Arménský osud: Nišan Mardirossian spojil svůj život s Československem

archiv autora (koláž)

Armén Nišan Mardirossian byl absolventem FF UK | FOTO: archiv autora (koláž)

Mnohým Čechům se aktuální ázerbájdžánsko-arménský konflikt jeví jako vzdálená válka kdesi na evropsko-asijském pomezí. Vždyť co mají Češi společného třeba s Armény? Jenže zrovna arménská přítomnost v Praze není zanedbatelná, neboť během 20. století právě v Československu působily významné osobnosti arménského intelektuálního a kulturního života. Jedním z nich byl i filolog a překladatel Nišan Mardirossian (1894–1966).

Ten se narodil 12. prosince 1894 v městečku Hurnavil u Divriği v maloasijské části tehdejší Osmanské říše, a sice v rodině hlásící se k arménské apoštolské církvi. Studoval na hurnavilském gymnáziu a arménské koleji v Divriği, přičemž roku 1911 složil maturitu a poté ještě zkoušky z arménského jazyka a literatury na Arménské teologické vysoké škole sv. Kříže v Konstantinopoli (dnešní Istanbul). Ovšem už od roku 1910 se zdržoval převážně v Rakousku-Uhersku, totiž na zámku v Poběžovicích v západních Čechách, kde se o něj staral jeho arménský děd se svou japonskou manželkou. Ta byla sestrou hraběnky Micuko Coudenhove-Kalergi, a tak mladičký Nišan vyrůstal společně se svým „bratrancem“ Richardem Nicolausem Coudenhove-Kalergim (†1972), pozdějším zakladatelem panevropského hnutí.

Ve školním roce 1916/1917 je Nišan Mardirossian doložen jako student Německé obchodní školy v Českých Budějovicích, na níž získal základy francouzštiny a angličtiny. Kromě arménštiny, turečtiny a arabštiny hovořil rovněž plynně německy a trochu též italsky, rychle se učil česky. To už však zuřila první světová válka, během níž se jeho rodiče, otec Assadur a matka Elmas, stali obětí arménské genocidy způsobené Turky v Osmanské říši v letech. Po vzniku Československa se mladý arménský intelektuál přestěhoval roku 1921 do Prahy, kde se v příštím roce zapsal ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho studijními obory byly srovnávací jazykověda, germanistika a filosofie.

K Mardirossianovým univerzitním učitelům patřili zejména orientalista a chetitolog Bedřich Hrozný, indoevropeista Oldřich Hujer, germanista Otokar Fischer nebo indolog Josef Zubatý, přátelsky se stýkal též s ruským exulantem Nikolajem Okuněvem, profesorem byzantského a východoslovanského umění. Už roku 1924 se zúčastnil „chetitské“ archeologické expedice do Sýrie vedené právě Bedřichem Hrozným. Záhy se také spřátelil s Yeghishem Tourianem (†1930), někdejším arménským patriarchou konstantinopolským a později jeruzalémským, který jej inspiroval ke studiu chetitštiny. I proto Nišan Mardirossian podnikal studijní cesty do Francie, Turecka a Egypta. V červnu 1927 konečně obhájil svou disertaci na téma Poměr arménštiny k chetitštině, složil rigorózní zkoušky a byl promován doktorem filosofie. Ještě roku 1927 byl ustanoven knihovníkem Semináře pro klínopisné bádání a dějiny starého Orientu na FF UK, v jehož rámci působil v letech 1928–1935 jako lektor arménštiny (s krátkým přerušením v roce 1933).

Banner Nová Orientace

Roku 1929 získal Nišan Mardirossian československé občanství a jeho význam pro českou vědu byl vyzdvižen v roce 1931 zvolením za člena Orientálního ústavu v Praze, v jehož kulturním odboru pak aktivně působil. V témže roce byl ustanoven soudním znalcem pro obor starožitností Blízkého východu, zároveň až do roku 1933 fungoval i jako úřední tlumočník z arménštiny a turečtiny do češtiny a němčiny. Svá vědecká pojednání publikoval arménsky, česky, německy a anglicky, o československé problematice psal též do arménského tisku, například do istanbulského deníku Arevelk pod pseudonymem „Prakatsi“ (Pražan) nebo do bejrútského deníku Zartonk. Do arménštiny překládal díla Jaroslava Vrchlického, Karla Čapka nebo Vladislava Vančury, mezi jeho přáteli bychom nalezli například arménského lingvistu Račiju Ačarjana (†1953), člena Orientálního ústavu v Praze, a pražského německo-židovského literáta Franze Werfela, který za druhé světové války uprchl do amerického exilu.

Mardirossianovy překlady z arménské literatury (například z díla básníků Petrose Duryana a Misaka Metsarentse) se objevovaly v literárních přílohách českých deníků Venkov, České slovo, Lidové noviny a Národní osvobození, stejně jako v různých kulturní časopisech. O Češích a Československu psal rovněž do vědeckých publikací vydávaných arménsko-katolickou mnišskou komunitou mechitaristů ve Vídni, pod jejichž vlivem přestoupil k arménské katolické církvi. Z roku 1935 máme zprávy o tom, že pomáhal různým emigrantům, zejména těm německým, prchajícím před nacionálně-socialistickou persekucí. Ještě v roce 1936 se i se svou manželkou a synem vydal na studijní cestu po Malé Asii, Íránu a Egyptě, do Prahy se vrátil až koncem roku 1938, po tzv. mnichovské krizi, která přispěla k rozvrácení československé demokracie.

Temné období druhé republiky a tzv. Protektorátu šťastně přežil a s poválečným vývojem v Československu spojoval mnohé naděje. Ačkoliv nepocházel z oblasti sovětské Arménie, nýbrž z Turecka, a nebyl tudíž emigrantem, přesto se o něj zajímaly sovětské tajné služby, z jejichž spárů se mu jen zázrakem podařilo vyklouznout. V časech invalidní demokracie třetí republiky se Nišan Mardirossian stýkal s některými emeritními profesory FF UK, například se svým učitelem Bedřichem Hrozným, s indologem Vincencem Lesným, íránistou a turkologem Janem Rypkou a egyptologem Františkem Lexou, ale též s básníkem Jaroslavem Seifertem, pozdějším nositelem Nobelovy ceny za literaturu.

K jeho blízkým přátelům patřili rovněž romanisté Josef Kopal a Karel Šafář nebo historik umění František Matouš. Zároveň se snažil – také po komunistickém puči z února 1948 – udržovat kontakty se svým arménským příbuzenstvem v západním Německu a Rakousku. Česky vyšel Mardirossianův překlad filosofické básně arménského literáta Avetika Isahakjana (†1957) nazvané Abul-Ala-Mahari (1946) a román Krvavé květiny (1956) od Movsese Araziho (†1964).

Díky dobrým kontaktům se sovětsko-arménskými intelektuály a zřejmě i na základě některých kompromisů s komunistickou státní mocí byl Nišan Mardirossian vzat v Československu na milost, takže mohl dále působit jako překladatel. Oficiálně se stal akreditovaným dopisovatelem československého Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva informací a začal spolupracovat se sovětskou Arménskou akademií věd v Jerevanu. Často přispíval do její historicko-filologické revue Patmabanasirakan, přičemž v roce 1963 publikoval například i arménský prozaický překlad starověkého Eposu o Gilgamešovi. Arménský filolog a překladatel, Nišan Mardirossian, československý občan, v jehož životě se zrcadlí zvraty divokého 20. století, zemřel 16. července 1966 ve své milované Praze.

doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a editor rubriky Nová Orientace / Forum 24, jako koordinátor vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner