Zbývá už jen pár týdnů, než se v Česku znovu otevřou volební místnosti. Občané budou rozhodovat o složení poslanecké sněmovny a o směru, kterým se bude republika ubírat až do roku 2029. Kromě parlamentu budou však lidé nepřímo rozhodovat také o vládě, o lidech, kteří ji budou tvořit, a samozřejmě i o politikách, kterými se bude zabývat. Za čtyři roky se nemusí stát nic významného, nebo se naopak může všechno od základů změnit.

Tento článek si můžete zdarma poslechnout v audio verzi zde.

To všechno jsou fakta, která by měla být každému jasná. Průzkumy volebních preferencí však dlouhodobě ukazují jako vysoce pravděpodobné, že volební klání na podzim vyhraje hnutí ANO Andreje Babiše. Naštěstí se zdá, že hrozba jednobarevné vlády je zažehnána, takže by po jeho případném vítězství následovala koaliční vyjednávání. Do těch se hlásí extremistická SPD, komunisté z KSČM rebrandovaní jako Stačilo! a strana postavená kolem „influencera“ a europoslance Filipa Turka – Motoristé sobě. Kdo z nich by nakonec usedl po boku ANO, teď není vůbec jasné, protože Stačilo! i Motoristé se pohybují kolem pětiprocentní hranice potřebné ke vstupu do sněmovny. Účast by tedy zatím měla jistou jenom SPD, která však není tak úplně SPD, je to shluk čtyř stran a nespočet osobních zájmů, které nespojuje ani stranická, ani osobní morálka. 

Ale i tyto skutečnosti většinou všichni znají. Pojďme se však přesunout za řeku Moravu. Jsou tomu totiž již dva roky, co se Robertu Ficovi podařilo složit čtvrtou vládu. Jeho vítězství ve volbách předcházela ta nejzuřivější a nejnechutnější kampaň, jakou kdy Slovensko zažilo. Šířil ruské narativy, své soupeře označoval těmi nejhoršími výrazy a za koaliční partnery si vybral ty největší diletanty. To vše korunoval volebním sloganem: „Stabilita, skúsenosti, koniec chaosu“. A výsledek? Po dvou letech jeho čtvrté vlády je Slovensko v rozvratu. V zahraničí ztratilo všechen respekt, inflace znovu roste, instituce se hroutí a společnost je rozdělená jako nikdy předtím. Koalice dokonce neměla několik měsíců ani většinu v parlamentě a ministři více cestují po světě, než se potkávají na koaličních radách. A zatímco na běžné lidi dopadají nestydatosti typu transakční daně, vláda nemá problém založit zcela nové ministerstvo cestovního ruchu, které nechtěl nikdo kromě Andreje Danka. 

Situace na Slovensku je dobře známá i v Česku. Dokonce i mnoho voličů současné opozice při pohledu na kroky Ficovy vlády nechápavě kroutí hlavou. Navzdory tomu si je však nedokáže dát do kontextu s českou politickou scénou. Jsou schopni s posměchem hledět na dění na Slovensku a pak volit lidi, kteří se přímo vidí ve členech Ficovy koalice diletantů. Přitom ještě před pěti lety jsem od svých českých přátel a spolužáků často slýchal, že se Češi mají od Slováků co učit. To byly časy, kdy byl Fico drtivě poražen a v prezidentském paláci seděla skutečná státnice. Fakta jsou však k ničemu, když je nevidíte v souvislostech. V tomto článku bych chtěl přiblížit, co se ve skutečnosti děje v mé rodné zemi a co to znamená pro Česko. Neboť platí: nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

Vládní poskoci

Lord Voldemort měl smrtijedy, mafiánští bossové své consiglieri, Politbyro Ústřední výbor KSČ. Žádný zloduch se neobejde bez poskoků, kteří budou chránit a prosazovat jeho škodlivé zájmy. Jací by tito poskoci měli být? V první řadě musejí být hloupí a arogantní. Čím větší kognitivní disonance, tím lepší materiál pro poskoka. Obzvlášť když je třeba spustit masivní kampaň, která má za úkol co největšímu počtu lidí prodat lež coby pravdu. Tehdy se tito lidé ukazují jako nedocenitelní, protože této lži nejenom lehce uvěří (což je pak dělá v očích voličů autentičtější), ale také ji budou s vervou sobě vlastní šířit způsobem, jakým by se nikdo se svědomím neodvážil. A cena? Prakticky nic. Jenom pár set tisíc korun od daňových poplatníků a poplácání po zádech. Nic víc tito lidé nechtějí. 

Tady není o čem diskutovat: SPD, Stačilo! i Motoristé jako by z oka vypadli Slovenské národní straně (SNS) a všem jejím odnožím. Můžeme debatovat u třetího piva, zdali je bizarnější Tomio Okamura, Filip Turek, nebo Andrej Danko, na výsledku to nic nemění. Důležité je, že všichni sdílejí stejné charakterové vlastnosti. Ať už je to Dankovo líbání kapitánských výložek, Turkovo chvástání výhrou nad patnáctiletým klukem v závodech formulí nebo Okamurův boj proti migrantům, ze všech přímo srší frustrace a hněv z neschopnosti být rovným soupeřem talentovanějším a inteligentnějším konkurentům. Protože však nevědí, co je příčinou jejich zaostalosti, uchylují se k jednoduchým a krátkozrakým krokům, které alespoň uleví jejich egu od bolesti.

Andrej Danko nikdy nebyl schopný nebo úspěšný. Jeho kariéra připomíná klasický příběh aparátčíka z dob komunistické diktatury. Před vstupem do politiky působil v představenstvu podniku Lesostav a.s. Tento podnik v roce 1996 zprivatizoval jeho otec Ondrej Danko za ani ne pětinovou hodnotu. Po účasti na této klasické privatizační krádeži „získal“ Andrej Danko titul doktora práv na základě kompletně zfalšované rigorózní práce. Poté se v roce 2012 stal předsedou SNS. Ve funkci nahradil Jána Slotu, který se proslavil nenávistí vůči Maďarům, láskou k alkoholu a servilností vůči koaličním partnerům HZDS a SMER. Jak je asi zřejmé, sebereflexí a morálním kreditem Slota zrovna nevynikal. Byl natolik kontroverzní postavou slovenské politiky, že se dokonce i Andrej Danko jevil jako slušná a kompetentní alternativa. Ve volbách v roce 2016 skončil se svou kandidátkou (která tehdy skutečně nabízela pouze členy SNS) s 8,64 procenta na čtvrtém místě a v třetí vládě Roberta Fica se stal předsedou Národní rady Slovenské republiky (NRSR). Jak se vzápětí ukázalo, stačilo mu jenom pár měsíců a dokázal zdánlivě nemožné. Svými tragikomickými excesy na míle trumfnul Jána Slotu. Až na nenávist vůči Maďarům. Danko vždy obdivoval Orbánův autokratický režim a bohatství natolik, že se stal naprosto slepý k jeho zřejmým iredentistickým tendencím vůči naší zemi. 

Po volbách v roce 2023 se našly hlasy, které tvrdily, že i když je Andrej Danko ztělesněním Maca Mlieče, vesnického blázna z povídky Jozefa Gregora Tajovského, má smysl pro politiku. Argumentovaly tím, že se Danko nejenom dokázal udržet v čele SNS jako předseda i poté, co jeho strana získala ve volbách v roce 2020 jenom 3,16 procenta, ale následně se v roce 2023 dostat i do parlamentu a do vlády. Jak mylná byla tato představa, se od té doby ukazuje každý den. Danka opustili prakticky všichni, jež dostal na kandidátku SNS. V koalici nemá žádnou moc ani spojence, a dokonce i to ministerstvo sportu a cestovního ruchu, které si vyprosil, bylo odejmuto jeho nominantovi a přiděleno Rudolfu Huliakovi. Přesně tomu Huliakovi, který mu „vypověděl poslušnost“ a se kterým se následně rozešel s křikem a vulgarismy jako v nepodařené mexické telenovele. Dnes je Danko opozicí v koalici, kritizuje dokonce už i Roberta Fica, kterého ještě donedávna obhajoval až nepříjemně servilním způsobem. Každý z nás si pamatuje nějakého nešťastného spolužáka, který aby se vyhnul šikaně, přidal se na stranu rváčů. Pro svoje společenské přežití ve světě školního dvora pak udělal vše, jen aby se svým nebezpečným kamarádům zalíbil. Celý Dankův „smysl pro politiku“ tedy není nic jiného než instinkt, který můžeme pozorovat již u dětí na školních hřištích. 

Myslet si, že se koalice SPD, potažmo Tomio Okamura zachovají jinak, je nonsens. Okamura přizváním Trikolory, PRO a Svobodných na kandidátku udělal kardinální chybu, projevil slabost, která ve světě školního hřiště nezůstane nepotrestána. Ať už je to Jindřich Rajchl, Libor Vondráček nebo Zuzana Majerová, všichni teď čekají, kdo dřív bodne Okamuru do zad ve prospěch vlastního kariérního postupu. (To vše samozřejmě platí i o Stačilo!, které je také slepeninou několika menších, samostatně marginálních stran.) Animozity panují mezi jednotlivými stranami již teď, například mezi Svobodnými a Trikolorou. Když tedy dojde na koaliční rokování, respektive na to, kdo bude vládnout s ANO, bude nás čekat dramatický rozvod všech těchto subjektů. A jak jsme mohli vidět na příkladu SNS, „rozvod“ to bude ošklivý, plný nenávisti, vulgarismů a bizarností.

A co na to Andrej Babiš? Ten bude nadšen. Nejenom že bude vládnout nad rozdělenými koaličními partnery v duchu známého antického hesla, ale bude mít volnou ruku při prosazování svých zájmů. Zároveň budou jejich kontroverze a bizarnosti přehlušovat všechny důležité kroky, které bude Babišova vláda dělat ve vztahu k demokracii a veřejným statkům. Myslet si, že se Andrej Babiš bude stydět za svoje poskoky, je proto scestné. On si je bude vodit na společné večeře s Ficem do Moskvy, kde budou soutěžit o trofej nejužitečnějšího idiota.

Babiš versus Fico

Mnoho Čechů i nadále podléhá iluzi, že Babiš není Fico. Co to vlastně znamená? Jádrem argumentu těchto lidí je víra, že Babiš by si nikdy nemohl dovolit to, co si dovolí Fico. Nejde přitom o nic jiného než o strkání hlavy do písku. Neměníme se snad všichni? Proč by z této prosté pravdy měli být vyňati právě politici? Viktor Orbán jako mladý student podporovaný stipendiem Sorosovy nadace byl jedním z hlasů, které provázely pád komunistického režimu v Maďarsku. Za první Ficovy vlády Slovensko přijalo euro a za té třetí Fico razantně lobboval u francouzského prezidenta Macrona, aby se Slovensko dostalo do „jádra“ jeho projektu „vícerychlostní Evropy“. Babišovo hnutí ANO bylo až do minulého léta členem eurofrakce evropských liberálů (Renew Europe). Sám Babiš v roce 2019 jako premiér na zasedání Evropské rady přijal strategii zvanou Green Deal a o rok později konkrétní klimatické cíle do roku 2030. V té době je obhajoval jako „nevyhnutelné“ a jako skvělou příležitost pro českou ekonomiku.

Oba politici jsou známí tím, že svou kariéru začínali jako nadějní přisluhovači KSČ. Fico se stal straníkem v roce 1986. Ve své přihlášce se plně přihlásil ke komunistické ideologii a k ideálům marxismu-leninismu. Také v ní kromě jiného prohlásil, že je „s náboženskou otázkou vypořádán a zastává přísně ateistické stanovisko“. Tato stať ho nepříjemně doběhla během kampaně při prezidentských volbách v roce 2014, kdy se chlubil, že jako malý chodil každý den do kostela a že kromě křtu má i biřmování. A také, že „ve svém vztahu k církvi má lepší profil než kterýkoliv politik křesťansko-demokratického hnutí“. Jeho kolega Andrej „Bureš“ Babiš je stále veden ve spisech slovenské ŠtB jako agent, a to i navzdory tzv. „smíru“, který minulý rok uzavřel se slovenským ministerstvem vnitra pod vedením předsedy strany HLAS Matúše Šutaje Eštoka. Tento „smír“ nebyl ničím jiným než výměnným obchodem za dřívější Babišovu podporu Petra Pellegriniho (Eštokova předchůdce na postu předsedy HLASU) v prezidentských volbách.

Oba politici baží po moci. Stačí se podívat na jejich strany. ANO i SMER stojí a padají se svými předsedy. Na Slovensku je dokonce i strana HLAS plně závislá na Ficovi. Jakkoliv se snažili odlišit od SMERU, současný předseda Eštok je vůči Ficovi ještě poslušnější, než kdy býval Pelle­grini (proto se ve slovenských médiích často setkáte s názvem „Smerohlas“). To se pak zrcadlí i ve volebních preferencích, kdy měl HLAS v nejnovějším průzkumu jenom 8,6 procenta (rok dozadu to bylo ještě 17 procent). Jsme tedy znovu svědky procesu, který nevyhnutelně čeká všechny koaliční partnery Roberta Fica: jejich postupný pád. SMER již takto „zničil“ HZDS, SNS (i když ta kolem sebe ještě kope v posmrtných křečích), Most-Híd i Sieť. V tomto se opět shoduje s Andrejem Babišem. Ten, i když nemá tak bohatou koaliční minulost, dokázal vysát veškerý život alespoň z ČSSD. Ta dnes kolem sebe kope stejně jako SNS a je zřejmé, že stejný osud by v případné koalici potkal i SPD nebo KSČM.

Je však třeba být spravedlivý. Existuje jeden bod, ve kterém se oba rozcházejí. Babišovi se během jeho vlády nepodařilo vytvořit obludnou mafiánskou chobotnici, která by chapadly zasahovala do bezpečnostních složek i právního systému. Ale co není, může být. 

Celý Ficův systém bohatne především na jedné věci – eurofondech. Evropské peníze a jejich netransparentní přidělování jsou něco jako devadesátková privatizace pro ty později narozené, a kromě Ficovy chobotnice na ní vyrostl také Orbánův režim v Maďarsku. Babišovo impérium Agrofert na evropských dotacích také hodně trhlo, ať se Babiš brání sebevíc, fakta mluví jasně. Je prokázáno, že Babiš byl jakožto premiér v letech 2017 až 2020 ve střetu zájmů, protože měl vliv na firmy v koncernu Agrofert, které v té době dostaly dotace ve výši až čtyř miliard korun. Firmy napojené na Babiše dovedně inkasovaly od vstupu ČR do EU na evropských dotacích dohromady přes 20 miliard korun. Je důvod si myslet, že kdyby teď vstoupil do vlády, věci by se děly jinak? 

Babiš není spojencem Fica a Orbána proto, že by s nimi snad sdílel stejný názor na křesťanství nebo postoj k Ukrajině. Jak to ve své knize Autokracia, s.r.o. popsala Anne Applebaumová, současné autokracie se v první řadě dají charakterizovat jako kleptokracie. Autokrati si uvědomili, že nemá smysl (rozumějte „není to v jejich osobním zájmu“) stát proti sobě v různých táborech, jak to dělali jejich fašističtí a komunističtí předchůdci ve 20. století. Proto jsou dnes autokrati celého světa propojení jako nikdy předtím a odhodlaní krýt si záda. Není přitom vůbec důležité, jaké ideologii věří a jaký je jejich pohled na svět. Trumpa, Fica, Orbána, Putina, Babiše nebo Erdoğana spojuje to samé: snaha o ovládnutí médií a veřejných statků a vlastní chamtivost. Jejich kampaně jsou agresivní, plné lží a toxicity. Jejich cílem je rozeštvat společnost na dva tábory, s tím svým vyhrát volby a pak postupně ovládnout instituce ve svůj prospěch, případně ve prospěch „investorů“. Jsou chamtiví a chtějí peníze a moc. Nic víc, nic míň. Babiš stejně jako Fico.

Co je premiérské téma?

Na konci minulého roku na Slovensku vyhrožovalo bezmála tři tisíce lékařů hromadnými výpověďmi od prvního ledna. Tahle bezprecedentní stávka by zanechala naše rozpadající se nemocnice s vybavením z minulého režimu prakticky nefunkční a statisíce pacientů doslova v ohrožení života. Situace byla o to kritičtější, že ministerstvo zdravotnictví bylo tehdy v chaosu, protože novým ministrem se stal Kamil Šaško (jak příhodné) s nulovými zkušenostmi ze zdravotnictví. Otázka, jak vyřešit tuto krizi, se přirozeně dostala i k premiérovi. Konkrétně s dodatkem, zdali by nebylo načase se osobně vložit do situace. A jaká byla odpověď Roberta Fica? „Zdravotníctvo pre mňa nie je premiérska téma.“

Tento přístup zrcadlí fungování vlády za poslední dva roky. Největší aktivitu vyvinula koalice hned na začátku mandátu, když zrušila Úřad speciální prokuratury (zaměřovala se na nejzávažnější a politicky citlivé kauzy) a parlamentem protlačila novelu trestního zákona. Ta prakticky omilostnila všechny politiky SMERU a spřízněné oligarchy, kteří čelili obviněním z korupce a organizovaného zločinu. Pak ještě vyvinuli velké úsilí při dosazování Petra Pellegriniho do prezidentského úřadu, a šmytec. Jistě, co se týče pomstychtivosti a ničení institucí, podávají všichni politici přímo nadlidské výkony. Jinak jsou ale výsledky jejich úřadů přímo katastrofální. 

Svou zásluhu na tom má jistě i krize kolem předsedy Národní rady Slovenské republiky (NRSR). Tuhle pozici zastával Peter Pellegrini do dubna minulého roku, kdy byl zvolen prezidentem. Pak se rozhořel boj mezi Andrejem Dankem a stranou HLAS. Zatímco Andrej Danko tvrdil, že zvolením Pellegriniho prezidentem se mění rozdělení moci, a tím pádem má nárok na předsednickou pozici právě on, HLAS trval na tom, že se nic nemění. A protože Ficovi se to řešit nechtělo, spor zůstal nevyřešen a na pozici předsedy se střídali místopředsedové NRSR. Takto to fungovalo až do března letošního roku, kdy byl konečně zvolen Richard Raši ze strany HLAS. V mezičase se totiž rozhořel konflikt s „rebely“ ze strany HLAS (seskupení kolem poslance Samuela Migaľa) a se stranou Národní koalice již zmiňovaného Rudolfa Huliaka. A protože měli blokační menšinu, parlament pro jistotu nezasedal, respektive nehlasoval o žádných významnějších zákonech. I proto poslanci letos zasedali jenom 28 dní (údaj k 2. květnu).

Stihli však ještě schválit rozpočet na tento rok spolu s konsolidačním balíčkem. Tato konsolidace přinesla takové skvosty, jako je zvýšení DPH z 20 na 23 procent a transakční daň, ale nepřinesla žádné významné škrty na straně výdajů. Právě naopak, jenom trafika s názvem ministerstvo sportu a cestovního ruchu a třinácté důchody budou Slováky v tomto roce stát více než 1,1 miliardy eur (27,4 miliardy korun). Další miliony eur pak padnou na dvojnásobně vyšší platy pro vládní činitele, na nový vozový park pro ministerstvo vnitra a ministerstvo životního prostředí, na bizarní analýzy vládního zmocněnce pro vyšetřování pandemie Petra „Kukurici“ Kotlára, na hektolitry alkoholu pro Úřad vlády, na novou kýčovitou hymnu, která je bůhví pro koho, jenom ne pro Slováky, a na všechny ty prodražené zakázky, které se dějí na ministerstvech.

A co na to Fico? Ten si buduje vlastní kult osobnosti: 15. května byl znovu v Handlové, kde na něho byl spáchán atentát, aby svým fanouškům vzkázal, jak je silný a neporazitelný. Kromě toho jezdí do Moskvy podávat si ruku s válečným zločincem, otevřeně hájí Kotlárovy bludy o očkování, prosazuje zavedení nového článku o dvou pohlavích do ústavy a budí mezi lidmi mnoho otázek ohledně svého duševního zdraví. 

O dění na Slovensku by se toho dalo napsat ještě mnoho: jak jsou Slováci čím dál chudší a jak nás již i Rumunsko předbíhá v poměru HDP na obyvatele. Jak jsme izolovaní na mezinárodní scéně a jak nás nikdo nebere vážně. Jak se zvyšuje kriminalita kvůli nízkým trestům, které byly zmírněny právě v novele trestního zákoníku. Jak žalostně se slovenští žáci umísťují takřka ve všech testováních a až čtvrtina dospělých má čtenářskou gramotnost na úrovni desetiletého dítěte. Jak se ti nejvulgárnější, nejprimitivnější burani arogantně povyšují nad námi všemi ze svých poslaneckých lavic a ministerských limuzín. Ale to vše už i tak víte. Podstatné je, že si asi nikdo nepředstavoval, jak zlé to bude. Ve svých předchozích vládách se Fico uměl obklopit i moudrými a schopnými lidmi, kteří měli nějaké výsledky. Dnes mu jde pouze o moc, a proto má kolem sebe jenom ­šašky a bastardy, kteří poslušně vykonávají jeho vůli. Ani jsme si neuvědomovali, jak moc to myslel vážně, když po volbách prohlásil: „Do pekla? No dobre, ale na veľkom bielom koni.“ 

Co hrozí Česku

Je nasnadě, že v případě nástupu Babiše do premiérského křesla by se v Česku jelo podle podobného scénáře, s jakým přišla Ficova vláda na Slovensku. Ale to největší nebezpečí hrozí Česku z dlouhodobého hlediska. Dokonce si dovolím tvrdit, že na tom Česko v horizontu několika let může být nakonec hůř než Slovensko. Důvod pro tuto pesimistickou prognózu je prostý. Zatímco Ficovu nástupu k moci předcházel chaos Matovičovy a Hegerovy vlády a především katastrofální stav veřejných financí, v Česku nic podobného nevidíme. 

Hnutí ANO dominuje předvolebním průzkumům díky kompletně vymyšlenému příběhu. Když se mu podaří po podzimních volbách složit vládu, nezdědí žádný chaos a chudobu, právě naopak. Česko má dnes jedny z nejzdravějších veřejných financí v Evropské unii, inflaci sraženou na kolena a optimistickou vyhlídku v podobě rostoucí průmyslové produkce a rostoucího HDP. Babišovi se tak splní sen každého populisty. Bude mít peněz jako želez a bude si moct kupovat přízeň širokých vrstev voličů. Všechny tyto výhody mu dají bianco šek dělat si prakticky cokoliv. Jakýkoliv kontroverzní krok si u voličů vykoupí sociálním balíčkem nebo třináctým důchodem. Bude si to moct dovolit každý rok až do dalších voleb, ve kterých pro něho koupená masa s radostí bude znovu hlasovat. A když pak po osmi letech dojde ke krizi a Česko bude na pokraji krachu? No, to ať vyřeší jiní. Babiš si spokojeně odejde do důchodu s vědomím, že má lidi dosazené na správných místech a vyplacené „investory“. Země, zadlužená po uši, izolovaná od spojenců, v područí diktátorských režimů, zaostalá a chudá jako kostelní myš, si už nějak poradí.

Text vyšel v červnu 2025 v tištěném čísle časopisu Kontexty 3/2025. 

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.