Bašár Asad v roce 2022na návštěve u íránského vůdce Sajjida Alí Chameneího FOTO: Khamenei.ir / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Khamenei.ir / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
KOMENTÁŘ / Po pádu syrské diktatury, která byla jedním z nejhorších režimů současného světa, se tábor příznivců palestinské věci rozpadá pod tlakem protichůdných tendencí. Jedni tvrdí, že za Asadovým pádem je třeba hledat zločinné spiknutí velmocí s teroristy, proti nimž stál pomlouvaný Bašár na stráži jako poslední Mohykán. Druzí pád režimu vítají, ale popírají jakoukoliv souvislost mezi jeho zločiny a palestinskou záležitostí.
Hájit Asada je těžké. Poté, co s osvobozením Damašku občanské organizace oznámily, že většina ze 100 000 dlouhodobě nezvěstných osob unesených režimem je zřejmě po smrti, vyšplhal se počet obětí diktatury na zhruba 700 000. Bašár Asad tedy zavinil smrt zhruba 3 % obyvatel předválečné Sýrie.
Orgány v Gaze kontrolované Hamásem tvrdí, že prý Izrael údajně zabil přes 40 000 lidí. Aktivisté dodávají, že prý je to genocida – sice ne podle platné a dlouhodobě uznávané mezinárodní definice, ale přesto. Nicméně to, co spáchal Asad, podle těch samých lidí genocidou být nemá.
U zrodu mimořádně krutého syrského represivního aparátu stáli nacisté a esesáci, včetně bývalých podřízených Adolfa Eichmanna. Bylo by ale příliš odvážné vyvozovat z přítomnosti pachatelů prokázané genocidy, že ke genocidě docházelo i v jejich novém působišti.
Podle široké definice, kterou nyní prosazují právní experti Amnesty International, ale už není třeba jednoznačně prokázat nepochybnou souvislost mezi zabíjením a záměrem zničit určitou skupinu (v tomto případě především syrské sunnitské Araby). Pak si musíte vybrat: Buď byl podle stejně uplatňovaných měřítek Bašár Asad vzhledem k rozsahu vraždění daleko spíše pachatelem genocidy než Izrael, nebo tuto definici v jeho případě neuplatníme – pak je ale nanejvýš licoměrné pracovat s ní výhradně tam, kde je předmětem posuzování židovský stát.
Ti, kdo se snaží tvrdit, že prý Asad vlastně nebyl tak špatný, by měli srozumitelně vysvětlit, co je podle nich horší možností než statisíce mrtvých, dekády trvající věznění oponentů s brutálním mučením podle nacistického know-how nebo nasazení chemických zbraní proti civilistům. Jak by podle jejich názoru měl vypadat nový syrský režim, aby byl dokonce ještě horší než dosavadní, jenž nastavil laťku tak krutě vysoko?
My nic, my muzikanti
Druhý tábor palestinských příznivců se pokouší představit svou kauzu coby vzor morální důslednosti. Pohoršuje se nad Asadovými zločiny a říká, že jsou pro něj stejně nepřijatelné jako válečné zločiny Izraele v Gaze.
Zapeklitá otázka ovšem zní, co si tito lidé vlastně přejí. Palestinský Hamás je íránský proxy, stejně jako libanonské milice Hizballáh. Poté, co Izrael v Gaze obsadil tzv. Philadelphi corridor na hranici s Egyptem, existuje jen jediná cesta, kterou může Hamás dostávat zásilky vojenské a finanční pomoci od teheránského sponzora. Vede po zemi či vzduchem z Íránu přes Irák do Sýrie – a odsud přes porézní pozemní hranici nebo podobně děravou hranici námořní do Libanonu.
Pašerácké námořní trasy s íránským smrtícím zbožím přepraveným ze Sýrie umožňují Hamásu pokračovat ve zbytkovém ozbrojeném odporu proti izraelské ofenzívě. Škrtněte z rovnice spolupracujícího Asada ochotného přidat k zásilce něco z ruské pomoci vlastnímu režimu a nezbývá takřka nic. Hamás jako bojová síla je logisticky uškrcen.
Jak lze tvrdit, že se distancujete od režimu, bez nějž ti, jimž tolik fandíte, definitivně prohrají probíhající válku? Bez nějž najednou konečně oznámili ochotu propustit zbylá rukojmí, přijmout vojenskou přítomnost Izraelců v Gaze a jednat o příměří?
Předstírat, že palestinská kauza je morálně čistá jako lilium, to předpokládá, že právě zmíněné nechcete vidět a představujete si, jak „spravedlivý“ charakter této kauzy je vše, co vůbec potřebuje k vítězství.
Avšak pogrom z loňského 7. října rozhodně čistý nebyl a spojení s Asadem a (jeho prostřednictvím) s Teheránem také ne.
Akce Hamásu jsou součástí íránské tzv. osy odporu, bez níž by nemohly pokračovat. Aby tato osa fungovala, Asadovy jednotky musely úspěšně masakrovat ozbrojenou sunnitskou opozici a mučírny likvidovat „zkažená jablka“ mezi obyvateli režimem kontrolovaných území.
Aby mohl být Hamás součástí osy odporu, íránský režim musí úspěšně potlačovat projevy nespokojenosti s ekonomickou situací nebo masové protesty požadující uznání práv žen rozhodovat o svém oblečení.
Zločin a represe v Sýrii a Íránu nebyly nějakou náhodnou součástí nebo doprovodným fenoménem fungování Hamásu v Gaze. Představují naopak nezbytné strukturální podmínky.
Kauza islamistických militantů v Gaze je charakterizovatelná jako „emancipační“ jen a jen tehdy, pokud odmítáte vzít na vědomí, že za ní nezbytně stojí útlak a nesvoboda (buďme chvíli velkorysí…) přinejmenším srovnatelné s těmi, jimž čelí Palestinci ze strany Izraelců.
K lekcím morální nadřazenosti
Nepopírám, že mezi západními fanoušky Palestinců existují i takoví, kteří už od počátku nepokojů v Sýrii v roce 2011 Asadovi prokazatelně nefandili. Neztotožňovali se s diktátorem a doufali, že tlak světového veřejného mínění, spíše než ozbrojený boj, nakonec přinese palestinské věci úspěch.
Bohužel, i tato lekce morální nadřazenosti ze strany fanoušků palestinské kauzy selhává.
Tlak mezinárodního veřejného mínění zde nefunguje jako nějaký nezávislý faktor, který je oddělen od ozbrojených akcí Hamásu. Naopak, je zásadním způsobem integrován do ozbrojeného boje.
Vysvětlovali to několikrát srozumitelně jak sami představitelé Hamásu, tak bývalý šéf libanonského Hizballáhu Nasralláh. Terčem propagandistických kampaní, které běžně operují s falešnými fotografiemi palestinského utrpení, s hausnumery ohledně počtu civilních obětí a s čistě účelovou argumentací ohledně „genocidy“, jsou v prvé řadě veřejnost a vlády západních demokratických států, mezi nimi pak především Američané.
Propaganda měla dosáhnout zastavení západní vojenské podpory Izraeli a tím pomoci Hamásu uspět v kinetickém ozbrojeném konfliktu.
Bohužel pro plánovače „sjednocení front“ íránské osy odporu vše dopadlo jinak, než bylo zamýšleno. V té míře, v jaké dokázala íránská osa uplatnit svůj vliv v amerických volbách, napomohla ke zvolení kandidáta, který s bezpodmínečnou podporou Izraele bude mít mnohem méně potíží, než měl Joe Biden.
Tím, že loňský útok Hamásu vtáhl do války proti Izraeli libanonský Hizballáh, způsobil, že v prosinci už těžce zdevastované proíránské milice neměly na to zachraňovat diktátora v sousední zemi.
S Asadovým pádem dojde k výraznému omezení možností Íránu pokračovat v účinné podpoře Hizballáhu i Hamásu. Libanonská vláda dokonce získá okno příležitosti pro obnovení kontroly nad vlastním územím. A Hamás? Stojí na pokraji úplné porážky.
Pokud za palestinskou reprezentaci považujete Íránem sponzorovaný Hamás, od zločinného Asadova režimu lze palestinskou kauzu jednoznačně oddělit leda v čisté abstrakci.
Ve skutečnosti tvořil Asad nepostradatelnou součást logistické i morální infrastruktury takto pojaté palestinské věci.
