Musíme přiznat, že o nevíře víme stejně málo jako o víře. Stejně jako není jasné, co máme na mysli, když říkáme, že někdo je věřící, tak není jasné, co to znamená, že je někdo nevěřící. Existuje velké množství forem a projevů nevíry, takže by bylo obtížné založit univerzální světovou církev nevěřících s jedním dogmatickým systémem, rituálem a etikou.

Zatímco se někdo ptá, jak je možné, že někdo je věřící, na druhé straně se tradiční věřící může divit, proč někdo věřící není. Výraz „tradiční věřící“ by si jistě také zasloužil vlastní rozbor, protože i tady asi mnoho věcí předpokládáme, aniž je aspoň intelektuálně zpochybňujeme. I ten, kdo vyrůstá v tradičním náboženském prostředí, bude zřejmě během své životní dráhy v různých etapách života vystaven různým závažným existenciálním otázkám, protože se mění společnost, doléhají na něj osobní problémy spojené s životními fázemi, na které už nebudou fungovat klasické odpovědi, a také bude vystaven různým myšlenkám i tehdy, když fyzicky neopustí oblast svého původu. To by ale byl další problém, kterým se teď nezabýváme.

Nabízí se otázka, zda se nejedná o problém jazyka, čili námi užívané terminologie. Například: Někteří věřící věří, že panteismus je cestou k ateismu, ale opak by měl být také pravdou, konkrétně že ateismus je cestou k panteismu. Pokud je panteista skutečně ateista, je ateista také panteista a připisuje božské vlastnosti světu. Jaký je tedy rozdíl? Jde jen o pojmenování?

Možná se nám dostalo jistého „zjevení“. Náboženští profesionálové se snaží přesvědčit ostatní o věcech, kterým lidé ve skutečnosti věří, ale chtějí to nazývat jinak. Ale čestný ateista by se mohl urazit. Může říct: „Opravdu nevěřím. Nejsem anonymní křesťan. Nejsem ani anonymní katechumen. Nic jako Bůh neexistuje. Rozumíte? Berete mě vážně?“

Spisovatel Graham Greene odpovídal v roce 1981 v rozhovoru s Marie-Françoise Allain v New York Times na otázku: „Stal jste se katolíkem tak, jako když se člověk zamiluje?“ – „Ne,“ odpověděl spisovatel. „Potřeboval jsem přesvědčivé argumenty pro možnost, že Bůh existuje. Mám velmi rád anglikánského duchovního biskupa Gorea. Ten byl také spisovatelem a začal jednu ze svých knih slovy: ,Nejtěžší je přiznat si Boží existenci.ʻ V tom jsem s ním zajedno. Byl jsem dokonale připraven přijmout historickou existenci Krista, ale jak jsem měl začít s tak vágní hypotézou, jako je Boží všudypřítomnost?“ – „Takže jste byl ateista?“ zněla následující otázka. „Ne, ale náboženství mě k smrti nudilo s jeho nedělními bohoslužbami a nekonečným předčítáním z bible. Anglikanismus pro mě neznamenal naprosto nic, ne víc než buddhismus nebo katolicismus. Jeden z mých dědečků byl duchovním a prožíval silný pocit osobní viny. Jednoho dne svlékl na poli talár a své dny skončil v blázinci. Víte, zdědil jsem nějaké špatné geny. Také jsem se bouřil, ale ne z pocitu viny. V Oxfordu měl člověk na výběr, že si může nechat poslat snídani do pokoje, pokud se bude účastnit ranní bohoslužby, nebo jít na snídani do haly. Rozhodl jsem se pro druhé řešení.“

Dále čtěte

Vzpoura barbarů: Lze ještě zastavit demagogy a konspirátory?

Ať chceme nebo nechceme, stojíme před zásadní otázkou: co s politickou negramotností lidstva? Demokracie moderního typu, kdy má volební právo…

V diskusi se spisovatelem Johnem Cornwellem v roce 1989 v londýnském Catholic Weekly řekl Greene o náboženství: „Myslím, že je to mystérium. Je to mystérium, které nelze zničit – dokonce ani církev ho nezničí. Určité mystérium.“ To, co Greene říká, poukazuje na složitost toho, co označujeme za víru. Stejně tak je ale složitá „nevíra“ a ta má mnoho podob.

Mnoho podob nevíry

Můžeme se setkat s různým typem lidí. Jsou to na prvním místě „sekulární humanisté“, kteří přikládají hodnotu lidskému rozumu, sociální spravedlnosti a jejich filosofií je jakýsi „naturalismus“ (opírají se o přírodní vědy) a odmítají výslovně náboženská dogmata, všechno, čemu se říká „nadpřirozeno“, pseudovědu i pověry. Sekulární humanismus předpokládá, že lidské bytosti jsou schopné být etické a morální bez náboženství nebo Boha.

Dále „volnomyšlenkáři“, což je pojem, jenž získal různé negativní konotace, kteří soudí, že otázka pravdy se má řešit na základě logiky, rozumu a empirismu a nikoli na základě autority, tradice a zjevení.

Máme také osoby „spirituální“, ale nenáboženské, totiž lidi odmítající organizované náboženství jako ten jediný nebo snad nejcennější prostředek podpory duchovního růstu. I takových u nás zřejmě najdeme hodně.

Někteří lidé soudí, že „náboženský jazyk“, konkrétně slova jako Bůh či spása, nemají žádný smysluplný význam. „Čistí ateisté“, někdy zaujímající aktivní bojovný postoj, pak odmítají jakákoli božstva, protože podle nich neexistují a ani existovat nemohou. Nevíry je tedy mnoho druhů, postoje se mohou navzájem všelijak prolínat a také během životní dráhy měnit.

Česko je rozhodně země, kde se nabízí řada možností výzkumu různých podob „nevíry“. Vlastně bychom měli být rádi, že jsme dostali takový dar, že smíme žít na tak zajímavém místě. Nenáboženství jako jev může v sobě zahrnovat i některé formy teismu, a to v závislosti na náboženském kontextu. Například v Evropě 18. století byl ztělesněním nenáboženskosti deismus, zatímco v současné východní Asii znamená „irreligion“ nebo „no religion“ nepřítomnost členství v jednom z velkých institucionálních náboženství (jako je buddhismus a křesťanství). Nemusí to být nutně nevíra v tradiční náboženství, jak je představuje třeba japonský šintoismus.

Dále čtěte

Co se děje v polské katolické církvi? O sebevědomí laiků a proměně polského katolicismu

Loni na jaře jsem se zájmem zhlédl český dokumentární film o polské církvi a společnosti Jak Bůh hledal Karla. Vít…

„Nones“ přibývá…

Nábožensky nezařazení, kteří bývají nazýváni „nones“, co do počtu výrazně rostou. Jsou druhou největší náboženskou skupinou v Severní Americe a ve větší části Evropy. Ve Spojených státech tvoří téměř čtvrtinu populace. Ve 20. století američtí „nones“ předběhli počtem katolíky, velké protestantské církve a také stoupence nekřesťanských vyznání.

Podle Global Index of Religiosity and Atheism (WIN-Gallup International, 2012) se v České republice za „nenáboženskou osobu“ považuje 48 % lidí, za přesvědčeného ateistu 30 %, odpověď neznají dvě procenta (vzorek 1000 respondentů). Pokud jde o přesvědčené ateisty, patříme tady na přední místa světového žebříčku. Pro srovnání: Přesvědčených ateistů má Polsko 5 %, Rusko 6 %, Německo 15 %, Austrálie 10 %. S Českem srovnatelná čísla mají Francie (29 %), Čína (47 %) a Japonsko (31 %).

Jak to vypadá ve Spojených státech? Podle téhož tázání je tam náboženských osob 60 %, nenáboženských 30 % a ateistů 5 %. Proto nepřekvapuje, že britský biolog a etolog Richard Dawkins, přední autor ateistického směru myšlení, nejen chce, aby ateisté byli tolerováni a považováni za normální, nýbrž dokonce vyzývá k tomu, aby byli na své přesvědčení hrdí. Sám ostatně hlásá tezi, že se ateisté stále ještě za své přesvědčení ve společnosti stydí, takže jich bude ve skutečnosti víc, než se uvádí.

Ukázalo se nicméně, že sekularizační teze neplatí pro celou planetu. V mnoha částech světa (jak připomínal americký sociolog a teolog Peter L. Berger), jako třeba v subsaharské Africe, náboženství roste tak rychle, že podíl „nones“ na celosvětové populaci se během příštího čtvrt století nejspíš zmenší. Další vysoce sekulární částí světa je již zmíněná komunistická Čína, kde došlo k útlumu náboženství vlivem tzv. kulturní revoluce a dalšího protináboženského tažení.

Náboženské ideje jasně prokázaly značnou schopnost rezistence. V Rusku dnes pravoslavní duchovní žehnají kosmický lodím Sojuz a kropí města svěcenou vodou, aby potřeli alkoholismus. A prezident líbá ikony v chrámu, který byl znovu postaven poté, co ho bolševici po Říjnové revoluci zbourali. To, že na jeho místě nakonec nevznikl monstrózní komunistický palác s obří sochou Lenina na kupoli, ale Bůh se zase vrátil, je pro odolnost náboženských idejí příznačné.

Stojíme tedy před složitými (a zároveň nesmírně zajímavými) otázkami o podobě dnešní „nenáboženskosti“. Od kvalitativních průzkumů budeme muset také přejít ke kvalitativnímu zkoumání, abychom pochopili význam pojmů, v jakých lidé uvažují a vyjadřují se, a přitom stále musíme mít na paměti, že předmět našeho zkoumání se v čase rychle mění.

PhDr. Jan Jandourek, Ph.D. je sociolog, spisovatel a novinář, editor deníku Forum 24