V říjnu 2022 odjel na Ukrajinu, bránící se Rusku, aby zásoboval lidi u fronty. Dva a půl roku poté na auto anglického dobrovolníka Eddyho Scotta zaútočil ruský dron – připravil ho o ruku i nohu. Eddy už předtím přijal Ukrajinu za svůj domov a teď pracuje na rehabilitační klinice. 

Když Rusko v únoru 2022 rozpoutalo celoplošnou válku proti Ukrajině, Eddy Scott (29) začal ihned shánět peníze a posílat je napadené zemi. Na podzim téhož roku tento jachtař z jihu Anglie skončil s prací a pick-upem odjel do Kramatorsku na východě Ukrajiny. Zásoboval odtamtud obyvatele podél fronty potravinami a vodou a zprostředkovával lékařskou pomoc nebo lidi evakuoval. Po bezmála dvou a půl letech se mu jedna z těchto cest stala osudnou, když na jeho auto zaútočil ruský dron. 

Jednoho rána na konci ledna 2025 tehdy evakuovali s místní nevládní organizací Base UA tři lidi a psa. Odpoledne se s ukrajinským kolegou vrátil do města, které leží poblíž fronty, pro dva civilisty a při odjezdu na ně zaútočil dálkově řízený dron s výbušninou a jeho speciální nálož vytvořila úzký proud kovu, který prorazil pancéřovanou střechu terénního auta i opěradlo Eddyho sedadla. Utrhnul mu levou paži a zarazil se do jeho levého stehna.  

„Moje ruka mi ležela na mikině a noha byla zdevastovaná. Ostatní tři lidé v autě naštěstí utrpěli jen lehká zranění. Má zranění ovšem poměrně dost krvácela… Vedoucí týmu během dvou a půl minuty nasadil dva turnikety (škrtidla), a tím mi zachránil život,“ popisuje Eddy Scott pro Paměť národa první okamžiky po útoku na humanitární vozidlo. „Vyzvedli mě pick-upem, pak mě přeložili do sanitky a do hodiny operovali. Během záchrany jsem postupně dostal pět litrů krve, takže v podstatě kompletní transfuzi,“ dodává. 

Několik dní strávil v Mečnikovově nemocnici v Dněpropetrovsku pro nejtěžší válečná zranění, následovalo šest týdnů v Kyjevě a koncem března 2025 se dostal do soukromé rehabilitační kliniky Superhumans ve Lvově. Kliniku nikdy zcela neopustil, nejprve se v ní léčil a teď v ní pracuje. 

Umění soustředit se na pozitivní věci

Nepřekvapí, že jako jachtař Eddy vedl aktivní život, křižoval oceány, devětkrát přeplul Atlantik a po lodích doslova běhal sem a tam. Mluví tedy o obrovské životní změně. „Nemám žádné skvělé vzdělání a spoléhal jsem se na své nohy a ruce. Přesto tou největší výzvou pro mě není vyrovnat se s tím, že jsem přišel o ruku a nohu, a budu žít bez nich, ale největší výzvou je přijmout změnu celého mého života,“ uvědomil si. 

„Když máte zranění, zvlášť pokud jde o velmi těžké zranění, jako je to moje, soustředíte se na pozitivní věci. Protože na ty špatné jste už zvyklý, jako by se to negativní stalo vaší součástí,“ popisuje Eddy svůj přístup. A vzápětí dokládá, že se mu tohle daří. „Na protézu jsem si zvykl rychle, jsem teď nezávislý – bydlím sám, pracuji tu, cestuji, zrovna jsem týden lyžoval v Norsku, nebo chodím po kopcích, takže to zvládám velmi, velmi dobře…“ vypočítává. Raduje se ze svých pokroků i výsledků v práci, těší se na setkání s kamarádem z fronty a vnímá každou pozitivní drobnost.

Součástí tohoto přístupu je, že Eddy se příliš nesoustředí na utrpěnou ztrátu, ale raději na možnosti, které má. „Pořád mám slušnou část stehenní kosti a svalů, jimiž kontroluji pohyb. A jsem pravák, zůstala mi tedy dominantní ruka, mohu řídit i auto bez jakýchkoliv úprav. Měl jsem na hlavě dobrou přilbu, takže nemám poškozený mozek a v pořádku mám i ‚koule‘ – nemám žádná další zranění ani zdravotní komplikace,“ pokračuje ve výčtu okolností, které ve své situaci považuje za štěstí.  

Přijel na tři měsíce, zůstane možná navždy

Na Ukrajině Eddy chtěl původně strávit tři měsíce. Od pomoci ve válečné zóně očekával dobrodružství a představoval si, jak o svých zážitcích bude po návratu vyprávět na lodích. To ale brzy po příjezdu přehodnotil. „Po dvou týdnech na Ukrajině jsem byl rozhodnutý, že tam už zůstanu. Uvědomil jsem si, jak je to na rozdíl od plachtění důležité.“

Na plachetnicích přitom vyrostl. Učil lidi na malých lodích, poté, co absolvoval jachtařskou školu, pracoval od roku 2017 na soukromých plachetnicích. Pocit z ovládání čtyřicetimetrové lodi podle něj sotva něco překoná. „Jenže na druhou stranu jen pomáháte nějakému boháči na pěkné dovolené, což postrádá smysl. Oproti tomu na Ukrajině jsme si s každým zachráněným mohli říct: ‚dostali jsme tě zpátky!‘“   

Aby si udržel finanční nezávislost, střídal pak pomoc na Ukrajině s prací na plachetnicích na Maltě a na dalších místech. Nikdy tam ale dlouho nevydržel a po měsíci se už vracel na Ukrajinu. Stále těžší pro něj bylo trávit čas s lidmi, kteří úděl bránící se země nechápali, či dokonce s těmi, kteří se nechali zmanipulovat ruskou propagandou. Poslední velkou plavbu podnikl v roce 2024, kdy z Karibiku do Středozemního moře postupně dopravil dvě lodě. Od svého návratu na Ukrajinu zkraje května toho roku v napadené zemi setrval až do okamžiku, kdy utrpěl zranění. 

Změny v Eddyho životě ovlivnily i jeho vztahy v rodině. „Rodiče mi teď pomáhají. Zřejmě proto, že jsou rádi, že jsem nezemřel,“ popisuje s úsměvem. „Dost se od nich liším, sourozenci nejsou právě dobrodružné povahy a můj táta je ten nejnudnější člověk na světě,“ nebere si servítky. Jak ale přiznává, otcova návštěva na Ukrajině poté, co utrpěl zranění, na něj zapůsobila. „Zpočátku vůbec nechápali, jak může někdo, kdo neměl nic společného s Ukrajinou a neměl ani zkušenosti s válečnými oblastmi, zamířit právě sem a riskovat život. Na Ukrajině ale táta viděl krásnou zem, setkal se s mými přáteli, kolegy i s mým zachráncem. Pár mých přátel ho provedlo po Kyjevu a ukázalo mu i místa, kde byli zabiti jejich kamarádi. A potom už chápal – ne snad mé rozhodnutí být na Ukrajině, ale určitě odhodlání Ukrajinců pokračovat v boji,“ vysvětluje názorový posun v rodině. 

Senzory, rychloupínání a vybitá ruka

V jednu chvíli si Eddy odepíná protézu nohy a dává ji potěžkat návštěvě, kterou provádí po rehabilitační klinice ve Lvově. „Už jsem se naučil obouvat se a zouvat jednou rukou, ale je to pěkná otrava. Odepnout si protézu je o tolik snazší. Je to praktické a někdy i docela legrační,“ vysvětluje volbu typu protézy s rychloupínáním. Pomůcka se v rukou laika zdá být poměrně těžká, jde ale o klam. „Asi sedm kilogramů. Je lehčí než skutečná. Já při ztrátě nohy a paže přišel o 17 kilo, takže noha by mohla vážit kolem deseti,“ srovnává Eddy.  

Vysvětluje, že protézu paže nechal doma. Je vybitá a zrovna neměl adaptér k její americké nabíječce. Nevadí mu to. Paži mu totiž amputovali vysoko, takže nepohybuje ani ramenem, což omezuje využitelnost protézy. „Protéza je ovládána elektricky, mám senzor na hrudi a na zádech a pohyby v těchto oblastech na levé části těla ovládám loket, zápěstí a ruku. Jakmile se s tím naučíte, je to užitečná pomůcka. Jako ruku ji ale nevnímám, je to spíš svého druhu hračka.“  

Zatímco Eddyho protéza ruky se jen otevírá a zavírá, existují i protézy s robotickou rukou pohybující jednotlivě každým z „prstů“. Vyrábí je i jedna ukrajinská firma, jsou ale určeny pouze pacientům s amputací pod loktem, u nichž protéza nemusí řešit pohyb v místě tohoto kloubu. Ovládají se impulzy svalů a vyžadují i možnost přepínat mezi módem pro zápěstí a pro ruku. V jedné z místností sedí třicátník, který právě zkouší robotickou ruku ovládat. Muž upírá pohled na pomůcku, na níž se po delší přestávce občas rozpohybují robotické prsty a následně opět ustrnou.  

„Mám aplikaci, v níž si zvolím, jaké chci udělat gesto, ale nebude to zrovna plynulé. Jeden z našich pacientů se třemi amputacemi, obě nohy nad kolenem a levá paže pod loktem, dosáhl po třech letech s protézou paže neuvěřitelné úrovně.“ Ptám se, jestli jeho kamarád může dělat opravdu všechna běžná gesta, a Eddy prohlásil, že když protézu dostal, měla od výrobce zablokovaný prostředník. „Takže první, co kamarád udělal, bylo, že odemkl prostředník,“ směje se. 

Síla podvědomí

Pro pacienta s tzv. ztrátovým zraněním je nejtěžší překonat doléhající trauma. Eddy v tomto ohledu mluví o štěstí. Přestože v okamžiku zranění byl při vědomí a vše si pamatuje, trauma jako by ho minulo. 

„V autě jsem cítil, jak mi na hrudi leží něco těžkého. To, že jsem ztratil paži, že už není spojená s tělem, jsem zjistil tím, že jsem cítil její váhu.“ 

„V té chvíli jsme jeli po dost špatném úseku silnice. Pravou rukou jsem držel levé zápěstí a v té ruce jsem ho cítil, ale necítil jsem levou paži,“ vzpomíná na okamžiky po útoku. „Byl jsem v šoku, ale měl jsem poměrně jasno o tom, co se stalo. Nemám z toho žádné zásadní trauma. Celou dobu také běžela má kamera na těle a dokážu se na to video podívat. Je dost drsné. Ale nemám noční můry, ten zážitek se mi nevrací,“ ujišťuje věcným tónem. 

Eddy nepochybuje, že chirurg se rozhodl správně. „Paže byla oddělena dramatickým způsobem,“ vysvětluje a poté, co se zdvořile dovolí, zda to nebude vadit, ukazuje fotografii z interiéru auta zachycující volně ležící pažní kost v podstatě vytrženou z končetiny. „Paže byla zničená. Možná by mi ji ještě dokázali přišít, ale už by to nikdy nebyla paže. Jen jakási připojená končetina bez užitku.“ Stejnou jistotu má i ohledně amputované dolní končetiny. 

„Nohu se mi pokoušeli zachránit, ale vzhledem k možnostem, které měli, se to nemohlo podařit. Operace by si žádala kůži z jiných částí těla, čekala by mě velice dlouhá rekonvalescence a v noze bych už beztak neměl potřebnou sílu a ani kontrolu nad ní,“ vysvětluje a konstatuje, že velká část svalů byla ztracená a nešlo by je nahradit. „Když jsem se probral, bylo mi jasné, že mám dvojitou amputaci a přijal jsem to jako hotovou věc. Nebylo těžké to zpracovat – přišel jsem o paži, a to jsem věděl už v autě a v případě nohy jsem pochopil, že by její záchrana nestála zato.“   

Další náročnou součástí rekonvalescence po amputaci je obecně zvládnutí takzvané fantomové bolesti. Mozek se pokouší vyslat signál do paže a na skutečnost, že končetina není, reaguje tak, že stejným směrem vyšle i signál bolesti.  

Eddy považuje za velké štěstí, že fantomovou bolest nepoznal. Chybějící paži nicméně občas zdánlivě cítí, a to v poloze, v jaké mu po útoku dronu na jeho auto zůstala na hrudi. „Snad proto, že mi utkvěla poslední poloha, v níž jsem ji měl. Občas mám dokonce pocit, jako bych chybějící ruku otevíral a pak zatínal v pěst, což je hodně zvláštní,“ dodává. 

Probuzení bez končetin

Ve chvíli, kdy se Eddy druhého dne po operaci probudil, seděl u něj jeho nejlepší parťák a oznámil mu: „Zaútočil na vás dron, všichni jsou naživu.“ To pro něj byla velká úleva. „A pak mi řekl: ‚Ztratil jsi levou paži a levou nohu, jsi ve stabilizovaném stavu a přátelé a kolegové za tebou přijdou.‘“ Eddy na to reagoval slovy, že v tom případě je tedy v pořádku, přičemž v sousloví „all right“ dal důraz na druhé ze slov, tedy že mu zůstaly pravé končetiny. „Hned mě napadlo, že to oslavím. Během prvního týdne mě navštívilo asi sto lidí. Od prvního okamžiku jsem věděl, že se mám o koho opřít,“ vyzdvihuje zájem přátel.  

Pocit, že na svůj úděl není sám, v něm vzbudila i následná bezplatná léčba v soukromé nemocnici v Kyjevě a následně na rehabilitační klinice ve Lvově. „Od samého začátku o mě bylo postaráno. Našel jsem si tu domov, nabídli mi práci na klinice Superhumans a žiju tu s pocitem, že mě Ukrajinci snad adoptovali. Už nemohu tahat za lana na plachetnici ani nevylezu na stěžeň, ale pořád zbývá spousta věcí, které dělat mohu a mám skvělé příležitosti,“ vypočítává Eddy, který se nebojí o svou budoucnost. 

Eddy Scott se rozhodl na Ukrajině zůstat. Chce spustit dlouhodobý charitativní projekt. „Ukrajina je pro mě domov a zároveň i místo, kde mi lidé rozumí a kde mám nejlepší budoucnost i s mými zraněními.“ Chce koupit pozemek, postavit patřičně uzpůsobený dům, najít si Ukrajinku a být dobrým Ukrajincem. Podle svých slov to plánoval už před svým zraněním pro případ, že ve válce nepřijde o život.

Příběh v roce 2026 zpracoval David Horák pro Paměť národa

Vstupte do roku 1951 a rozhodněte se: zůstat, nebo riskovat svobodu. Nová úniková hra Paměti národa Operace Útěk přenáší návštěvníky do doby, kdy i malé rozhodnutí mohlo znamenat vězení. Příběh inspirovaný skutečnými osudy budějovických převaděčů ukazuje, jak vypadala odvaha v časech nastupující totality. V konspiračním bytě budete muset spolupracovat, přemýšlet v souvislostech a obstát pod tlakem času i strachu. Nejde jen o hru, ale o jedinečný způsob, jak prožít moderní dějiny. Hra je určena pro 1–4 hráče a trvá přibližně 90 minut. Rezervace termínů: www.operaceutek.cz