ESEJ / V předchozích číslech Kontextů jsme se věnovali Gruzii a Ázerbájdžánu, nyní zbývá poslední z ­jihokavkazských republik – Arménie. Arméni Rusko tradičně vnímají nikoli jako přítele a blízkého spojence, ale hlavně jako jediného možného ochránce a protiváhu ­Ázerbájdžánu a Turecka. V tomto vztahu bylo vždy více osudovosti a bezvýchodnosti než přátelství a důvěry, nicméně z ruského pohledu je takový výrazně asymetrický vztah nepochybně výhodný.

Arménie bývá obecně považována za proruský stát a řada skutečností tomu odpovídá. Nicméně mnohem více než o přátelství a důvěru jde o nevyhnutelnost. Postsovětská Arménie se nachází v geopolitické izolaci. Po celou dobu samostatné existence je ve válečném stavu se svým sousedem Ázerbájdžánem, důvodem je spor o Náhorní Karabach. Ázerbájdžánským územím přitom v sovětských dobách procházel hlavní železniční koridor spojující Arménii s Ruskem, který je kvůli válečnému stavu nyní přirozeně zablokován. V souvislosti s karabašskou válkou a nevyřešenou otázkou genocidy Arménů, kterou spáchal během první světové války osmanský mladoturecký režim, má Arménie nepřátelské vztahy též s Tureckem. I když kontakty nejsou zcela vyloučeny, diplomatické vztahy navázány nejsou, hranice jsou uzavřeny a případný transport zboží i lidí probíhá přes Gruzii nebo Írán. S Íránem Arménii sice pojí dobré sousedské vztahy, které nekalí ani fakt, že společná hranice se nachází v íránské provincii Azarbaycan (Ázerbájdžán), kterou obývají etničtí Ázerbájdžánci (Ázerové), problémem je ale fakt, že hranice prochází velmi hornatým územím, je krátká a se špatnou dopravní infrastrukturou. Svoji roli hraje také velmi problematická pozice Íránu v mezinárodním společenství. Severní sousedství s Gruzií má sice také partnerský charakter, ale vzájemné mezietnické vztahy nejsou prosty různých napětí a rozporů. Gruzie však zůstává pro Arménii jedinou branou do Ruska, s nímž – jako jediná postsovětská země v regio­nu – přímo nesousedí. Jelikož má však Gruzie sama velké problémy v podobě nevyřešených konfliktů v Abcházii a Jižní Osetii, rozhodně není bezproblémovým partnerem: železniční spojení Arménie a Ruska, které vedlo v sovětských dobách přes Abcházii, nefunguje, silniční spojení přes území Jižní Osetie je vyřazeno z analogických důvodů. Arménii tedy zůstává jediná, nesmírně přetížená cesta přes Darialský průsmyk, která ovšem vede vysokými horami.

Za zmínku stojí i fakt, že Arméni tvoří v Gruzii třetí nejpočetnější etnikum^[1] a obývají vesměs kompaktní území na jihozápadě Gruzie v regionu Samcche-Džavacheti u arménských a tureckých hranic. V neposlední řadě je dobré připomenout i skutečnost, že Arméni tvoří významné procento populace v gruzínské metropoli Tbilisi, kterou elity kavkazských (východních) Arménů považují za své přirozené kulturní centrum. Arménské ekonomické elity se zase historicky koncentrovaly v dnes ázerbájdžánském Baku. V důsledku složité demografie a komplikovaných vztahů v tomto regionu se hlavním městem dnešní Arménie stal Jerevan, který má pro kavkazské Armény historicky velmi malý význam a vždy byl brán spíše jako „turecké“ město. Tyto paradoxní situace mají své kořeny v historii, která je na Kavkaze spoluutvářena různými, často velmi hlubokými skutečnými či domnělými křivdami.

Ruská vojenská přítomnost

Ruská federace si je této velmi složité arménské pozice dobře vědoma a využívá ji. Ilustrativním příkladem je konflikt o Náhorní Karabach. Jeho pomocí Rusko ovlivňuje dění jak v Arménii, tak v Ázerbájdžánu. Celý spor má nesmírně komplexní příčiny a rozhodně se nejedná pouze o důsledek ruské či sovětské národnostní politiky, nicméně jak carský dvůr, tak sovětští vůdci a následně i představitelé Ruské federace se s arménsko-ázerbájdžánským etnoteritoriálním sporem naučili manipulovat v klasickém duchu divide et impera. Když v roce 1988 ozbrojený konflikt vypukl, Sověti podporovali ázerbájdžánskou stranu, jelikož se obávali domino efektu v dalších problematických oblastech (který stejně nastal), nicméně po rozpadu SSSR se Rusko postavilo spíše na stranu Arménie, čímž obnovilo vektory z carských dob. Arménům se do roku 1994 podařilo Náhorní Karabach ovládnout a spolu s ním dostat pod kontrolu i sedm okresů v Ázerbájdžánu, které nebyly součástí sovětské Náhorně-karabašské autonomní oblasti (NKAO). Arménské vojenské úspěchy měly ovšem v mnoha ohledech charakter pověstného Pyrrhova vítězství a Rusko z toho těží.

Mírová dohoda je v nedohlednu, nová situace byla postavena pouze na příměří z května 1994. Konflikt tak zamrzl a z Náhorního Karabachu se stal de facto stát, jehož nezávislost Rusko nikdy neuznalo a nikdy s Ázerbájdžánem nepřerušilo obchodní ani diplomatické styky. Ba co víc, zbraně a zbraňové systémy dodávalo jak do Arménie, tak i do Ázerbájdžánu. S tím, jak Ázerbájdžán v souvislosti s vývozem ropy a zemního plynu bohatl, jeho podíl na odběru ruských zbraní dokonce rostl. Oficiálně však Rusko podporovalo Arménii, která výměnou za tuto „podporu“ akceptovala přítomnost ruských ozbrojených sil na svém území. Brala to jako záruku jak proti Ázerbájdžánu, tak proti Turecku. Nejvíce tím ovšem získalo právě Rusko, které díky tomu disponuje stabilní vojenskou základnou na jihu Kavkazu, což je nyní, když bylo nuceno opustit své armádní základny v Gruzii a Ázerbájdžánu, o to cennější.

Rusko bylo v postsovětské Arménii vždy vojenským spojencem číslo jedna a úzké vztahy s ním byly klíčovou součástí arménské zahraničněpolitické doktríny. To samozřejmě neplatilo recipročně, ale přesto Arménie představovala pro Rusko poměrně důležitého spojence, především v kontextu Společenství nezávislých států (dále jen SNS) a Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (Organizacija Dogovora o kollektivnoj bezopasnosti; dále jen ODKB). Arménie je garantem přímé ruské vojenské přítomnosti na Jižním Kavkaze a přinejmenším do roku 2018 představovala (spolu s Běloruskem) nejbližšího spojence Ruska v rámci postsovětských integračních projektů. Rusko má tedy v Arménii svou vojenskou základnu, která se nachází v druhém největším arménském městě Gjumri na severozápadě země. Oficiálně se na základně nachází kolem tří tisíc mužů. Na asymetrickém vztahu obou formálních spojenců je zajímavá i skutečnost, že Rusko Arménii za vojenskou základnu nic neplatí, ba naopak arménská strana financuje veškerý provoz prostřednictvím zásobování elektřinou, topením, vodou a dalšími potřebami. I na tom je dobře vidět, že pro Arménii má ruská vojenská pomoc existenční charakter. Roku 1997 podepsaly obě země smlouvu o přátelství, která garantovala vzájemnou pomoc v případě vojenské hrozby pro obě strany a umožňovala ruským pohraničníkům hlídat arménské hranice s Tureckem a Íránem. Na arménsko-ázerbájdžánské hranice se tato smlouva nevztahovala, ale ruské síly se v menší míře pohybovaly i v těchto oblastech (čehož byl autor očitým svědkem).

Změna kurzu

K otřesu letitého svazku došlo v roce 2018 poté, co se do čela arménské vlády dostal Nikol Pašinjan. Pašinjan byl brán Kremlem jako produkt tzv. barevné revoluce, největší noční můry putinovského režimu. Odstavil od moci tzv. karabašský klan svázaný s bývalým prezidentem Robertem Kočarjanem a jeho nástupcem Seržem Sargsjanem, což jsou původem karabašští Arméni a výrazně proruští politici. Předcházející vládnoucí garnitura byla natolik proruská, že Arménie v řadě ohledů připomínala spíše další federativní republiku než samostatnou zemi. Pašinjan vzešel z lidových protestů, které měly prozápadní či přinejmenším liberalizační nádech a donutily parlament, aby jej jmenoval premiérem, aniž v něm měl Pašinjan reálnou mocenskou oporu.^[2] Následně přistoupil k poměrně ostré čistce kara­bašského klanu, k čemuž ho dotlačila i jeho vlastní protikorupční rétorika.

Na druhou stranu Pašinjan od počátku své vlády poukazoval na arménsko-ruské spojenectví a upozorňoval na to, že Arménie je členem ODKB a Eurasijské ekonomické unie (překládáno též Eurasijský hospodářský svaz; rusky Evrasijskij ekonomičeskij sojuz, dále jen EEU). Druhým dechem ovšem dodával, že je také členem Rady Evropy a Partnerství pro mír v rámci NATO, a začal usilovat o bezvízový styk se zeměmi EU. Pro Putina byla tato snaha o zdůraznění politiky více azimutů a vstřícnější rétorika vůči Západu signálem přílišné emancipace. Rusko se postavilo za Kočarjana, který byl v Arménii trestně stíhán a opakovaně zatýkán za braní úplatků či násilné potlačení demonstrací. Putin se v té době při své návštěvě Jerevanu (přelom září a října 2019) setkal na ruské ambasádě s Kočarjanovou manželkou Bellou. Její prosbu přímo intervenovat v manželův prospěch sice odmítl s poukazem na to, že se nemůže vměšovat do vnitřních záležitostí Arménie, a připomněl, že vztahy s novou vládní garniturou jsou „jiné“ než s tou předchozí, ovšem Kočarjanovi poslal do vězení osobní narozeninovou gratulaci. Kromě Kočarjanova stíhání mělo Rusko velký problém také s vyšetřováním generálního tajemníka ODKB Jurije Chačaturova a nevoli vyvolal také fakt, že v rámci protikorupčního tažení bylo zahájeno vyšetřování daňových úniků ruské společnosti Gazprom Armenia, kterou plně vlastní Gazprom, a také vůči arménským železnicím (od roku 2008 Jihokavkazská železnice), kterou taktéž plně ovládá ruský kapitál. Rusko reagovalo tak, že ještě v roce 2018 začalo prostřednictvím Rosselchoznadzoru (ruská Federální veterinární a fytosanitární služba) omezovat dovoz arménské zeleniny, většinou s účelovými poukazy na zvýšený obsah těch či oněch škodlivých látek či mikroorganismů.

Druhá válka o Náhorní Karabach

Zásadní ukázkou, jak může Rusko změnit svoji politiku vůči Arménii, byl jeho přístup k tzv. druhé válce o Náhorní Karabach, nazývané též čtyřicetičtyřdenní válka. Arménie od roku 1994 nevyužila svého vojenského vítězství z roku 1994 a výhodnou vyjednávací pozici kapitalizovala maximálně k udržení statu quo. Naopak ekonomicky sílící Ázerbájdžán investoval velké procento zisků z prodeje ropy a zemního plynu do modernizace ozbrojených sil a stále častěji dával najevo svoji frustraci z více než dvacet let se táhnoucího konfliktu. Arménie modernizaci svých ozbrojených sil věnovala menší pozornost, což z logiky věci padá na hlavu předpašinjanovské garnitury. Tato asymetrie^[3] se poprvé ukázala již v dubnu 2016 a dramaticky pak na podzim roku 2020. Arménie příliš spoléhala na odstrašující efekt ruské vojenské přítomnosti a případnou ruskou vojenskou pomoc, k níž však nedošlo, respektive ruská intervence do propuknuvšího konfliktu rozhodně neodpovídala arménským očekáváním. Od prvních dnů bojů dávala Moskva jasně najevo, že vojensky ve prospěch Arménů zasáhnout nehodlá. Ačkoliv se jedná o formální vojenské spojence v rámci ODKB, Rusko razilo postoj, že nebylo napadeno arménské území, neboť se boje odehrávají na území mezinárodně uznaného Ázerbájdžánu. Diplomaticky se ovšem v situaci angažovalo velmi aktivně. Ostatně první kolo jednání ministrů zahraničních věcí obou zemí zprostředkoval Lavrov. Jistá pikantnost jeho role tkví mimochodem v tom, že je po svém biologickém otci arménského původu.

Na druhou stranu nelze tvrdit, že Rusko dalo ázerbájdžánské straně volnou ruku. Obávalo se totiž nárůstu vlivu ázerbájdžánského spojence a svého regionálního rivala Turecka, s nímž má v poslední době sice poměrně uspokojivé, ale z dlouhodobého hlediska konfliktní vztahy. Rusko Arménii vojensky nepomohlo, což bylo v zásadním rozporu s velmi aktivní rolí Turecka na straně Ázerbájdžánu. Existují sice informace o neoficiální přítomnosti některých ruských speciálních jednotek či neformální Wagnerovy skupiny, avšak veškerá pomoc byla mírně řečeno velmi limitovaná. V této souvislosti je nicméně důležité připomenout, že Arménie nikdy oficiálně o ruskou vojenskou pomoc nepožádala.

Otázkou je, jak by se Moskva zachovala, kdyby v Jerevanu stále vládl proruský karabašský klan, a zda by se Baku k takto masivní ofenzivě vůbec odhodlalo. Nejčastější interpretací mnoha analytiků bylo, že Moskva nechala Pašinjana v dané situaci „vykoupat“. Ovšem Moskva měla zájem také na solidních vztazích s Ázerbájdžánem, a to nejen kvůli zbrojním kontraktům a surovinovému bohatství. Hlavním důvodem bylo, aby se Ázerbájdžán nevydal gruzínskou cestou a nesnažil se o integraci do západních struktur. Konfliktní vztahy by mohly přinejmenším znamenat ještě větší přimknutí k Turecku, vlivnému členu NATO. Svoji roli hrál i fakt, že Baku je snad nejvíce „ruským“ městem Jižního Kavkazu a v Rusku žije oficiálně přes šest set tisíc etnických Ázerbájdžánců.^[4] Nejen proto, ale také díky jeho ekonomické síle a geografické pozici se Rusko k Ázerbájdžánu chová mnohem více jako k rovnocennému partnerovi, byť manýry „staršího bratra“ uplatňuje i zde. Navíc ona otázka, zda by se Ázerbájdžán k útoku odhodlal a zda by Moskva Arménii pomohla, kdyby zde vládly proruské síly, je v podstatě zodpovězená, když si uvědomíme, že Ázerbájdžán se do menší ozbrojené konfrontace pustil již v roce 2016, a ani tehdy Rusko žádným zásadním způsobem v arménský prospěch neintervenovalo. Zkrátka Moskva se za svého „spojence“ v Jerevanu vojensky nepostaví, protože ví, že je na ní Arménie stejně plně závislá, a nemá tedy smysl riskovat komplikace vztahů s geopoliticky silnějším Ázerbájdžánem či Tureckem.

Vojenská prohra Arménie stvrzená příměřím z 10. listopadu 2020 otřásla celou arménskou společností a dostala Pašinjana pod obrovský tlak. Nemalá část populace jej považovala z důvodu podepsání příměří za zrádce, čehož využívala i Moskva. Demonstrace probíhaly násilným způsobem, dokonce byl zbit předseda arménského Národního shromáždění Ararat Mirzojan, jehož dav vyvlekl z auta před jedním z jeho dětí. Rezignaci podala řada tehdejších vrcholných politiků, většina z nich kvůli nesouhlasu s Pašinjanovými postupy.

Západ celou situaci fakticky ignoroval a svého formálního aliančního spojence Turecko až na výjimky nijak nenutil, aby se držel zpátky. Jakkoliv je tedy Pašinjan považován za prozápadního politika, nezískal od Západu prakticky žádnou podporu – ani rétorickou. Až v září 2022 po dalším ázerbájdžánském porušení příměří navštívila Arménii předsedkyně amerického Kongresu Nancy Pelosiová. Nelze se tedy divit, že proruské kruhy v Arménii mají dostatek argumentů, aby Rusko stále vykreslovaly jako garanta arménské národní bezpečnosti. Ostatně i Pašinjan pochopil, že na Západě se velkého zastání nedočká, a nadále pokračoval v ujišťování, že Rusko je stále hlavním arménským partnerem a spojencem. Koneckonců Arménie přes vážné územní ztráty nepřišla o celý Náhorní Karabach, čehož bylo nepochybně docíleno na základě ruského diplomatického úsilí.

Otřes ve vzájemných vztazích

V únoru 2021 přesto došlo mezi Jerevanem a Moskvou k další konfrontaci, která vyvrcholila faktickým pokusem o vojenský převrat. Pašinjan v médiích kritizoval kvalitu dodaných ruských raket Iskander, o nichž prohlásil, že jich explodovalo „zhruba deset procent“. Následně odvolal zástupce náčelníka generálního štábu Tigrana Chačatrjana, který premiérovy výroky posměšně kritizoval. V reakci na to podepsalo více než čtyřicet vysokých armádních důstojníků otevřený dopis, který obviňoval Pašinjana z vojenské porážky a ztráty území v Náhorním Karabachu a požadoval jeho rezignaci. Mezi signatáři byli velitelé všech pěti armádních sborů a další příslušníci arménské generality v čele s náčelníkem generálního štábu Ovikem Gasparjanem. Gasparjanovi měl podle některých zdrojů volat přímo jeho ruský protějšek Valerij Gerasimov s jasným poselstvím, aby se Pašinjana „zbavili“. Pašinjan to označil za pokus o převrat a rozhodl se náčelníka generálního štábu odvolat. Arménský prezident Armen Sarkisjan, jehož role po ústavních reformách z roku 2015 je spíše ceremoniální, odmítl odvolání Gasparjana podepsat, nicméně jednalo se jen o politické gesto, jelikož do týdne vstoupilo Pašinjanovo rozhodnutí v platnost automaticky. Rusko se pochopitelně cítilo uraženo Pašinjanovou kritikou raketových systémů a v ruských médiích rezonovala ostrá kritika Pašinjanovy osoby i jeho politiky. Proruskou stranu reprezentoval především bývalý ministr obrany z dob první války o Náhorní Karabach Vazgen Manukjan, který byl považován za případného Pašinjanova nástupce. Manukjan sám tvrdil, že má podporu arménské armády a že hodlá Pašinjana postavit před soud za jeho počínání během druhé války o Náhorní Karabach. Manukjan a většina jeho spojenců otevřeně deklarovali své proruské směřování a zdůrazňovali, že mír vyjednala Moskva a ruští vojáci jsou ti, kteří chrání karabašské Armény v zóně konfliktu. Celou krizi doprovázely demonstrace a řada protestujících na sobě měla vojenské uniformy.

I když v klasickém pojetí lze aktivity arménské generality sotva označit za pokus o vojenský převrat, když z jejich strany nebylo užito žádných silových kroků, každopádně se zachovala velmi nestandardně, jelikož zcela rezignovala na politickou neutralitu a vystupovala otevřeně prorusky. Pašinjan ovšem, a tomu věřil málokdo, dokázal veškeré protesty politicky přežít a v červnu 2021 v předčasných parlamentních volbách získala jeho strana s názvem Občanská smlouva téměř 54 % hlasů. Ztratil tedy jedenáct parlamentních křesel, ale mandát mu zůstal silný. Takový výsledek po vojensky nezpochybnitelně prohrané válce o území s obrovským emocionálním významem neznamená nic jiného, než že (pro mnohé překvapivě) velká část arménské společnosti chápe, že karabašská otázka Arménii nesmírně zatěžuje. Rozumí také tomu, že Pašinjan stěží může být hlavním viníkem vojenské porážky, protože z dlouhodobého hlediska nemůže nést zodpovědnost za stav arménských ozbrojených sil. V neposlední řadě je evidentní, že v Arménii sílí prozápadní nálady, což má jednak generační rozměr a jednak je to důsledek událostí z roku 2008, kdy se po kočarjanovském násilném potlačení demonstrací začala rodit opravdová občanská společnost.

Arméni sice Rusko stále chápou jako garanta, ale stížnosti na nedostatek pomoci ze strany ruských mírových sil stále sílí. Od zahájení invaze na Ukrajinu je zřejmé, že ázerbájdžánské pokusy zabírat další a další dílky území, které podle dohodnutého příměří mělo zůstat arménské straně, jsou mnohem častější. Přesto všechno stále nezmizel elementární společný zájem Ruska a Arménie, že dokud bude Republika Arcach (Náhorní Karabach) v nějaké formě existovat, budou ruské jednotky potřeba. Pokud ale Moskva rezignuje na naplnění své role ochránce základní bezpečnosti karabašských Arménů a Ázerbájdžán plně obnoví svoji územní integritu v hranicích bývalé Ázerbájdžánské SSR, Rusko přijde o výhodu mít na formálním ázerbájdžánském území své síly a jeho velmocenský vliv na jihu Kavkazu značně oslabí. Pro Arménii by to znamenalo veliký otřes, který by mohl vyústit v geopolitický rozchod s Moskvou.

Je složité vyhodnotit, zda jsou nástroje ruské strategie užívány správně. Rusko a jeho spojenci v arménské politice se snaží Pašinjana sesadit, ten však, jakkoliv ho můžeme označit za produkt barevné revoluce, zásadní obrat na Západ nezahájil a ani se z tohoto směru nedočkal žádné výrazné podpory. Stále tedy platí, že Arménie je členem ODKB a EEU a Rusko je garantem arménské národní bezpečnosti. V tomto ohledu se nelze ubránit dojmu, že Putinovy výpady vůči Pašinjanovi jsou primárně produktem jeho ega a odporu vůči politikům vzešlým z lidových protestů s prozápadním nádechem. Reálně totiž nelze tvrdit, že by se Pašinjan snažil Arménii vymanit z ruské sféry vlivu jako třeba Saakašvili Gruzii či Porošenko, potažmo Zelenskyj Ukrajinu.

Energetické a surovinové vydírání

Přesto však Rusko vůči svému spojenci používá oblíbený a tradiční nástroj, tedy energetické a surovinové tlaky. Za prvního Putinova prezidentství v roce 2007 zahájil tehdejší arménský prezident Kočarjan spolu se svým íránským protějškem Mahmúdem Ahmadínežádem provoz plynovodu z Íránu do Arménie. Sice se z hlediska objemu nejednalo o nic zásadního, ale byl to signál, že se Arménie snaží alespoň částečně diverzifikovat dodavatele strategických surovin a že se obě země pokoušejí nezůstat zcela stranou rozvíjejících se infrastrukturních projektů. Tehdy navíc existovala obava, že by Gazprom mohl mít v následujících letech nedostatek plynu, jelikož tato ruská společnost nedostatečně investovala do těžebních zařízení. Rusku o mnoho nešlo, jednak těžilo z dobrých íránsko-ruských vztahů a navíc ruský vliv na Arménii byl natolik silný, že otázka, zda je Arménie na jeho plynu závislá stoprocentně, či „jen“ devadesátiprocentně, nehrála žádnou roli. Rusko si to zkrátka mohlo dovolit, a to tím spíše, že Arménie pro něj rozhodně nepředstavuje lukrativní trh. Ale ambice Íránu, že by se Arménie stala první mezistanicí jeho možných budoucích dodávek do Evropy, už důrazně odmítlo. Moskva si totiž vždy uvědomovala, že Írán je pro ni z dlouhodobého hlediska mnohem více konkurentem než spojencem, a tak Jerevanu nařídila – přes íránský nesouhlas – zmenšit průměr plynovodu z původně projektovaných 1 420 milimetrů (velikost hlavních exportních plynovodů) na nedostatečných 700 milimetrů. Toto opatření tranzit íránského plynu do třetích zemí vylučuje a plynovod je tedy relevantní jen pro Arménii. Kočarjan navíc s Putinem dohodl, že část plynovodu na arménském území bude společností ArmRosGaz předána Gazpromu. V ArmRosGazu měl Gazprom a jeho dceřiná společnost Itera více než dvoutřetinový podíl, Moskvě tedy zůstala v rukou i veškerá kontrola přístupu k plynu od tohoto dodavatele.

Další ruské tlaky související s dodávkami plynu se objevily v roce 2013 – tedy v roce, kdy měla Arménie podepsat asociační dohodu s EU. Ačkoliv byla tehdy u moci stále proruská garnitura, nálady veřejnosti (a přinejmenším skrytě i části establishmentu) byly prozápadní a tlak na podpis asociační dohody nezanedbatelný. Zdůrazňovala se možnost hrát větší roli v alternativních koridorech pro produktovody z Kaspiku a Střední Asie s tím, že země Střední Asie jsou od Evropy daleko a Ázerbájdžán s Íránem díky charakteru svých režimů nemohou hrát takovou roli jako Arménie (a samozřejmě ještě více Gruzie). Prozápadní kruhy v Arménii si samozřejmě dobře uvědomovaly potřebu přehodnotit dosavadní přístup k řešení sporu o Náhorní Karabach, čehož si bylo plně vědomo i Rusko, a tak reagovalo uzavřením velkého zbrojního kontraktu s Ázerbájdžánem. To by samo o sobě nebylo nic tak zvláštního, kdyby tento krok nebyl mimořádně mediálně propagován a neposloužil jako zřejmý vzkaz Arménii. Příkladem politického tlaku byla také soukromá schůzka tehdejšího prezidenta Serže Sargsjana s Putinem během Sargsjanovy pracovní návštěvy Moskvy. Podle řady neofi­ciálních vyjádření arménských politických a diplomatických představitelů čelil i Sargsjan, bytostně proruský politik, který sám rozhodně na asociační dohodě nebazíroval, ze strany Putina přímému vydírání a vyhrožování. Sargsjan oznámil, že Arménie asociační dohodu nepodepíše a bude usilovat o plné členství v EEU. Putin přitom toto prohlášení zveřejnil dříve, než to stihl sám Sargsjan. Převládá názor, že se jednalo o záměr a nikoliv politováníhodné nedorozumění. Ještě v červenci se totiž zdálo, že vyjednávání s Arménií jsou úspěšná, a EU dokonce oznámila, že podpisu nestojí nic v cestě. Nicméně i evropští vyjednavači se shodovali v tom, že jejich arménští partneři čelí nevybíravému nátlaku ruské strany a je jim nepokrytě vyhrožováno změnou ruského postoje k situaci v Náhorním Karabachu v arménský neprospěch v případě podpisu dohody s EU. Ruská strana také zdůrazňovala, že EU je sice největší importér arménského zboží, ale Rusko je hned na druhém místě.

Sargsjanovo rozhodnutí vyvolalo v Arménii protesty opozice a prozápadně orientované části populace. Během září jich proběhlo několik včetně pochodu k prezidentskému paláci. Demonstrace pokračovaly i na počátku prosince 2013, kdy přijel na oficiální návštěvu sám Putin. Během dalšího pochodu k prezidentskému paláci policie zablokovala přístupové cesty a došlo i na násilné střety, přes 100 lidí bylo zatčeno. Moskva si prosadila svou, v roce 2015 se Arménie stala členem EEU.

Nicméně ani Sargsjanův ústupek neznamenal zastavení manipulací s cenou plynu, byť po arménské rezignaci na asociační dohodu s EU zaujalo v této otázce Rusko (na jistou dobu) velkorysejší postoj. Na začátku jara 2014 ministr energetiky Movsisjan oznámil, že Arménie zvýší dovoz plynu z Íránu o celých 75 % dosavadního ročního objemu. Ruská strana na to překvapivě nijak nereagovala, což kontrastovalo s jejím přístupem z roku 2007. Ruské mlčení bylo bráno jako „odměna“ za nepodepsání asociační dohody s EU a také jako snaha nepopudit arménskou veřejnost před plánovaným vstupem Arménie do EEU, který veřejnost nijak výrazně nepodporovala. Nevyřešena však zůstala otázka, zda je možné íránský plyn dále exportovat. Rok 2014 byl ve znamení normalizace vztahů Íránu se Západem, putinovské Rusko se již plně realizovalo v syrské občanské válce a na jaře zahájilo anexi Krymu. Spotřebitelská cena ruského plynu se přesto pohybovala na 391 USD za 1 000 kubíků, což je pro chudou arménskou populaci (pod hranicí chudoby žije zhruba třetina Arménů) velmi vysoká částka, navíc téměř osmkrát (!) vyšší, než kolik platili například Bělorusové.

V červnu 2015 došlo k dalšímu oznámení zvýšení cen elektrické energie s účinností od 1. srpna ve výši zhruba jeden americký cent za kilowatthodinu. Protesty, často označované jako ElektroMajdan (případně EnergoMajdan), začaly 19. června. Protestující odmítali, že by se jednalo o „druhý Majdan“, a cítili se takovým označením dotčeni. Protesty měly do značné míry apolitický či lépe řečeno nestranický charakter. Zvýšení cen se dotýkalo celé populace, i když většina demonstrujících patřila spíše k mladší generaci a k podporovatelům prozápadního směřování země. Problém spočíval v tom, že více než 50 % akcií polostátní společnosti Inter RAO, která od roku 2006 vlastnila distribuční společnost Electric Networks of Armenia (ENA), držela ruská vláda. ENA byla koupena údajně hlavně proto, že nebyla schopna splatit dluh ve výši zhruba čtvrt miliardy USD, který vznikl primárně kvůli ne­efektivitě zastaralé arménské energetické infrastruktury. Ztráty ve společnosti ovšem přetrvávaly i za ruského vlastnictví a společnost byla roku 2013 na pokraji bankrotu. Opozice poukazovala na masivní korupci, která v tomto sektoru panuje, stejně jako na skutečnost, že i toto odvětví je plně v ruských rukou.

Demonstrace probíhaly prakticky celé léto a docházelo při nich ke střetům s policií, stovky demonstrujících byly zadrženy a mnozí zraněni. Policejní násilí situaci vyhrotilo, protestující zabarikádovali některé jerevanské třídy a nepokoje se rozšířily i do dalších měst. V souvislosti s protesty se zformovala hnutí Povstaň Arménie (arménsky Votki Hajastan) a Ne loupeži (arménsky Voč t’alanin). Protesty ustaly poté, co došlo k auditu ve společnosti ENA, jež byla nakonec odkoupena společností Tashir ovládanou v Rusku žijícím arménským miliardářem Samvelem Karapetjanem. Karapetjan je v Arménii populární a uznávaná postava, nicméně z hlediska emancipace na ruských mocenských zájmech tento krok neznamenal žádný posun. Karapetjan a jeho klan jsou v Arménii navázaní na karabašský klan, sám Karapetjan má jasné vazby na Kreml a ocitl se na „Putinově seznamu“, který zveřejnilo americké ministerstvo financí.

Arménie je jedinou jihokavkazskou zemí, která disponuje jadernou elektrárnou. Jedná se o elektrárnu Mecamor nacházející se necelých čtyřicet kilometrů od Jerevanu. Dodává zhruba 39–40 % veškeré arménské elektrické energie, nicméně je s ní spojena taktéž celá řada problémů. Nemá ochranný kontejnment, leží v tektonicky aktivní oblasti a ázerbájdžánská strana ji využívá ve svých vojenských hrozbách vůči Arménii. Její životnost byla stanovena do roku 2016, provoz byl nicméně prodloužen s tím, že dojde k její modernizaci – jeden starý reaktor bude uzavřen roku 2026 (povolení má do roku 2027 a plánuje se možné prodloužení o dalších 10 let) a produkci elektrické energie převezme nový. Vzhledem k faktu, že byla postavena v dobách SSSR a veškeré technologie jsou navázány na ruský průmysl, je projekt modernizace realizován v partnerství s Ruskem. Rusko navíc na rozdíl od EU či USA nekritizovalo prodloužení provozu elektrárny, podílí se na financování provozu, dodává veškeré jaderné palivo a je výhradním partnerem při jednání o modernizaci. K faktu, že téměř veškerý energetický mix v Arménii ovládá Rusko, je třeba připočíst i skutečnost, že provozovatelem elektrárny je od roku 2003 Inter RAO UES. V posledních letech se ruská hegemonie v tomto sektoru sice opticky snižuje, jelikož došlo k prodeji některých tepelných a vodních elektráren (např. Kaskáda Hrazdan). Nicméně kupujícím byla ve většině případů společnost Tashir, jejíž vazby na ruský establishment skutečnou emancipaci neznačí. V menší míře lze v posledních letech zaznamenat přísun amerického, německého, čínského, italského, španělského či emirátského kapitálu, což ovšem v žádném případě neovlivňuje rozhodující roli Ruska.

Otázka zásobování plynem a jeho ceny se opět vrátila do hry po arménské sametové revoluci. Bylo naprosto iluzorní se domnívat, že Moskva tuto kartu nevytáhne, když tak činila i během vlády proruského karabašského klanu. Oznámení Gazpromu o zvýšení cen plynu přišlo v prosinci 2018, čili zhruba osm až devět měsíců po revolučních událostech. Arménské snahy dohodnout nižší ceny byly neúspěšné. Arménie tvrdila, že své dceřiné společnosti Gazprom Armenia prodává Gazprom na vstupu za 150 USD za 1 000 kubíků plynu, přitom ke spotřebitelům se dostává za 284 USD. Putin oproti tomu při Pašinjanově návštěvě v Moskvě v září 2018 tvrdil, že Arménie platí nejnižší cenu ze všech klientů Gazpromu. Arménie v dubnu 2019 navrhla pětiletý systém stanovování cen plynu místo dosavadní roční báze. Arménské straně by to poskytlo větší jistotu ohledně sazeb a zásadně by se snížilo riziko svévolného zvýšení cen. Zároveň Arménie opětovně zahájila jednání s Íránem. V únoru 2019 Pašinjan navštívil Teherán a byla podepsána tranzitní dohoda o vytvoření koridoru pro íránský plyn do Gruzie. Pašinjan prohlásil, že návrh je v souladu s dohodou o volném obchodu mezi EEU a Íránem, která má být ratifikována. Začátkem března arménské ministerstvo energetiky oznámilo, že jednání mezi arménskými a gruzínskými představiteli o možném tranzitu plynu z Íránu skutečně probíhají. Tripartitní energetická spolupráce by mohla Arménii, Gruzii a Íránu přinést nemalé hospodářské a politické výhody. Zejména Arménii by to poskytlo určitou páku při jednáních o plynu s Gazpromem. Energetická diverzifikace rovněž posílila pozici Gruzie v jednáních o cenách plynu s Ázerbájdžánem, který dodával na gruzínský trh téměř veškerý plyn. Koridor pro tranzit plynu by také pomohl Teheránu obejít sankce uvalené USA a otevřít přístup na evropské trhy s plynem. Íránsko-arménský plynovod může přepravit přibližně 2,3 miliardy metrů krychlových ročně, ale dosud nebyl plně využit. Nicméně i kdyby dala Moskva tomuto projektu zelenou, získal by Gazprom kontrolu nad distribucí íránského plynu nejen v Arménii, ale i v Gruzii. Navíc by další toky plynu z Íránu mohly spadat pod nový režim sankcí, které USA uvalily na Írán. Zatímco současný vývoz íránského plynu je osvobozen od sankcí, američtí představitelé varovali, že pro další objemy nemusí být žádná taková výjimka přijata. To by byla nepříjemná komplikace hlavně pro nejprozápadnější zemi v regionu Gruzii. Rusko každopádně zvýšilo cenu svého plynu pro Arménii o deset procent, aniž by na to Arménie dokázala jakkoliv reagovat.

Arménie se následně snažila dostat na svůj spotřebitelský trh plyn z Turkmenistánu s předpokládaným výhledem na vytvoření plynovodu z Turkmenistánu přes Írán, Arménii a Gruzii až do Ruska (obcházel z arménského pohledu nepřátelský Ázerbájdžán). V létě roku 2019 se v ­Ašchabadu probírala také otázka rostoucího exportu turkmenských ropných a plynových produktů do Arménie.

Dalším krokem byla žádost Jerevanu o snížení cen zemního plynu v momentě, kdy jeho ceny v roce 2020 celosvětově klesaly, přičemž Gazprom plánoval naopak zvýšení tarifů. V dané době Rusko prodávalo plyn do Evropy za 60 USD za 1 000 kubíků, kdežto pro Arménii byla cena 165 USD a spotřebitelé platili ve finále přibližně 285 USD. Rozdíl byl ovšem v tom, že Arménie měla na dodávky s Ruskem bilaterální smlouvu, kdežto do Evropy byl plyn vyvážen na základě tržních cen. A ty klesaly. Dlužno dodat, že v této době svoji nespokojenost s ruskými dodávkami artikulovaly i Bělorusko a Kyrgyzstán. Z arménské strany byla iniciována jednání na úrovni Pašinjan–Putin a prvně jmenovaný uvedl, že záměr Gazpromu zvýšit ceny plynu pro místní spotřebitele je nepřijatelný, a to zejména během pandemie. Vyjádřil přitom naději, že ho Putin při řešení sporu o plyn podpoří. Moskva argumentovala, že Gazprom může případně s přechodem na plovoucí tržní ceny souhlasit, ale Arménie na to musí být připravena – nyní jsou totiž nízké, ale po skončení pandemie COVID-19 mohou opět vzrůst.

Problémem je, že arménské snahy o diverzifikaci jsou podmíněny spoluprací s Íránem, nicméně za veškerá léta vyjednávání s Teheránem nedošlo k žádným skutečně hmatatelným výsledkům, co se zvýšení dodávek plynu týče. Nehledě na skutečnost, že Gazprom kontroluje arménskou distribuční síť. Arménie je v této záležitosti ve velmi nevýhodné pozici a je nucena prakticky každý rok znovu reagovat na zdražování ze strany ruského dodavatele. Takový vyděračský potenciál je obrovský tím spíše, že arménská ekonomika na plynu do značné míry závisí. Více než třetina elektrické energie je produkována v plynových elektrárnách, v Arménii je navíc plyn dominantní i jako palivo pro automobilovou dopravu. Zemní plyn je v Arménii prakticky nenahraditelný, pro posílení energetické bezpečnosti se tedy musejí hledat nikoli alternativy za plyn, ale alternativní dodavatelé. A takový úkol je téměř nemožný.

Postoj Arménie k ruské invazi na Ukrajinu

Arménie si v souvislosti s ruským vpádem na Ukrajinu zachovává neutralitu a rozhodně nelze říci, že by Rusko v jeho agresi podpořila, jak ji některé schematicky uvažující kruhy obviňují (při hlasování na VS OSN 2. března 2022 se Arménie hlasování zdržela). Ve skutečnosti Arméni ruské počínání na Ukrajině podporují či odsuzují velmi podobně jako obyvatelé jiných zemí – „spe­ciální vojenskou operaci“ podporují lidé na okraji politického spektra, komunisté, Ruskem placení politici a jejich příznivci. I v Arménii probíhají demonstrace na podporu Ukrajiny, a to přesto, že ukrajinská strana i ústy svých oficiálních představitelů několikrát podpořila protiarménské kroky Turecka, a dokonce i ozbrojené akce Ázerbájdžánu včetně situací, kdy ázerbájdžánské síly porušovaly dohodnuté příměří. Jestliže většina Arménů mlčí, je tomu tak do značné míry proto, že sami nedávno válku zažili, zemřelo přitom několik tisíc lidí, mnozí mladí muži byli na doživotí zmrzačeni například tureckými drony a prakticky všechny segmenty arménské společnosti včetně těch prozápadně naladěných zastávají názor, že Arménie byla ponechána na holičkách nejen svým formálním vojenským spojencem Ruskem, ale i Západem. Arméni pak mají v paměti i počínání některých ukrajinských politických představitelů během druhé války o Náhorní Karabach. Dá se říci, že postoj Arménie ukázkově odráží poměrně časté rozpory mezi hodnotami demokracie a lidských práv a geopolitickými a bezpečnostními zájmy. Čili přesně to, co se odráželo v postoji celé řady zemí včetně Ukrajiny během konfliktu o Náhorní Karabach.

* * *

Rusko má k dispozici obrovské prostředky, jak nadále držet Arménii v šachu a hrát roli faktického protektora, nicméně již samotná arménská sametová revoluce dala jasný signál, že vztah arménské společnosti k Rusku se mění, a to k horšímu. Po druhé válce o Náhorní Karabach poklesla důvěra ve strategické partnerství s Ruskem, ačkoliv nelze zcela popřít, že díky ruské intervenci nedošlo k pro Arménii nejčernějšímu scénáři – ztrátě celého území dobytého v roce 1994. Rusko sice nedokázalo zabránit zásadnímu narušení statu quo, který mu léta vyhovoval, ale na druhou stranu dokázalo dostat na formálně ázerbájdžánské území své vojenské jednotky a docílit toho, že má své síly dislokovány ve všech třech jihokavkazských zemích – ať na základě vzájemných dohod nebo díky faktické okupaci, jako je tomu v případě Abcházie a Jižní Osetie.

Není sice pravděpodobné, že za Putinova života dojde, ve velmocenském smyslu slova, ke ztrátě Arménie, na to jsou obě země ještě příliš provázané, nicméně proces nenápadné emancipace začal. A může se nečekaně zrychlit, jakmile Rusko přijde o svou hlavní páku – spor o Náhorní Karabach. Ať již mírovou dohodou nebo pro Arménii definitivní ztrátou sporného území ve prospěch Ázerbájdžánu. Především druhá možnost by nejspíše vedla k dramatickému přehodnocení celé arménské geopolitické orientace, protože u mírové dohody obsahující územní kompromisy by bezpochyby asistovalo Rusko a udrželo by si tím svůj velmocenský vliv u obou rivalů.

---

^[1]    Dlouho byli dokonce druhým, nicméně porodnost etnických Ázerbájdžánců, obývajících primárně jihovýchod Gruzie, a vystěhovalectví gruzínských Arménů demografický poměr změnily.

^[2]    Když ovšem proběhly na konci roku 2018 parlamentní volby, získala Pašinjanova aliance Můj krok téměř 71 % hlasů, což byl nepochybně silný mandát. Republikánská strana jeho předchůdce Serže Sargsjana, kterého v květnu po vlně protestů nahradil, se do parlamentu s pouhými 4,7 % hlasů vůbec nedostala.

^[3]    Z hlediska početnosti jsou obě armády relativně vyrovnané a nelze ani říci, že by ázerbájdžánská armáda měla kvalitnější výcvik. Zásadní roli skutečně sehrála kvalita zbraní a vojenské techniky a vojenské know-how z Turecka a pravděpodobně i z Izraele.

^[4]    Reálný počet je ovšem výrazně vyšší, přinejmenším třikrát. Nejvyšší odhady hovoří až o třech milionech.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.