Angela Merkelová. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 at
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 at
Na působení Angely Merkelové mohou mít lidé různé názory, i zcela protikladné. Nikdo jí ale už neupře její četná prvenství a to, že výrazně zasáhla do historie moderního Německa a celé Evropy.
Když se dne 22. listopadu 2005 Merkelová ujala úřadu kancléřky, stala se první ženou v této funkci, první východoněmeckou kancléřkou a ve svých 51 letech i nejmladší osobou, která dosud tento úřad zastávala.
Ač se narodila jako Angela Dorothea Kasnerová 17. července 1954 v Hamburku, tedy v tehdejším Západním Německu, prožila záhy značnou část života v Německé demokratické republice.
Rodiče Merkelové, Horst a Herlind Kasnerovi, se seznámili v Hamburku, kde její otec studoval teologii a matka byla učitelkou latiny a angličtiny. Po dokončení vzdělání přijal její výrazně levicově orientovaný otec místo pastora v braniborském Quitzowě a rodina se jen několik týdnů po narození Merkelové přestěhovala do východního Německa. V roce 1957 se opět přestěhovali do Templina, kde Merkelová v roce 1973 dokončila střední školu. Ještě téhož roku odešla do Lipska studovat fyziku na Univerzitu Karla Marxe. Tam se seznámila se svým prvním manželem, spolužákem Ulrichem Merkelem, a v roce 1977 se vzali.
Po získání diplomu v roce 1978 Merkelová pracovala jako členka akademického sboru Ústředního ústavu fyzikální chemie Akademie věd ve východním Berlíně. V roce 1982 se Merkelová s manželem rozvedla, ale ponechala si jeho příjmení. V roce 1986 jí byl udělen doktorát za disertační práci o kvantové chemii.
Na její život v těchto letech poukazují zlomyslně její kritici, protože stejně jako většina dětí vyrůstajících v Německé demokratické republice se i Merkelová účastnila činnosti státních mládežnických organizací. Byla od roku 1968 členkou Svobodné německé mládeže – FDJ. Její zapojení do Svobodné německé mládeže vedlo ke kontroverzím, neboť někteří její bývalí kolegové z Ústředního ústavu fyzikální chemie tvrdili, že v ústavu působila jako tajemnice pro agitaci a propagandu, zatímco ona uvádí, že měla na starosti kulturní záležitosti, například obstarávání vstupenek do divadla. Merkelová nicméně nikdy nebyla členkou Sjednocené socialistické strany Německa – SED, tedy komunistické strany. Když ji v roce 1978 oslovili pracovníci státní bezpečnost (Stasi), aby se stala informátorkou, odmítla to.
Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se Merkelová připojila k nově založené straně Demokratischen Aufbruch (DA) a v únoru 1990 se stala její tiskovou mluvčí. Nakonec po sjednocení Německa zakotvila v CDU.
V politice pak postupovala poměrně rychle. V prvních volbách po sjednocení v prosinci 1990 získala mandát ve Spolkovém sněmu, v lednu 1991 ji kancléř Helmut Kohl jmenoval ministryní pro ženy a mládež. Kohlova volba mladého politického nováčka z východního Německa vysloužila Merkelové přezdívku „Kohls Mädchen“ („Kohlovo děvče“).
Po volbách v roce 1994 se Merkelová stala ministryní životního prostředí, ochrany přírody a bezpečnosti reaktorů a v březnu a dubnu 1995 předsedala první klimatické konferenci OSN v Berlíně. Merkelová byla 7. listopadu zvolena generální tajemnicí CDU. Dne 30. prosince téhož roku se provdala za svého dlouholetého druha, profesora chemie Joachima Sauera.
Koncem roku 1999 zasáhl CDU finanční skandál a Kohl byl zapleten do přijímání a využívání nelegálních příspěvků na volební kampaň. V otevřeném dopise zveřejněném 22. prosince vyzvala Merkelová, Kohlova bývalá chráněnka, stranu k novému začátku bez jejího čestného předsedy. Tím vzbudila u Kohlových stoupenců značně negativní pocity. Dne 10. dubna 2000 byla nicméně zvolena šéfkou CDU a stala se tak první ženou a prvním nekatolíkem v čele strany.
Její čas přišel poté, co nějakou dobu působila jako hlava opozice. Po předčasných parlamentních volbách v září 2005, jejichž výsledkem byl pat (CDU-CSU získala 35,2 procenta hlasů a porazila vládnoucí SPD o pouhé jedno procento), se nakonec CDU-CSU a SPD dohodly na vládě „velké koalice“ s Merkelovou v čele. Dne 22. listopadu 2005 se Merkelová ujala úřadu kancléřky. Její mandát byl posílen v parlamentních volbách konaných 27. září 2009 a Merkelová mohla sestavit vládu se svým preferovaným partnerem, klasickou liberální Svobodnou demokratickou stranou (FDP).
Merkelová bývá někdy charakterizována jako politička, která umí řešit problémy, ale nemá vizi. Ten výrok by se dal pochopitelně i otočit. Nemá vizi, ale problémy řešit umí. V každém případě se jí za jejího čtverého působení v čele vlády zrovna tato vlastnost dost hodila, protože problémy v Evropě přicházely jeden za druhým. Hned její druhé funkční období bylo do značné míry charakterizováno její osobní rolí při řešení dluhové krize v eurozóně. S francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym prosazovala úsporná opatření jako cestu k oživení poškozených evropských ekonomik.
Stále také musela řešit, s kým má společně vládnout. Ve spolkových volbách v září 2013 dosáhla aliance CDU-CSU impozantního vítězství, když získala téměř 42 procent hlasů, jenže její její koaliční partner FDP nedosáhl pětiprocentní hranice pro zastoupení. Merkelová stála před vyhlídkou sestavení vlády buď s SDP, nebo se Stranou zelených, přičemž obě tyto strany byly pravděpodobně neochotnými partnery. Po více než dvou měsících vyjednávání Merkelová dosáhla dohody s SPD o vytvoření další vlády velké koalice. Dne 17. prosince se stala třetím trojnásobným německým kancléřem v poválečné éře (po Konradu Adenauerovi a Kohlovi).
Problémy eurozóny a evropské ekonomiky brzy zastínila dvojice bezpečnostních problémů na hranicích Evropské unie. Prozápadní protestní hnutí na Ukrajině vyhnalo v únoru 2014 proruského prezidenta Viktora Janukovyče z funkce a Rusko reagovalo násilnou anexí ukrajinské autonomní republiky Krym. Merkelová se připojila k dalším západním lídrům, obvinila Rusko z přímého podněcování konfliktu a stála v čele úsilí EU o zavedení sankcí proti Rusku. Hned poté čelila nejvážnější uprchlické krizi v Evropě od druhé světové války, kdy do Evropy proudily statisíce běženců prchajících před konflikty v Sýrii, Afghánistánu a dalších zemí.
V roce 2015 přišlo do Německa více než milion migrantů a strana kancléřky Merkelové za svůj postoj k uprchlíkům zaplatila vysokou politickou cenu. Když se odpor proti migrantům projevil v pouličních protestech a u volebních uren, pravicová Alternativa pro Německo (Alternative für Deutschland; AfD) se zařadila mezi strany, které využily sílící vlny populismu a xenofobie v Evropě. V září 2016 se AfD umístila na druhém místě – před CDU – v regionálních volbách v domovské zemi Merkelové, Meklenbursku-Předním Pomořansku. Merkelová se nadále přikláněla ke středu a oznámila, že bude usilovat o čtvrté funkční období.
Nakonec CDU vyhrála regionální volby v Sársku (březen 2017) a v tradiční baště SPD v Severním Porýní-Vestfálsku (květen 2017). V červnu 2017 Merkelová mnohé překvapila, když upustila od svého odporu k otevřenému hlasování ve Spolkovém sněmu o legalizaci manželství osob stejného pohlaví. O několik dní později zákonodárci toto opatření, které se těšilo široké podpoře německého obyvatelstva, schválili. Ačkoli Merkelová hlasovala proti, její schválení odstranilo potenciální překážku mezi CDU-CSU a stranami, které rovnost manželství kladly jako podmínku případné koaliční dohody po parlamentních volbách v září 2017.
V tomto souboji Merkelová získala své čtvrté funkční období kancléřky. CDU-CSU a SPD však zaznamenaly nejhorší výsledky za posledních téměř 70 let – dvě největší německé strany získaly dohromady jen něco málo přes polovinu hlasů. Nejdramatičtější výsledek zaznamenala AfD, která skončila na silném třetím místě za SPD.
Merkelová odsouhlasila zahájení jednání CDU-CSU o pokračování velké koalice a rozhovory skončily v únoru 2018, když Merkelová postoupila SPD silné resorty financí a zahraničních věcí. Konečné slovo v otázce koalice měla SPD a pět měsíců povolební nejistoty skončilo, když dvě třetiny voličů SPD v březnu 2018 schválily navrženou vládu a oficiálně zajistily Merkelové čtvrté funkční období.
Tato závěrečná fáze vládnutí Angely Merkelové je poznamenána poklesem podpory obou tradičních německých mainstreamových stran a ze strany bavorské CSU hrozil odchod z vlády. Merkelová opět prokázala své mistrovství kompromisu a vláda nepadla. Hádky mezi sesterskými konzervativními stranami CSU a CDU ale jejich preferencím neprospěly. V říjnu 2018 zaznamenala CSU v zemských volbách v Bavorsku nejhorší výsledek za více než půl století a tentýž měsíc vedl podobně neutěšený výsledek CDU v regionálních volbách v Hesensku Merkelovou k oznámení, že nebude usilovat o znovuzvolení do čela CDU. Zároveň oznámila svůj záměr odstoupit z funkce kancléřky na konci svého funkčního období v roce 2021. Tento závěr její politické kariéry přichází právě nyní, když probíhají německé volby.
Jaký tedy byl její styl vládnutí? Často se používá označení „pragmatický“. Její kritici mluví o absenci jasného postoje a ideologie. Prokázala ochotu přijmout postoje svých politických oponentů, pokud se ukázaly jako rozumné a populární. Jedním z příkladů bylo rozhodnutí Merkelové postupně ukončit využívání jaderné energie po havárii ve Fukušimě v roce 2011, když pouhé dva roky předtím přijala zákon o prodloužení životnosti německých jaderných elektráren. Na druhou stranu se Merkelová vypořádala s dluhovou krizí v eurozóně, což vedlo ke kritice jejího přístupu, který mnozí považovali za příliš přísný.
Když nastal příval statisíců uprchlíků do Německa, pronesla slavný výrok: „Zvládneme to.“ Po šesti letech se zdá, že – v rámci možností – to Německo skutečně zvládlo. Samozřejmě s problémy, které se daly čekat, ale lépe, než by to dokázala jiná země. Kancléřka a její lidé stáli před dilematem. Buď uprchlíky nepřijmou, což by znamenalo humanitární pohromu, která by zasáhla okolní země, nebo si je vezmou a sklidí posměch za „vítačství“. Přes ohromnou zátěž dokázalo Německo do covidové krize mít několik let za sebou přebytkové rozpočty a nedošlo k žádnému bezpečnostnímu rozvratu.
Pro východní Evropu – a tedy i pro nás – znamená odchod Merkelové ztrátu. Díky svému původu znala problémy postkomunistického východu a nevyhrocovala zbytečně žádné napětí.
Vzhledem k tomu, jak silným hráčem je Německo jako nejsilnější evropská ekonomika a jako jakási laboratoř inovací, mělo by i nás zajímat, jakým směrem se teď tato země po skončení její éry vydá.
