Upozorňuješ na jeho lži, podvody a fauly? Pak je tvým jediným programem antiBabiš. To je hodně mazaný trik. Zabírá to na jeho fandy z řad proletariátu a pamětníků normalizačního bezčasí. A nejen to. Zcela spolehlivě to eliminuje mnohé žurnalisty, opoziční politiky a viditelné figury veřejného života. Není divu, že tento argument nejčastěji používají jeho dnešní partneři ve vládě a v hlasovací parlamentní koalici, a také ti, kteří se již do příští vlády nabízejí. Jak jinak číst vzkazy například Mariana Jurečky či Václava Klause jr.? A bohužel i některých jedinců z ostatních opozičních a mimoparlamentních stran. Každý takový signál má zaručenou publicitu v Babišových médiích, i v těch s nimi spřízněných v majetku dalších kooperujících oligarchů.
Kritika lží, podvodů a faulů je marginalizována a relativizována. Kritici jsou napadáni a dehonestováni, podobně jako tomu bylo za husákovských let. V lepším případě jsou to jen zhrzení a neúspěšní závistivci, ale mohou se dostat i do kategorie zaprodanců ve službách spikleneckých sil namířených proti „úspěchům“ velkého Andreje. Vykonavatelé jeho vůle a jeho poblouznění podporovatelé se diví, že se něčemu divíme. Prý za všechno zlé mohou stále a pořád ty proradné předchozí vlády, nepřejícný Brusel a pár domácích udavačů a zrádců, případně neschopní a sabotující úředníci. Jistě již ve zpravodajské divizi Anofertu existují seznamy nepřátel. Soudě podle agresivního stylu některých internetových diskuzí je s nimi již nakládáno dle patřičných instrukcí a manuálů. Spolčení oligarchů, které uchvátilo stát, má svého slovenského dirigenta, který to orchestruje a zaručuje kumpačce „klid na práci“. Podstatnou roli v těchto příbězích hrají různé sorty užitečných idiotů, oslněné tím, že mají na sobě momentálně tričko vítězného týmu.
Každá story, která pomůže odpoutat pozornost, se hodí do krámu. Vůdce se v takovém případě ihned převtělí do role zachránce a spasitele. Agresivní polohu nahradí secvičený utrápený výraz náčelníka spásy. A to se opakuje i několikrát do týdne. Hodí se možná pandemie nebezpečného čínského viru, ale světe div se třeba i zpackané a bůhvíjak motivované veřejné zakázky jeho ministrů. Nejde přece o realitu, nýbrž jen a jen o její interpretaci. Smečky psů vrtí a vrtí a vrtí. Jak dlouho? Tak dlouho, dokud mu to bude procházet. Trpělivost s jeho šarádami (zejména s jeho kolosálním střetem zájmů) dochází již orgánům Evropské unie, ale zdá se, že i jeho úvěrujícím bankám. Na jeho Titaniku se však stále tančí, a z horní paluby se posílají rozverná selfíčka, jenže v podpalubí již stoupá voda. Způsob, jakým se český stát vypořádává s jeho kauzami, či spíše nevypořádává, je alarmující a devastuje úplné základy právního státu. Proč? Jak je to možné? Protože to stále vyhovuje úzké skupině posttotalitních oligarchů, která si hlídá svoje investice, svoje kšefty, svůj vliv a svoje zájmy. Jejich oponenti jsou v pozici nepřítele státu. Změnit to může jen masivní vypovězení loajality jejich zvrácenému způsobu uchvácení státu. Snadné to jistě nebude. Oni mají stále dost nástrojů, způsobů i finančních zdrojů k tomu, aby obecný lid ponechali v modu blažené nevědomosti, a některé latentně vzdorující jedince si koupili, anebo je chytili do svých sítí.
První zásadní krok změny musí být v odmítnutí jeho triku s antiBabišem. V opačném případě bychom měli změnit heslo na prezidentské vlajce na „Lež vítězí“. Platí to pro premiéra i prezidenta a jejich společnou kamarilu. Ke změně bude potřeba notné dávky odvahy. Ta začíná tím, že překonáme vlastní strachy. Svoboda, ta skutečná plnohodnotná svoboda, nemůže existovat bez odvahy. Stačí začít nedělat jen to, co je momentálně výhodné (a třeba i nemravné), nýbrž dělat to, co je správné. Hopsat podle Babišovy píšťalky je nejen nesprávné, ale i hloupé a ve svých důsledcích i minimálně nemravné.
