Osada Ležáky na svoji spolupráci s výsadkem Silver A doplatila. 24. června 1942 byla nacisty vypálena a její obyvatelé byli zavražděni. FOTO: Pavel Šmejkal, se souhlasem
FOTO: Pavel Šmejkal, se souhlasem
Aby byla maximálně využita kapacita letounu, kterým byla do vlasti vysílána skupina Anthropoid, byly do letounu posazeny ještě dvě další skupiny – Silver A a Silver B. Každá z nich měla svůj specifický úkol a osud si s oběma nečekaně zahrál. Zatímco Silver A svůj hlavní úkol splnila, ale posléze na to její členové doplatili životem, Silver B se úkol splnit nepodařilo, nicméně oba její příslušníci se naplno zapojili do domácího odboje a jako jedněm z mála vysazených parašutistů z první vlny výsadků se podařilo dožít konce války.
Operace: Silver A
Členové: Alfréd Bartoš, Josef Valčík, Jiří Potůček
Místo vysazení: Senice
„Zůstal jsem sám,“ těmito slovy končí jedna z posledních depeší, kterou do Londýna vyslal radista výsadku Silver A Jiří Potůček několik dní před svou smrtí. Ač se může zdát, že akce skončila neúspěchem, protože všichni členové výsadku nakonec zahynuli stejně jako mnoho jejich pomocníků, patří výsadek Silver A k těm úspěšným. Úkolem nadporučíka Alfréda Bartoše, rotmistra Josefa Valčíka a četaře Jiřího Potůčka bylo především zajistit spojení mezi domácím odbojem a londýnskou exilovou vládou. K tomu sloužila vysílačka s krycím jménem Libuše. A tento úkol byl bezezbytku splněn. Spojení se podařilo udržet po celý půlrok.
Druhým úkolem bylo vytvořit jakési koordinační centrum pro všechny parašutisty v okupované vlasti. I to se pod velením Alfréda Bartoše podařilo.
Třetím úkolem pak bylo kontaktovat štábního kapitána Václava Morávka, posledního z odbojové skupiny Tři králové, který disponoval informacemi od Paula Thümmela, alias agenta československé rozvědky s označením A-54. I toto se podařilo splnit a Londýn byl „zásobován“ zprávami, které se podařilo prostřednictvím A-54 zjistit.
Nakonec však byla skupina gestapem zničena a její členové zabiti. Alfréd Bartoš se v únoru 1942 nastěhoval k manželům Haně a Václavovi Krupkovým do Pernerovy ulice v Pardubicích. Činnost tohoto manželského páru byla pro výsadek Silver A klíčová. Jejich byt byl jakýmsi hlavním centrem pardubického odboje. Václav Krupka, který byl předválečným poručíkem československé armády, se stal pobočníkem Alfréda Bartoše, Hana Krupková vykonávala činnost spojky. Buď sama, či v doprovodu kamarádky Taťány Hladěnové jezdila po celém území protektorátu a předávala či naopak zjišťovala důležité informace. Rozvážela i potraviny či oblečení pro další parašutisty. V období od dubna do května 1942 vozila do Prahy zprávy z Pardubicka přímo Josefu Valčíkovi. Podílela se i na „transportech“ výsadkářů z Lázní Bělohrad od rodiny tiskaře Vojtíška do Pardubic a následně do Prahy. V bytě Krupkových se 13. června 1942 uskutečnila schůzka mezi Alfrédem Bartošem a Ladislavem Vaňkem-Jindrou. Po zradě Karla Čurdy byl byt Krupkových obsazen gestapem a oni sami 17. června zatčeni v Polici nad Metují, kde trávili „dovolenou“. Gestapo zde nalezlo desky s uschovanými depešemi a pokusilo se na Alfréda Bartoše nastražit past. Když 21. června 1942 okolo 19. hodiny přicházel do bytu, všiml si neznámých mužů a dal se na útěk. Byl však po prodělané a ještě ne zcela vyléčené nemoci zesláblý a nakonec se v bezvýchodné situaci střelil do hlavy. S těžkým zraněním byl odvezen do nemocnice, ale ani přes okamžitou operaci se jej nepodařilo zachránit a ve 2.10 ráno 22. června 1942 na pokoji č. 10 zemřel.
Josef Valčík před hrozícím prozrazením musel z Pardubic zmizet. Zamířil za příbuznými na Moravu, kde mu azyl poskytla sestra Františka s manželem Františkem Sívkem v obci Střelná, od nich pak pokračoval k rodině do Smoliny, kde se ukrýval až do Velikonoc, kdy mu Alfréd Bartoš vzkázal, že se má přesunout do Prahy. Tuto pomoc Josefu Valčíkovi zaplatilo životem mnoho členů jeho rodiny, celkem bylo zatčeno a později popraveno patnáct osob.
Od poloviny dubna až do počátku května se Josef Valčík ukrýval v pražských Holešovicích v rodině železničního úředníka Vladimíra Tichoty a poté v Karasovské ulici v Dejvicích, kde žili František a Bedřiška Sulkovi. Na počátku května se rotmistr Valčík šest dní ukrýval v bytě Marie Svobodové na Malostranském náměstí a poté ve Strašnicích u Věry Löblové, jejíž dcera Věra byla snoubenkou Vlastimila „Ati“ Moravce. V okamžiku přepadení kostela sv. Cyrila a Metoděje byl spolu s trojicí spolubojovníků v kryptě a slyšel marný boj svých kamarádů na kostelním kůru. Poté, co se německý útok přenesl i na obránce krypty, splnil vojenskou přísahu a poslední náboj si schoval pro sebe. Jeho lebka byla preparována a tělo pohřbeno do hromadného hrobu v Ďáblicích.
Nejdéle vydržel vzdorovat radista Jiří Potůček. Krátce po příchodu do protektorátu se 7. ledna 1942 nakrátko nastěhoval do domu strojníka hlubockého lomu Karla Svobody v Miřeticích. Před sousedy byl kryt legendou, že je nočním hlídačem v lomu či učitelem, který se zde léčí s tuberkulózou. V polovině února se přesunul jinam. Jako poměrně časté působiště využíval na počátku roku Jiří Potůček dům Josefa Chrbolky v Mněticích. Za pomoci ředitele pardubického velkostatku, ing. Josefa Jánského, se 20. března 1942 Jiří Potůček přesunul i s vysílačkou Libuší do Lázní Bohdaneč, kde byl ukryt v prostorách místní rybářské výzkumné stanice a bydlel v rodině bohdanečského porybného Adolfa Hraby. Se zprávami za ním z Pardubic dojížděli Arnošt Košťál, Věra Junková, Hana Krupková či ing. Josef Jánský. Zůstal zde až do 4. dubna, kdy se na Bílou sobotu přestěhoval do Dachova u Ležáků. Poslední depeši do Londýna vysílal Jiří Potůček až dva dny po tragédii, při které byly vypáleny Ležáky. 26. června vyslal z bohdašínské školy poslední depeši, ve které popisoval svoji tragickou současnou situaci. Po útěku z Ležáků a po krátkém intermezzu v bohdašínské škole byl Jiří Potůček i s vysílačkou Libuše ukryt od 28. června 1942 díky Ladislavu Satranovi u rodiny jeho švagra Antonína Burdycha na Končinách nedaleko Červeného Kostelce. Odtud se měl po krátké zastávce přesunout do Doubravice u Dvora Králové, kde pro něj byl přichystán úkryt na sokolském tábořišti. 30. června však bylo již Potůčkovo stanoviště na Končinách prozrazeno a jelo sem speciální zatýkací komando. Antonín Burdych se snažil uprchnout, byl však smrtelně postřelen a během přepravy do Červeného Kostelce vykrvácel.
Jiří Potůček stihnul vyskočit z okna do pole a prchnout. Jenže byl bez bot a pouze v košili. Během následujících hodin byl štván a na neustálém útěku před gestapem až se 2. července vyčerpaný zastavil v Trnové v dnešní ulici Jiřího Potůčka v domku Anny Hájkové, u níž se v minulosti již několikráte ukrýval. Anna Hájková se s ním domluvila, ať na ni počká na obvyklém místě – v lese zvaném Dubinka, nedaleko jejího domu. Vyčerpaný parašutista si při čekání na Annu Hájkovou lehl nedaleko cesty a usnul. V 11.25 byl objeven štábním strážmistrem Karlem Půlpánem z četnické stanice Doubravice. Spolu s ním šel strážník František Hoznauer. Když Karel Půlpán vyzval Jiřího Potůčka, aby dal ruce vzhůru, vycvičený výsadkář sáhl instinktivně po pistoli. V tu chvíli Půlpán stiskl spoušť, Jiřího Potůčka zasáhl do temene a na místě jej usmrtil.
Operace: Silver B
Členové: Jan Zemek, Vladimír Škacha
Místo vysazení: Kasaličky
Spolu s Anthropoidem a Silver A „cestovala“ na palubě britského Halifaxu i skupina Silver B. Byla vysazena jako poslední u obce Kasaličky u Přelouče. Úkolem bylo předat vysílačku s krycím jménem Božena odbojové skupině ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího).
Jenže během seskoku došlo k poškození vysílací aparatury pádem, a tak rotný Jan Zemek a četař Vladimír Škacha nemohli svůj úkol splnit. Protože se jim nepodařilo uchytit se na záchytných adresách, jimiž disponovali z Londýna, uchýlili se k Zemkovým příbuzným v Brně. Později se skrývali i u jiných odbojářů a zapojili se do ilegální činnosti. Prakticky až do konce války je gestapo nedokázalo chytit.
Teprve 3. ledna 1945 byl po přestřelce v Ostravě zatčen Vladimír Škacha, ale dožil se osvobození v koncentračním táboře Flossenbürg. Jan Zemek zatčen nebyl a působil v řadách partyzánského oddílu na Buchlovsku. I díky svému výcviku dokázal prožít celkem 1224 dnů v ilegalitě na území okupovaném nepřítelem.
Vladimír Škacha zemřel 23. března 1987, jeho spolubojovník Jan Zemek 6. července 1994.
