnout do Babišova fízlbooku (spisu Státní bezpečnosti).

V únoru 2018 Babiš po šesti letech soudních pří definitivně prohrál spor se slovenským Ústavem paměti národa (ÚPN) o tom, jestli může být evidován ve svazcích StB. „Pro nás v Ústavu paměti národa to znamená, že kauza Babiš je právoplatně a definitivně uzavřená. V současnosti neexistuje žádné rozhodnutí soudu, které by tvrdilo, že Andrej Babiš je vedený jako agent Státní bezpečnosti neoprávněně,“ sdělili právníci ÚPN slovenskému deníku SME. V prosinci téhož roku Evropský soud pro lidská práva zamítl Babišovu stížnost na Slovenskou republiku, kde byl Andrej jako agent StB zaknihován.

Tedy – s omluvou surikatám – je možné konstatovat, že jejich páníček Andrej Babiš byl udavač, který udával komunistickému gestapu – StB. Takže ve svém plamenném hejtu přisoudil panu Wagenknechtovi ty skutky, kterých se dlouhodobě, cílevědomě a systematicky dopouštěl on sám. Pan premiér se svým prohlášením stal i cennou pomůckou pro výuku psychologie a psychiatrie. A nemyslím tím jen studium oidipovského komplexu, k němuž se přiznal: do KSČ vstoupil podle svých slov na přání maminky. Ovšem projekcí svých negativních vlastností do pana Wagenknechta se stal učebnicovým příkladem i zábavnějších jevů, než je vcelku běžný „oidipák“.

Obranné mechanismy

Lidská psychika je tvořena obrovským a jen částečně prozkoumaným kotlem podvědomí, kde se mísí desítky, či spíše stovky tendencí a motivací. Většina z nich je zvířecích, sdílíme je s předky. To je třeba genetická dispozice k určitému typu chování nebo výběr partnerky podle toho, jak nám voní její feromony. Ty nám voní tím víc, čím lepší bude imunita našich společných potomků. Vedle toho jsou zcela klíčové hormony, všudypřítomná sexuální potřeba, traumata z dětství, hladina hormonů naší matky v době, kdy nás nosila v břiše, a mnoho a mnoho dalších faktorů. Nevíme o nich, ale většina našeho chování a myšlení pramení právě z nich. Id, podvědomí, spodní vrstva psychiky. Naopak nahoře, kdesi v božské výšině, je naše superego. Čistě freudovsky zvnitřnělý dohled přísného otce, jazykem sociologů a antropologů pak zvnitřnělé sociokulturní normy. Máme jak částečně zděděné, tak částečně naučené, co je špatné a co je dobré. Ale to neznamená, že se nám nějak chce konat dobro, když by to mělo stát námahu, čas, či dokonce snad i peníze.

Mezi těmito dvěma tlaky, shora i zdola, je zmáčknuté naše ego, naše vědomé já, jehož funkcí je nějak to dohodnout s okolím a nějak se vypořádat s těmi většinou protichůdnými tlaky shora i zdola. Chodit do bordelu (a nevěstinec sám) je chápáno jako cosi nesprávného jak kvůli zděděné behaviorální imunitě, tak kvůli zvnitřnělým normám. Souložit v poskytovatelně sexuálních služeb je nám zapovězeno podvědomě. Naše id na základě zděděné behaviorální imunity dobře ví, že málokde jinde je potenciálně větší pravděpodobnost chytit syfla a vyřadit se tak z genofondu. Sociální normy nám hampejz zapovídají rovněž, protože správný občan neutrácí v nevěstinci, ale spoří pro blaho rodiny. Ovšem manželka má už rok extrémně vysokou hladinu prolaktinu, protože dosud po porodu kojí, a na sex si naposledy vzpomněla před dvěma lety. Kudy z toho? A právě najít nějaké řešení, udržet přijatelnou integritu, zajistit, aby se člověk cítil víceméně dobře, je úkolem té vědomé vrstvičky naší psychiky. Protože našimi prvotními cíli, omlouvám se filozofům, je libost a klid.

Když se nějaký protitlak vyjeví, okolí či situace jej vyvolají, konfrontují s ním naše ego a způsobí nám pocity nelibé, hledí se s tím ego vyrovnat pomocí řady mechanismů – často dětinských, směšných, ale na chvíli pomáhajících útěkových cestiček. Pan premiér vynikajícím způsobem odprezentoval ty nejregresnější obrany ega. Ty typy obran, které se často pojí s psychózou (psychotik je běžnou mluvou „šílenec“) či s histrionskou a disociativní poruchou osobnosti. Osoba s histrionskou poruchou osobnosti je běžnou mluvou „hysterik“.

Disociace

Královnou regresních (dětinských, patologických a léčbu vyžadujících) obran ega je disociace. Odštěpení. Na jedné straně je Andrej Babiš podnikatel, který dlouhá desetiletí ve svém byznysu těžil minimálně ze sociálního kapitálu vytvořeného spoluprací se Státní bezpečností a komunistickým režimem. Ale zároveň – a to je ta disociace, to odštěpení, jakoby byli Andrejové dva v jednom – je čacký Andrej, který s komunistickým režimem neměl nic společného, který s StB nespolupracoval, i kdyby to prokazovala tuna archivních svazků.

Vytěsnění a popření

On si na to, že s těma komunistama byl opravdu zadobře, už ani nevzpomene. On to vytěsnil. Naše psychika nefunguje ve světě eukleidovské geometrie ostrých rozhraní, dokonale tuhého tělesa a rovnoběžek, co se sejdou v nekonečnu. Vědomí a podvědomí nejsou dvě na sobě stojící hladké kostky z dětské stavebnice, ale nelogický propletenec fraktálů. A je to zakotveno i v lidové řeči – vždyť co jiného znamená fráze „zkus na to zapomenout“? Babišovi samozřejmě způsobuje – protože se mu teď nehodí do krámu – vzpomínka na jeho estébácké časy nelibost. Tak na to radši nemyslí a jakékoliv připomenutí, které mu tu vzpomínku odněkud z mlžného okraje vědomí vytáhne ven, chápe jako osobní útok. Na ten pak reaguje opět zcela regresně, jako malé dítě nad rozbitou vázou, kterou shodilo na zem. „Ta váza spadla sama, sama, sama…“ „Já to StB nepodepsal, nepodepsal, nepodepsal…“

Projekce

Fenomén projekce je známý lidové psychologii také důvěrně, pronikl do jazyka jako běžná fráze. „Podle sebe soudím tebe“ je heslo, co znám od své babičky narozené 1905. Lidé v celé řadě situací – první setkání nebo obecně stres v libovolné podobě, jako je konflikt či zhoršení kvality vztahu – přisuzují druhému rysy, hodnoty a motivy, které patří jim samotným. Ta negativa jsou součástí jejich vlastní osobnosti. O nepříteli si vždy říkáme, že chce dělat s našimi ženami a dcerami přesně to, co my sami bychom chtěli dělat s dcerami a ženami toho nepřítele. Promítáme do nepřátel sami sebe, své vlastní zlo.

A v tom je Babiš opravdový přeborník. Chápe Piráty již delší dobu jako větší hrozbu než pravicovou koalici, vymezuje se proti nim, a tak je chce co nejvíce poplivat. Jeho spolupráci s StB mu otloukají rivalové i média o hlavu celou dobu, co je ve funkci. On sám ve svém egu nevidí na donášení nic špatného, protože vynášelo. Ale jak podvědomí (protože elementární skupinová loajalita, kterou donašeč porušuje, je nejspíše u vyšších primátů vrozená), tak superego (udavač je podle sociokulturní normy chápán velmi negativně) mu říkají, že jeho kariéra agenta StB správná nebyla. A tak, když je v emoci (do které propadá častěji, než je v této kultuře u mužů jeho věku obvyklé), okamžitě své vlastní zlo přisoudí svému sokovi. To, co je na něm samotném opakovaně označováno jako to nejhorší, připíše nepříteli. Takže pochopitelně na každého, kdo ho hodně naštve, křičí „jsi udavač“.

Tak intenzivně rozvinutá projekce se může vyskytnout u řady duševních onemocnění. Může provázet psychózu a bývá zcela běžným doprovodem histrionské poruchy osobnosti a některých neuróz. Je tedy Babiš duševně nemocný? Rozhodně nic takového netvrdím. Nejenže není možné někoho diagnostikovat přes média. On navíc pan premiér na žádnou z těchto diagnóz v jiných svých projevech neukazuje. A neukazuje na ně ani jeho celoživotní kariéra, která je venkoncem jedním z nejlepších psychodiagnostických kritérií. Průběh kariéry vypoví o osobnosti velmi mnoho – a průběh té Babišovy ukazuje na morální retardaci, ne na duševní nemoc. Takže je potřeba připomenout, že k regresům, jaké vídáme u psychiatrických pacientů a pana premiéra, vede u zdravých lidí absolutní nestoudnost. Pan premiér se chová jako malej harant, protože ho zajímá jen bezprostřední zisk – a to, že se prezentuje jako trapný tajtrlík, mu vůbec nedělá starosti.

Prachy jsou fuč!

Jako perličku na konec textu jsem si nechal jednu okrajovou informaci, která z Babiše v průběhu jeho napadání pana Wagenknechta vypadla. Pan premiér opakovaně a jako velké negativum zdůraznil, že jsme my – Česká republika – následkem aktivit pana Wagenknechta přišli o osm set milionů korun. Ale zapomněl, či spíše jej vůbec nenapadlo podotknout, že na ně naše země prostě v té věci neměla nárok. Důležité pro něj bylo „přišli jsme o peníze“ – a to, jestli by byly ty peníze získány poctivě, zákonně, zda jsme na ně měli nárok, to vůbec neřeší.

Kritériem pro něj není něco tak změkčilého jako nárok na peníze, ale pouhé mám / nemám. Mám = dobře, nemám = špatně. Bez ohledu na původ a způsob získání oné sumy, kterou máme či nemáme. Heslo „Já nemám, potřebuju, ty máš a nepotřebuješ“ je nejčastější omluvou vlastní majetkové trestné činnosti ve vrstvách, kterým se říkalo galerka, případně KZO – kriminálně závadové osoby. V průměrném českém vězení má takový přístup většina klientů. Pan premiér se tedy kromě toho, že v praxi předvedl národu několik patologických psychických mechanismů, také zcela jednoznačně svým hodnotovým systémem sám zařadil mezi galerku. Zbývá jediné – přesunout ho tam, kde je podobný přístup k cizímu majetku normou. Příslušné úřady by si konečně měly uvědomit, že Babiš nejen svou poctivostí, ale i svými postoji patří na hrad. Na hrad Mírov.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner