Atmosféra donášení je alarmující. Staré struktury nezmizely

ČTK

Houslista Pavel Šporcl | FOTO: ČTK

S blížícím se výročím založení Československa položil deník FORUM 24 známým osobnostem tyto dvě otázky: Vzbuzuje ve vás stoleté výročí založení Československa pocit hrdosti? Jak vidíte budoucnost českého státu v příštích dvaceti letech? Tentokrát odpověděl svým textem houslista Pavel Šporcl.

Žijeme v krásné zemi. Zemi s bohatou historií, architektonickými skvosty, nádhernou přírodou, velice schopnými a pracovitými lidmi. Naši vědci vymysleli kontaktní čočky, podílí se na léčbě AIDS, bývali jsme hokejovou velmocí a jsme stále velmi kulturním národem. V současné době jsme na vrcholu ekonomického blahobytu, máme se v tomto směru nejlépe v historii, můžeme cestovat, bavit se, mít přátele po celém světě. Z tohoto pohledu je Česká republika ideálním a bezpečným místem pro život.

Z jiného pohledu ale žijeme v zemi, která pláče. Vytratila se vize, směr, kulturnost, sounáležitost. Závist nezmizela a mezilidské vztahy snad nikdy nebyly horší. Vykopal se obrovský příkop mezi městem a vesnicí, Prahou a zbytkem republiky, sídlišti a středy měst, z různých stran se útočí na intelektuály, z druhé fronty pak na uprchlíky, Romy a každého, kdo nezapadá. Vše se točí kolem peněz. A o nějakém náznaku zvýšení pocitu národní hrdosti nemůže být řeč. Tak v jaké zemi tedy žijeme?

Dějiny se stále opakují. Samozřejmě v moderním pojetí, ale přesto se dějinná smyčka vrací. U nás je to zřetelné. Komunistická strana, i přes neúspěch v posledních senátních volbách, opět zásadně posílila, podpořila vládu a stala se její pomyslnou součástí. Lidé zřejmě podvědomě potřebují pevného vůdce. Možná se nechtějí spoléhat sami na sebe, vítězí pohodlnost nad vlastní odpovědností. Atmosféra donášení a velkého bratra sledujícího všechno a nejlépe všechny je naprosto zřejmá a alarmující. Tendence alespoň trochu navrátit staré časy je jasná. Je to dáno nejen tím, že staré struktury nikdy opravdu nevymizely, ale také skutečností, že lidé jsou lhostejní k věcem kolem sebe. 

Momentálně se jako národ nemáme na koho spolehnout, ke komu vzhlížet. Nemáme lídra, který by nás vedl, ukazoval cestu a připomínal základní principy slušného chování. Nemáme morální autoritu, která by nám šla příkladem. Jak napsal Fuks v románu Spalovač mrtvol: Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není. Dosaďte si, milí čtenáři, sami…

V poslední době často hovořím o národní hrdosti. Tu jako národ dlouhodobě nemáme. Je to velká chyba. Snažím se ji podpořit, jak to jde. A určitě nejsem sám. Ale je to těžké. Kromě první republiky a několika let po revoluci nebyla příležitost ji vybudovat. Mnoho let jsme byli zvyklí se hrbit před ostatními a bohužel nám tato vlastnost zůstala. Před pár lety se tato podlézavost znovu ukázala v plné síle. To jsou postoje, které nás sráží k zemi.  

Jsme malým státem v srdci Evropy. Možná se tedy může zdát, že vlastně v globálním měřítku o nic nejde. Ale je to opravdu tak? Když jsem přebíral před budovou OSN letos v srpnu cenu Torch Bearer Award, slavný hollywoodský herec Richard Kind při svém bravurním proslovu poznamenal, že na každém detailu záleží, že si nesmíme nechat věci líbit. Naprosto s ním souhlasím. I z několika kapek vody může totiž vzniknout oceán. Nesmíme být lhostejní. Lhostejnost byla totiž příčinou zažehnutí druhé světové války či Vítězného února. Nechci nic podobného přivolávat, ale je potřeba být na pozoru a zajímat se. Nenechme si hodnoty českého národa pod záminkou líbivých a rázných hesel vzít.

Vím, že je mnoho a mnoho lidí, kteří se starají o dění kolem sebe, záleží jim na našem národu a svět jim není lhostejný. Mnozí zkrášlují vlastní zahrady, domy, starají se báječně o rodinu a ve svém volném čase jsou třeba členy nějakého spolku, píší blogy do novin nebo jen na svém FCB.  Společně pracujeme na tom, aby se postupně naše národní hrdost vracela. Ano, postupně. V těchto časech to totiž nejde ze dne na den. Chce to především trpělivost a vůli. 

Jsem životním optimistou. Věřím v lepší zítřky a už se asi nezměním. Svět kolem nás se ale naštěstí stále mění. Za posledních sto let jsme byli svědky mnoha změn. V roce 1918 vzniklo Československo, teď žijeme pouze v České republice, vystřídalo se mnoho vlád, premiérů i prezidentů.  A je jen na nás, aby každá změna byla k lepšímu. Abychom si za dvacet let mohli říct, že v roce 2018 jsme na tom byli z morálního hlediska nesrovnatelně hůř, ale teď v roce 2038 je situace daleko lepší.  Možná ne úplně 100%, ale že jdeme správným směrem.

Mám naši vlast velice rád a jsem hrdý Čech. I proto jsem se vrátil ze studií domů a nezůstal v zahraničí. V cizině ale velmi často vystupuji a cítím se jako pyšný reprezentant našeho státu. Z té dálky se mnoho věcí zdá malicherných. Ve světě nás vnímají jako malou zemičku uprostřed Evropy, ve které se narodilo mnoho úžasných lidí, kteří ovlivnili a ovlivňují svět.  Je to až neuvěřitelné, jak moc je to pravda. A tak, i když nejsme globální politickou velmocí, jsme na výši v kultuře, vědě i sportu. A to je jedna z věcí, na kterou můžeme být hrdi. A která by nás měla stmelovat dohromady. 

K našemu jubilejnímu výročí bych přál naší zemi jednotný a hrdý národ, který ví, co chce a kam směřuje. Který se dokáže každé mocnosti podívat hrdě do očí a neuhne. Přeji nám všem Čechům, abychom si dokázali vážit všeho dobrého a aby naše země byla dobrým, bezpečným a šťastným místem pro život. 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner