Nic jiného funkčního než politická strana zatím demokracie nevymyslela. Je jedno, jak se tomu útvaru říká. Hnutí zní lépe než strana, ale je to to samé. Budí to ale dojem čehosi, co vzniklo zdola jako výraz vůle lidu. Strana je ovšem instituce, která zastupuje zájmy určité skupiny lidí a to především zájmy ekonomické.
Může se stát, že se ve společnosti vytvoří atmosféra, že je důležité nějaké jiné téma, třeba uprchlíci. Když se o tom podaří přesvědčit dost lidí, zachovají se podle toho. Známý Thomasův teorém říká, že když je nějaká situace definována jako skutečná, stane se skutečnou ve svých důsledcích. Pokud lidem řeknete, že nějaká banka nemá dost prostředků na vyplacení hotovosti, půjdou si všichni rychle vybrat a banka zkrachuje. Žádná banka na světě nemůže vyplatit všechny své klienty najednou. Pokud lidem namluvíte, že nějaká vládní garnitura je prolezlá korupcí, tak může vláda snadno padnout, jako se to povedlo třeba při svrhávání Nečasovy vlády, aby se k moci mohl dostat plod normalizace a kapitalismu 90. let Babiš. O korupci ve vysokých kruzích se pak najednou přestalo mluvit. Přesně takhle skončila po příchodu Miloše Zemana do funkce premiéra slavná Akce čisté ruce. Opoziční smlouva všechno potichu pohřbila
Teď vystoupil Andrej Babiš na sjezdu severokorejského typu s tím, že jeho strana je tu pro všechny. To je pochopitelně mýtus. Lidé v normální společnosti mají různé zájmy. Některé jsou skutečně společné, třeba aby nebyla občanská válka a byly vypláceny důchody a nebyla vysoká nezaměstnanost. To jsou ovšem dost obecné hodnoty, rozdíly budou v jiných položkách a hlavně ve způsobu provedení.
Dvacáté století přineslo model catch all party, vznikly strany, které tvrdí, že se zbavují politických ideologií, aby mohly zastupovat zájmy všech lidí. Strana je pak v podstatě jakási agentura založená na lapání hlasů voličů a je jedno jakých. Všem se slíbí všechno. Voliči se pak stávají přelétavými, najdou si vžycky nového spasitele a za ním jdou.
Stranu ovládá úzké stranické vedení, které je časo závislé na jednom vůdci. V případě Andreje Babiše je to zvláště extrémní, protože jeho ANO je jeho podnikem, jeho majetkem a jeho církví. Strana je mucholapkou a v tomto případě mucholapkou na lidi. Ti hledí jakoby k nebi, protože mucholapky se věší do výšin a mušky letí a letí, než se před dosažením vytouženého nebe přilepí. Voličský zisk znamená ovládnutí prostředků a ty se používají pro dosažení ještě vyššího volebního zisku.
Ani mucholapku nemůžete natahovat donekonečna. Pro její funkci ale stačí určitá délka, v tomto případě třicet procent ve volbách a máte vyhráno. Ostatní strany reagují někdy tak, že natahují vlastní vonná lákadla a vymýšlejí lepidla vlastní výroby, ale muška míří k cíli, který je lépe vidět. Časem to narazí na technické limity, protože už to přestává lepit. Je plno a dál to nejde. Pak přijde fáze vysvětlování „objektivních příčin“, zjištění, že „zdroje nejsou“, odhalování vnitřních a vnějších nepřátel a nakonec krach.
Obejít lze všechny zákony, jenom ty přírodní a taky společenské obejít nejde, aspoň ne napořád. Polapené bytosti se pak potkají v té samé popelnici a mohou uvažovat, proč pořád není líp.
