Přinášíme další ukázku z knihy šéfredaktora deníku FORUM 24 Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží. Pavel Šafr se v ní věnuje důležitým událostem a osobnostem z českých dějin. V tomto textu se zamýšlí nad tím, co pro naši zemi znamenalo osvobození Rudou armádou v roce 1945. A bylo to vlastně osvobození? Celý článek naleznete v knize na e-shopu FORUM.

Vždy na počátku května se u nás zdvihne vlna proruského a nacionalistického běsnění a zaplaví veřejný prostor absurdními emocemi a značnou agresivitou. Sice se na něm podílí jen naprostá menšina Čechů, přesto jde o hodně trapné divadlo. Každou chvíli zaznamenáváme nějaký výkřik o hrdinské Rudé armádě a o slavné porážce Německa. V tyto dny obvykle prezident Miloš Zeman zdůrazňuje při návštěvě ruské ambasády své přátelské postoje vůči putinovskému Rusku a vyjadřuje vděčnost za naše osvobození. Jeho příznivci mu tleskají a oceňují jeho „odvahu“, že se zmužile postavil „pražské kavárně“.

Osvobození Rudou armádou tvořilo jádro zakladatelského mýtu komunistického režimu. Nelze popřít, že bez sovětského obsazení větší části Československa by poválečné dějiny vypadaly jinak a komunistům by se těžko podařilo u sebe kumulovat veškerou moc. Takže jejich vděčnost vůči moskevským soudruhům byla oprávněná. Když generální tajemník Ústředního výboru KSČ Gustáv Husák v Praze otevíral v roce 1974 první linku metra, muselo k tomu dojít právě 9. května, aby tak lid důstojně oslavil devětadvacáté výročí osvobození a tím i nastoupení cesty k socialismu. 

Abychom tuto pohádku uvedli na pravou míru, je nutné si připomenout základní fakta o konci války a poválečném období. Vrhají totiž na realitu poválečného Československa poněkud odlišné světlo, než v jakém nám ji líčily mýty sovětské propagandy. Mýty tak odolné, že ještě třicet let po pádu komunismu straší v tolika českých hlavách. Vyprávění o osvobození přitom zdůrazňuje dlouhé a vyčerpávající boje a obrovské lidské ztráty. V tom je kus pravdy, zejména co se týče sovětského tažení během podzimu 1944. Zároveň v tom však tkví i značná porce manipulace.

Padlí jako mocenský argument

Sovětský svaz byl po paktu Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939 nejprve Hitlerovým spolupachatelem a až později se roku 1941 ocitl v roli oběti nacistické agrese. Tehdy Stalin pod dojmem německého útoku zmírnil tyranii svého bolševického režimu, uvolnil náboženský i národnostní útlak a mnozí občané i celé národy Sovětského svazu pak projevili nezpochybnitelné hrdinství při obraně před agresorem. Pakliže ovšem někteří nevítali wehrmacht jako osvoboditele od bolševismu. To je ale jiná historie. V každém případě pak sovětská armáda dokázala zahnat nepřítele zpět a porazit ho na jeho vlastním území. 

Ihned po válce se Stalinova propaganda vyžívala ve statistikách, jež měly demonstrovat, kolika životy sovětských vojáků bylo vykoupeno osvobození každé země. Dané státy si tak měly uvědomit vysokou míru sovětských obětí, které pak opravňovaly moskevského diktátora k zasahování do jejich vnitřních věcí. 

KNIHU OBJEDNÁVEJTE ZDE

V případě Československa byl počet sovětských obětí nejprve vyčíslen na 97 tisíc padlých vojáků, později se však celkové ztráty Rudé armády podivně vyšplhaly až na 551 432 osob, což by prý představovalo 14,18 procenta sovětských ztrát při osvobozování devíti evropských a dvou asijských zemí. V tom bylo počítáno 122 392 padlých, zbytek byli vesměs trvale postižení. (Vycházím z článků svého kompetentního kolegy Jaroslava Šajtara z Reflexu.) 

Vedle toho ztráty americké armády působily více než skromně: oficiální závěrečná zpráva vyčíslila bojové ztráty americké armády v Československu za druhé světové války na 1230 osob, z toho 351 padlých, 408 raněných, 377 zajatých a 94 nezvěstných. Jenže tato čísla nejde jednoduše klást proti sobě. Vyžadují si hned čtyři závažné poznámky, které tvoří složitější vysvětlení a rozklíčování uvedených čísel. 

Za prvé: sovětská armáda bojovala na československém území už od 20. září 1944 do 9. května 1945. Jednalo se tedy o osmiměsíční tažení, které začínalo na Podkarpatské Rusi a při kterém postoupila relativně úzkým územím Československa o 800 kilometrů na západ. Americká armáda oproti tomu bojovala na československém území jen 20 dní, od 18. dubna 1945 do 8. května, a její politickou dohodou vymezený prostor byl zhruba pětinový.

Za druhé: na toto sovětské tažení se nelze dívat jen jako na osvobozování jednoho státu, nebylo to jeho cílem. Jednalo se o tuhý boj s nepřítelem na široké frontě od Baltského moře na severu až po Balkán a východní cíp rakouské části třetí říše na jihu. Šlo o to, aby byl nepřítel definitivně zneškodněn, a nebylo myslitelné ho ponechat byť při nízké síle třeba jen v jediné zemi. Tažení jednou zemí tak souviselo se situací v zemích okolních. Kupříkladu výsledkem karpatsko-dukelské operace na území Podkarpatské Rusi a Slovenska, jež byla dříve vyzdvihována jako klíčová akce pro osvobození Československa, bylo také zhroucení maďarského proněmeckého režimu admirála Miklóse Horthyho. Nelze jednoduše mechanicky rozpočítat padlé mezi jednotlivé národy či státní území, kam dorazila Rudá armáda. Každý navíc zdaleka nevnímal sovětské osvobození stejně. Kupříkladu právě Maďaři byli v hodnocení vývoje i výsledku války zcela rozděleni. Samotný pojem „osvobození“ patří do kategorie politických interpretací. Věcnou podstatou šlo o přemožení protivníka a obsazení území.

Za třetí: máme tu i zásadní rozdíl v metodách boje. Sovětské metody válčení odpovídaly starému ruskému imperiálnímu heslu „nas mnogo“, které vyjadřuje tamní pohrdání individuálním lidským osudem, a tudíž i životy vlastních vojáků. Sovětští velitelé i speciální donucovací jednotky hnali své vojáky na smrt jako dobytek na jatka. 

Za čtvrté: nakonec je tu ještě jeden podstatný aspekt, totiž národnostní. Když současné Putinovo Rusko slaví „pobědu“, tedy vítězství nad nacistickým Německem, tak rádo zapomíná, že nešlo jen o ruské vítězství a ruské oběti. O porážku Hitlera se zasloužily miliony ruských, ale také ukrajinských vojáků. Řada velitelů, kteří dorazili v květnu 1945 do Čech, byli Ukrajinci. A pak tu byly statisíce či desetitisíce běloruských, gruzínských, kazašských, uzbeckých vojáků a množství vojáků dalších národů. Tito muži padli během ohromného vzepětí sovětského komunistického impéria, kterému se podařilo za výrazné materiální spojenecké podpory ze Západu, tj. z Velké Británie a USA, zničit východní část Hitlerovy třetí říše. Vedle vojáků Sovětského svazu a vojáků z československých jednotek navíc také na našem území položilo své životy mnoho Rumunů. Na slovenských hřbitovech leží 10 504 rumunských vojáků a 1501 jich spočívá na Ústředním hřbitově v Brně. V některých publikacích se přitom mluví až o 60 tisících obětí mezi rumunskými vojáky. 

Tím vším nemá být snižováno ani hrdinství, ani utrpení vojáků Rudé armády, oni za pozdější vývoj ostatně nemohou. Má tím být řečeno, že vystavování účtů s počty obětí údajně osvobozeným zemím je nesmyslné a zavádějící. Nelze říci, kolik Rusů a kolik Ukrajinců padlo, aby osvobodilo Podkarpatskou Rus, Slovensko, kolik aby osvobodilo české země, či kolik z nich padlo proto, aby se od Hitlera odvrátilo Maďarsko. Víme jen, že to bylo nesmírné množství zmařených životů, často hrdinů, ale také chudáků, kteří nebyli pány svého osudu.

Stalin využil utrpení milionů Rusů, Ukrajinců a příslušníků dalších národů k tomu, aby u nás poznenáhlu vyměnil nacistickou nadvládu za komunistickou. Udělal to navíc tak chytře, že se na komunistických zločinech v Československu podíleli i naši vlastní lidé. 

Stejně tak ale zneužívá tehdejšího utrpení sovětských vojáků i dnes Vladimir Putin, který při oslavách vítězství na Rudém náměstí pravidelně prohlašuje, že Rusové přinesli svobodu mnoha národům světa. Chce tím stejně jako Stalin legitimizovat mocenský vliv či přímo nadvládu nad celými státy a regiony. 

Rusové mají jistě nárok na to, aby cítili hrdost na hrdinství a připomínali si oběti svého národa. Ale s nimi ten nárok na hrdost mají i ostatní národy, které k porážce nacistického Německa spolu s nimi přispěly. Když si dnešní Ruská federace přivlastňuje zásluhy vítězství nad Hitlerem, je v tom cítit bohužel typická imperiální hrubost vůči ostatním národům někdejšího Sovětského svazu.

Únosy a vraždy

Sovětští vojáci se na sklonku války smutně proslavili znásilňováním žen, a kromě toho také krádežemi hodinek a jízdních kol. Žádná z dalších spojeneckých armád neděsila obyvatelstvo tolik jako hordy primitivních nešťastníků, kteří dorazili do střední Evropy s Rudou armádou. Mnohem horší paseku ale v dobytém Československu nadělaly samotné sovětské orgány. Hned od května 1945 totiž na československém území úřadovaly tajné služby NKVD a Směrš (Lidový komisariát vnitřních záležitostí a „Smrt špionům“, jednotky vojenské kontrarozvědky) a unášely zejména osoby ruské národnosti, ale také ukrajinské a běloruské. Vesměs šlo o lidi, kteří kdysi do Československa emigrovali před bolševickou diktaturou. Do Sovětského svazu byly po válce násilně odvlečeny tisíce československých občanů a většina z nich se nevrátila.

Tuto tragédii důkladně popsal Vladimír Bystrov v knize Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955 z roku 2003. Když se na podzim 1945 začala věnovat únosům svých občanů československá vláda, rozhodla se předat sovětským orgánům seznam ztracených lidí. Komunistický státní tajemník Vladimír Clementis tvrdil, že již na jaře předal sovětům seznam 5300 osob, které se ztratily. Mezi nimi byli navíc i slovenští vojáci a civilisté, zhruba 2,5 tisíce lidí, a proto na toto jednání ve vládě tlačili zejména Slováci. V archivech NKVD a Směrš byla ale objevena zpráva o početním stavu takzvaných „válečných zajatců“, kteří byli československými občany a nacházeli se k datu 14. 1. 1946 v táborech NKVD a zvláštních nemocnicích. Ta uváděla 13 575 uvězněných osob, z toho 9520 osob z českých zemí, 2945 Slováků a 1110 Rusínů. Sovětské úřady se ale před československou vládou přiznaly „pouze“ k zadržení 1232 osob, z nichž prý již na čtyři stovky propustily. Byly to samozřejmě lži. 

Vladimír Bystrov k tomu píše: „V říjnu 1948 však došla Sovětskému svazu trpělivost a rozhodl se definitivně skoncovat s předstíráním; 5. října 1948 oznámil československý chargé d’affaires v Moskvě ministerstvu zahraničí v Praze v telegramu o třech větách: Při poslední intervenci ve prospěch čs. občanů ruské národnosti bylo mi sděleno, že osoby ruské národnosti zajištěné po válce na území ČSR, se dopustily těžkých deliktů proti SSSR a proto příslušné sovětské úřady nepovažují jejich předčasné propuštění na svobodu za odůvodněné.“

Dnes již dobře víme, že lidé, kteří se dostali do spárů sovětských tajných služeb, většinou nepřežili. Když nebyli zavražděni, skončili v táborech nucených prací čili v sovětském Gulagu.

Ukradení českého uranu

V případě Československa měl Stalin vedle touhy ovládnout střední Evropu ještě jeden zásadní důvod, aby rozhodně nepřenechal osvobození země Američanům. Šlo mu o surovinu, po níž nesmírně toužil. Byl to český uran, který potřeboval pro výrobu svých atomových bomb. Proto se rozhodl, že dostane unikátní ložiska uranu v Krušných horách pod naprostou kontrolu Sovětského svazu. 

Na konci druhé světové války byly totiž na světě jen tři známé a významné lokality, kde se těžila uranová ruda. Bylo to v belgickém Kongu, v Kanadě a v Krušnohoří, přičemž část ložisek byla na československém území a část na německém. Nejslavnější byl důl v Jáchymově, v jehož rudě smolince detekovala roku 1898 Marie Curie-Skłodowská radioaktivní radium a později polonium. Objevila tak příčinu radioaktivity, rozpad atomových jader. V roce 1925 dokonce do dolu sfárala. Za devět let zemřela na leukémii. 

Na konci války se o jáchymovské doly začali zajímat agenti sovětské tajné služby NKVD. Expertka z Ústavu státu a práva AV ČR Eva Balounová ve studii Těžba uranu na našem území po roce 1945, kterou vydal Parlamentní institut, píše: 

„26. srpna 1945 přijela do Jáchymova skupina sovětských důstojníků v čele s generálem Michajlovem. Součástí skupiny byl i plukovník Alexandrov, který v té době zastupoval sovětskou stranu při jednáních s československými vládními činiteli. Skupina si během dvou dnů prohlédla jáchymovské doly. 11. září 1945 odpoledne obsadili jáchymovské doly vojáci Rudé armády a velící důstojník zakázal s okamžitou platností nepovolaným přístup do dolových prostorů. Zaměstnancům dolů byl vstup umožněn.“ 

Podobně se přitom sovětské jednotky „postaraly“ i o uranové doly na německé straně Krušných hor.

Když se o svévolné akci sovětské armády dozvěděl předseda vlády a nepochybný agent Moskvy Zdeněk Fierlinger, přikázal československým úřadům, aby si sovětského obsazení dolů nevšímaly. Pak následovala přísně tajná jednání, při nichž sovětští vyjednavači určili podmínky těžby a československá strana se buď nezmohla na odpor, anebo spíše na tomto vydrancování surovinového bohatství vlastní země cizí mocností ochotně spolupracovala.

Na jednání vlády 23. listopadu 1945 pak Fierlinger oznámil, že byla se souhlasem prezidenta Edvarda Beneše dojednána mezistátní dohoda se Sovětským svazem o těžbě a dodávkách uranu. Byl vytvořen státní podnik, který měl sice formálně československé vedení, ale všechna klíčová místa obsadili sovětští experti a dohlížitelé. Nad podnikem navíc stála společná československo-sovětská komise, která o těžbě uranu rozhodovala. Sovětský svaz se stal na desítky let monopolním odběratelem českého uranu a Československo mělo obdržet pro své vědecké účely jen naprosté minimum své vlastní suroviny. Československá vláda tuto nehoráznou dohodu jednomyslně schválila, žádný z přítomných ministrů (bez ohledu na stranickou příslušnost!) nediskutoval. Parlament o dohodě informován nebyl, prý údajně s tím, že z dohody neplynou žádné finanční nároky, což se brzy ukázalo jako nepravdivé tvrzení. Ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka byl zplnomocněn podpisem této dohody. Od prvních poválečných let až do začátku 21. století, kdy došlo k definitivnímu uzavření většiny dolů, u nás bylo podle údajů ze studie Parlamentního institutu vytěženo 111 tisíc tun uranu. Drtivá většina českého uranu skončila v Sovětském svazu.

Těžba uranu pro sovětské potřeby však nebyla bez finančních nároků. Složité vlastnosti ložisek rudy a zastaralé technologie těžby vedly k tomu, že byly uranové doly čistě ekonomicky nerentabilní a navíc ceny, které Sověti určili, nebyly tržní, takže po delší dobu fungování dolů nepokrývaly ani náklady na těžbu. Československo tudíž po dlouhá léta dotovalo vykrádání svého vlastního surovinového bohatství.

K zabezpečení průměrné roční těžby 2–3 tisíce tun bylo přitom potřeba nahnat do dolů tisíce politických vězňů. V padesátých letech bylo na území Čech zřízeno při uranové těžbě 18 pracovních táborů, jimiž prošlo více než 30 tisíc politických vězňů. Když můj dobrý přítel novinář Jiří Loewy, předúnorový sociální demokrat a pozdější vydavatel exilového Práva lidu, umíral v roce 2004 ve Wuppertalu na rakovinu, byl přesvědčený, že jde o následky jeho otrocké práce v jáchymovských dolech. 

V táborech panovaly otřesné podmínky. Vězňům chyběla voda, jídlo, oblečení, boty, občas i deky na přikrytí. Táborové baráky byly někdy tak přeplněné, že tři vězňové museli společně obývat jen jednu postel. Pracovní podmínky byly strašné a nástroje primitivní. Československo tedy těžbu uranu pro sovětské atomové bomby nejen dotovalo, ale ještě ochotně poskytlo otroky na těžkou práci. Často vysokoškolské studenty, vynikající intelektuály, kněze a řeholníky, bývalé západní vojáky a statečné odpůrce diktatury.

Tímto způsobem se Československo postaralo o to, aby měl Sovětský svaz dostatek uranu pro výrobu svých jaderných zbraní.